Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájit vaše právo to říkat. Tahle sentence mylně připisovaná Voltairovi byla po dlouhé roky stálicí české názorové publicistiky, používala se někdy s až legračně veledůležitým důrazem. Jsou horší věci. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem na ni už dávno nenarazil. Je to docela příznačné. Důvod, obávám se, není to, že by se stoupenci svobody projevu, mezi něž se počítám, naučili podepírat svoje teze méně okoukanými citacemi. Ale spíš to, že vnímání svobody projevu (i dalších svobod) jako univerzální hodnoty je dnes o dost méně rozšířené než dříve.

V roce 1996 v Česku vzbudil veliký ohlas film Miloše Formana Lid versus Larry Flynt. Velkou roli v tom jistě hrálo, že jeho režisérem byl slavný krajan, který dosáhl světového věhlasu. To dílo ale také rezonovalo s tehdejší atmosférou v Česku. Hlavní postava, vydavatel na tehdejší poměry velice drsné pornografie, uveřejní ve svém časopisu vulgární text o moralizujícím kazateli Jerrym Falwellovi a ten ho žaluje za způsobení „citové újmy“. Nejvyšší soud ale rozhodne ve Flyntův prospěch. Režisér filmu tehdy svůj film vykládal jako „zamilovaný dopis“ Nejvyššímu soudu, který tím, že se ve sporu postavil na Flyntovu stranu, potvrdil, že svoboda projevu je nedělitelná, univerzální, a pokud by byla upírána třeba jen pochybným existencím Flyntova typu, byli by tím ohroženi všichni. Nikdo tehdy s Formanem nepolemizoval – taky nebylo proč, pravdivost jeho tvrzení se zdála evidentní a nezpochybnitelná.

Po skoro třiceti letech je, zdá se, všechno jinak. Čtenáře Týdeníku Echo jistě nepřekvapí, když v téhle souvislosti připomenu pokrokářskou levici, která v některých částech Západu nedávno (a zřejmě ne nadlouho) dosáhla kulturní dominance. Jedna z jejích centrálních tezí je opakem poselství Formanova filmu – riziko možné (často jen velmi hypotetické) citové újmy je dostatečný důvod pro omezení svobody projevu. Je ale otázka, jestli kritici excesů soudobého pokrokářství sami obstojí ve „flyntovském“ testu, jestli osvědčí svou schopnost zastávat se svobody projevu lidí, s nimiž hluboce nesouhlasí nebo jejichž názory jim – třeba i právem –připadají nebezpečné, destruktivní, možná až odpudivé. Nenacházím v tom ohledu moc důvodů k optimismu.

Plamenný boj za svobodu projevu se často omezuje na hájení svobody těch, kdo sdílejí názory „bojovníka“. Takhle se ale bojuje dost snadno a za takovým angažmá může být spíš účelové užívání pojmu svoboda projevu než snaha zasadit se o nějaký univerzální princip. Nechám se velmi rád vyvést z omylu, nejlépe zjištěním, že se například konzervativní bojovníci proti „woke“ kultuře a omezením svobody, jež přináší, budou schopni zastat lidí, kteří se dostanou do problémů, protože zastávají názory velmi vzdálené těm konzervativním.

Příležitosti by se najít daly. Konzervativní a další kritici například právem poukazovali na často absurdní kauzy ze západního (především anglosaského) akademického světa, kde byli lidé postihováni kvůli naprostým prkotinám. V posledních měsících se ale objevily i případy postihu za propalestinské postoje. Člověk je nemusí ani v nejmenším sdílet a chování části účastníků propalestinských demonstrací mu může připadat nepřijatelné. Ale stejně. Je-li svoboda projevu univerzální a nedělitelná, měl by se možná někdo ozvat a nevymlouvat se na to, že „oni“ jsou přece horší. Třeba jsou. No a co? V Praze nedávno proběhla kulturní pidikauza, když malá galerie přišla o malý grant, protože vyvěsila do výlohy palestinskou vlajku. Já bych ji nikam nevyvěšoval, ale stejně: Je to v pořádku?

Víra ve svobodu projevu je mimo jiné velice optimistické přesvědčení. Pravda se podle něj nejlépe hledá a prosazuje ve svobodném prostředí. Obávám se, že tenhle optimismus, odhodlání snést projev, který člověku připadá naprosto nesnesitelný, aby tak byl naplněn nějaký vyšší princip, se velmi rychle vytrácí. A s ním i elementární představivost, schopnost domyslet aspoň to, že nějaká forma restrikce „těch druhých“ logicky otevírá dveře budoucí restrikci i té mojí strany. Přitažlivější se v tuhle chvíli může zdát síla, nebo spíš sociálními sítěmi „nabušená“ performance siláctví. Následky poneseme sami.