Film Amerikánka režiséra Viktora Tauše není jednoduché nějak definovat. Normální divák k tomu také nemá důvod. Ale kdybychom se o to tady přece jen pokusili, tak je to sociálněkritický snímek z prostředí dětského domova za socialismu, do kterého někdo, tedy tvůrci, nakapali odvar z námelu, prostě nějaký derivát kyseliny lysergové, tuzemské verze LSD.

Zasazení do období asi osmdesátých let a do totalitního Československa je vágní a neurčité, i když nutné, aby nějak „fungovalo“ v příběhu. Otec hlavní hrdinky, nevšedního děvčete, zmizel prý do Ameriky, čemuž děvčátko věří, tato víra mu pomáhá překonávat strázně, kterým bude vystaveno. Proto tedy Amerikánka. Imaginární otec za sebou nechal rozvrácenou rodinu, tři děti a v rauši se permanentně potácející matku, hraje ji Lucie Žáčková. Obývají hroutící se pelech na sídlišti a žijí způsobem, jenž se Amerikánce bude po čase jevit jako idyla („žili jsme tehdy šťastně“), ale jenž by nenechal chladnou žádnou sociálku v jakémkoli trochu civilizovaném státě. Úřady tedy zakročí, děti jsou matce odebrány a umístěny do dětských domovů. Jazykem ducha filmu by se mohlo napsat, že nelidský systém vztáhne svá temná chapadla a nevinnou holčičku vrazí do chřtánu dehumanizovaného molochu, jenž chce semlít každého tvora na masokostní moučku. Děvče se ale semlít nenechá a od začátku se heroicky vzpouzí: „Jsem útes, jsem skála, kterou nezlomí,“ syčí a pak i křičí odhodlaně devítileté dítě, něco mezi Pipi Punčochatou a Johankou z Arku.

To je tedy východisko filmu, který se pak odvíjí jako sled vypjatě stylizovaných scén sestavených z drastických obrazů ze života v prostředí institucionálního násilí. Jednoduše řečeno: děcák je nástroj na zlomení a potlačení individuality, ale ta se potlačit nenechá. Je to zajisté chvályhodné, každý přece ví, že dětský domov je smutné místo, koncentrace nelidskosti v jádru samé lidskosti, tady dětí. Ale je to zobrazení také tuze stereotypní, ani trochu překvapivé – a také, řekl bych, poněkud nespravedlivé. Ale zde není pochyb: ústav sídlí ve strašidelném polorozpadlém zámku v surrealistické krajině, které dominuje podivný předmět podobný obrovské kovadlině.

K hororovému zámku vede železniční vlečka a vchází se do něj branou s nápisem Práce vítězí (pokud se nepletu…), prostě takový koncentrák pro děti. Nebo Dantovo peklo s diskotékou. Vládnou v něm příšerné poměry po všech stránkách: ponuré zdi, chladné pokoje, odporné umývárny. Nejstrašnější jsou samozřejmě vychovatelky, jedna, Klára Melíšková, je dominantní sadistka, druhá, Zuzana Mauréry, frustrovaná vykonavatelka jejích příkazů. Svěřenci se jich sice bojí, ale stále v nich plane duch spontánní vzpoury a radostného odporu. Ten je potlačován záchvaty vzteku vychovatelek, výhrůžkami, že je pošlou na „psychinu“, prostě institucionální represí. Chudák Amerikánka se počurává, což vyvolá brutální odplatu vzteklé vychovatelky Melíškové, která jí obličej vymáchá v počurané matraci. Pravděpodobně obvyklý výchovný prostředek v prostředí dětských domovů. Připustíme-li, že i za socialismu v nich pracovali normální, a tedy slušní lidé, kteří třeba měli s těmi dětmi dobré, možná i láskyplné vztahy, má člověk chuť začít se s nimi solidarizovat. Ale tento film není o nějakých nuancích, natož aby kladl nějaké komplikovanější otázky. Je vlastně celý sestaven ze samých klišé a stereotypů, z jedné jediné myšlenky, která ani myšlenka není, jen emoce, tedy že systém je z principu zlý a lidé také, ale když je člověk silný, tak může být i malá holka, a stejně se nenechá zlomit. Inu, nic proti tomu…

Filmu nelze upřít, že z něj oči přecházejí – a uši odcházejí. Smysly dominují. Opravdu je na co se dívat a je co slyšet. Barvy, barvy a zase barvy, zvuky, zvuky a zase zvuky. Rudá, fialová, růžová, kanárkově žlutá, sytě modrá, pak chvíli černobílá. Hudba všech možných žánrů a rytmů, patetická, symfonická, taneční, šlapající, dunící, chvíli retro, pak zas techno. A znovu barvy a rytmy a zvuky a několikrát opakovaný dávný italský šlágr. A do toho mnoho vypjatých emocí, mnoho slz, mnoho křiku a dost krve, mnoho velkých gest a vyvalených očí a bolestných grimas. Vlastně celé je to po obsahové stránce jedna velká explodující vizuálně-akustická emoce.

