MaXXXine je zatím jeden z filmů roku (vedle Furiosy a Občanské války), ale umím si představit, že s ním spousta lidí může mít problém. A to i takoví, u kterých byste to nečekali. Třeba režisér Paul Schrader na Facebooku napsal, že Ti West už by se měl vykašlat na tyhle žánrové pocty a natočit nějaký „normální film“. Vlastně chápu, že na někoho může MaXXXine působit „béčkově“.

Slovák: Schrader vychází z předpokladu existence nízkého a vysokého, má za to, že nízké (trash, exploatace, slashery) je automaticky špatné, a tak odmítá Westovo „béčko s áčkovými myšlenkami“. Otázka je, co MaXXXine vůbec je, když jedním z inspiračních zdrojů pro jednu dějovou linii bylo Schraderovo Hardcore, a tak se hranice rozrušují, stírají. Schraderovi navíc uniká, že West dělá to, co on dřív: inspiruje se snímky minulosti a kombinuje je do hybridního tvaru, přitom komentuje současnou společnost – a West nádavkem ještě audiovizuální minulost.

Peřina: Je nutné vidět předchozí filmy z téhle „volné“ trilogie, minimálně bez znalosti toho, co se stane v X, se divák neobejde. West tehdy vytvořil variaci na Texaský masakr motorovou pilou, tentokrát jsou jeho inspirace mnohem volnější a méně zjevné. Odkazy na filmografii Abela Ferrary jdou vystopovat poměrně snadno, ale já si u MaXXXine vzpomněl i na výborný film Briana De Palmy Výstřel, který tu okouzlenost světem filmu taky v nějaké míře tematizuje. Nabízí se otázka: Je tedy MaXXXine tzv. film o filmech a ocení ho především cinefilové?

Slovák: MaXXXine funguje jak jako žánrovka, na kterou by člověk narazil v zadním regále videopůjčoven v pěkně ošoupané verzi, tak i jako hra s dějinami, skutečnými i kinematografickými, pro zasvěcené. Druhá skupina si ji užije víc, i když  nejde nutně jenom o rozpoznání zmíněných a dalších odkazů. Je to hlavně film o obrazech. O obrazech vycházejících z někdejší skutečnosti, které ale zůstávají buď paralelní (ve filmu vlastně nedůležitý vrah Night Stalker), nebo jsou provázané s děním (střet hollywoodského liberalismu a ultrakonzervativního křesťanstva). O obrazech osmdesátkové audiovize, která má patinu staré kazety, připomíná estetiku velké spousty děl o městech, místech a jejich zkaženosti (Ferrary, Schradera, De Palmy...). A k tomu zní hudba, která je složena jak z písničkových hitů dané doby (začátek 80. let), tak i kompozice Tylera Batese, který upomíná na Gobliny, Pátky třináctého, skladby ze snímků Michaela Manna (zejména Manhunter) atd.

Peřina: „Život je zrcadlo a umění skutečnost“, o tom mluvil už Oscar Wilde. Napodobuje život umění, nebo to je naopak? West stojí na straně umění. Ty prostřihy, kdy se zároveň dějí obdobné věci na plátně, ve fiktivním světě a v realitě, jsou jednou z těch „áčkových myšlenek“. Viděl jsem ten film třikrát a pořád se ho nenabažil, každé jeho políčko skýtá tolik interpretací, ale přitom tím není zatížené, nejde o nějaký přeintelektualizovaný film, spíš o čirou radost. A když pak při opakovaném sledování třeba objevíte, že se před naší hrdinkou (vycházející hvězda Mia Goth) v jednu chvíli na chodníku objeví hollywoodská hvězda dnes už zapomenuté legendy vamp filmů z 30. let, dekadentní femme fatale Thedy Baraové („Mám obličej upírky, ale srdce feministky“), už se jen přihlouple culíte. A úsměv vám z tváře až do závěrečné scény už nezmizí. Jak by taky mohl, když ke všem hypnotickým obrazům ještě hrají písně jako Bette Davies Eyes od Kim Carnesové a Obsession od kapely Animotion.

Slovák: Neinterpretuji si to tak, že umění imituje život (potažmo naopak), ale že MaXXXine pojednává o střetu různých skupin, které si chtějí podmaňovat obrazy, případně narativ. Nakonec si vše podmaní a svůj příběh určuje titulní postava, která dá zároveň nasvítit monstrozitu doby a jednoho průmyslu. Završuje jak trilogii o ceně slávy, tak i jednu kroniku o postavě napříč dekádami. Jejich zpodobnění může připomenout různé filmy a různé poetiky, ale na rozdíl třeba od Tarantinova Tenkrát v Hollywoodu nejsou určeny jen k dojímání se nad tím, co bylo.

MaXXXine, režie Ti West, v kinech od 11. července 2024, stream na Prime Video od 9. srpna 2024.