Ta emoce je na rozdíl od ohňostroje obrazů však pořád tatáž, nerozlišená a přepjatá až k hysterii, jednosměrná až k monolitu, vtíravá až do stupňujícího se pocitu, že je založena na vyděračství. Ano, na citovém vyděračství, jakkoli třeba ušlechtile míněném a osobně procítěném, jak režisér zdůrazňuje v rozhovorech, a není proč mu nevěřit. Jenže ta upřímná úpornost se projevuje tím, že pak emoce nemá a nezná míru. Že je jednorozměrná, monotónní a vykalkulovaná až do nátlaku a vtíravosti. Vždyť kdo by nestál na straně malé slečny, kterou požírá krutý systém? Kdo by se nedojal nad chuďátkem odebraným z domova, nad jeho touhou po svobodě, nad jeho revoltující povahou a nad tím, jak je přes všechny ústrky a útlaky pořád krásné. Kdo by neustrnul nad plavovláskou s velkýma očima tulící se v košilce na studené podlaze v rohu pusté místnosti… Všichni jí chtějí ublížit, všichni ji chtějí týrat, nikdo jí nerozumí. To přece pohne s každým! Jenže týrané dítě ve filmu, to je vždy těžká váha a zároveň křehká věc, s níž se musí opatrně nakládat. Nebo nemusí – a mohou se emoce ždímat, až kýble přetékají.

Amerikánka je film bez proporcí a mezí, všeho je v něm strašně moc a několikrát, třeba i těch podob hlavní hrdinky, pokud se nepletu, hrají ji tam aspoň tři, nebo že by rovnou čtyři herečky? Malá, střední, pak ještě asi jedna a v průběhu filmu i v podobě jakési rudé královny, jež se v sytě červeném latexovém krunýři (asi krev) zjevuje na různých místech: zpodobnila ji Pavla Beretová; a opravdu by mě zajímalo, jak tu postavu vlastně interpretovat. Symbolicky? Realisticky? Je to Amerikánka v dospělém věku? Nebo je to symbol? Bohyně pomsty? Ženský princip na podvozku? Nejspíš všechno dohromady.

Také jiné identity jsou nejasné a matoucí, třeba takový strojvůdce na lokomotivě v imaginární krajině, hraje ho Václav Neužil: je to ztracený otec? Nebo Pánbůh? Nebo prostě jen mašinfíra, kterému došla pára? Nebo scéna, v níž se chovanci dětského ústavu, všichni v pěkných pletených úborech jako ze švédských módních časopisů ze 70. let, vrhnou na hromadu uhlí a postupně se v ní vyválejí? Pak přijde vychovatelka a překazí jim to. A tak dál: samozřejmě že tuhle tajemnost a rozvolněnost významů, která prochází celým filmem (zajímavá je třeba podoba jakési eko a ezo pěstounské rodiny, hrají ji Vladimír Javorský a Magdalena Borová, která žije v kukuřičném poli v pleteném růžovém domečku, do něhož rebelující Amerikánka vůbec nezapadne), je možné přijmout jako hodnotu filmu, jako znak jeho „nekonvenčnosti“ a „artovosti“ a třeba i odvahy k nesrozumitelnosti a jiných ctností. Ale často, řekl bych většinou, je to příznak útěku od smyslu, od zřetelnosti a alibi pro nevyjasněnost záměru a myšlenky. Manýra má tu přednost, že se dá vždycky omluvit a vždycky se najde dost ochotných obhájců – a snobů, kteří ji pozřou i s navijákem.

Z ohlasů a „recenzí“ na ČSFD a sociálních sítích je patrné, že takových pozření bude dost, včetně projevů až freneticky nadšených. Upřímně to filmu a tvůrcům přeju, navzdory tomu, že ve mně vzbudil emoce úplně jiného druhu. Je fakt, že takové mlýnici obrazů, do které je přidána hustá aviváž emocí, opravdu nelze v jednotlivostech upřít působivost a rozmáchlost, na kterou si český film už věru dlouho netroufl: také proto, že mu to jaksi moc nesedí, nebudu tu připomínat filmy, které dojely na velikášství svých tvůrců. Film Taušův je ale bohužel jeden z nich: nafouknutý k prasknutí, našlapaný gesty, která se neproměnila v čin, takže se toho tam vlastně moc neděje, nic se nerozvíjí, příběh zůstává ve stavu zárodku.

Celek je vlastně jeden nekonečný trip či klip, kaleidoskop výjevů a scén, různých druhů choreografií ve velmi hýřivém a bujivém podání, na jehož konci je prázdný patos. Plátno kina jako by bylo na takové hlučné bombardování smyslů příliš malé a obyčejné. Spíš než „film“ je to videoseance nebo vizuální projekt seskládaný z různých sekvencí, vzniklých v různých prostředích, vždy nějak metaforických, symbolicky pojatých a mnohoznačně alegorických, vybudovaných pravděpodobně s úmyslem vytvořit nějaký hlubinný prostor, nějaké, jak se kdysi říkalo, podobenství. Divák to buď přijme, potlačí běžné nároky, vplyne do toho barevného víru bez konce, nechá se jím táhnout a vláčet…, nebo se v něm může také něco vzpříčit a po další záplavě stále monotónnějších obrazů si řekne, proboha, k čemu to všechno vlastně je?! Té energie, toho odhodlání… Toho talentu?

Amerikánka. Režie Viktor Tauš. Scénář David Jařab. Kamera Martin Douba. Hudba Jan Prokeš. ČR 2024. 108 minut.