Kondice energetické infrastruktury v Jižní Africe se zhoršila natolik, že tamní vláda vyhlásila nouzový stav. Elektřina častěji nejde, než jde, čímž trpí jak domácnosti, tak i ten průmysl, který skoro třicetiletou vládu Afrického národního kongresu ještě přežil. V zemi s šedesáti miliony obyvatel tak hrozí další zhoršování životní úrovně.

Tma, která panuje při nedostatku elektřiny, jako by byla zároveň symbolickým sdělením, kam se jih afrického kontinentu ubírá: civilizace a světlo patří k sobě a stejně tak k sobě patří tma a barbarství. Součástí toho barbarství jsou i zcela konkrétní činy. Šéfa národní energetické společnosti ESKOM Andrého de Ruytera, který byl do čela firmy jmenován proto, aby aspoň trochu zkrotil přebujelou korupci, se v prosinci loňského roku někdo pokusil otrávit kyanidem.

Jižní Afrika je asi nejkřiklavějším, ale zdaleka ne jediným případem postkoloniálního státu, který se propadl do dříve těžko představitelných hlubin dysfunkčnosti. Většina těch států se koncentruje v Africe, ale najdou se i případy v Asii (Srí Lanka, Myanmar). Postmoderní vidění světa diktuje na tuto otázku jednoduchou odpověď: může za to koloniální éra a zvrácenosti, které na původních národech napáchali běloši. (Arabský kolonialismus, který změnil východní pobřeží Afriky na několik staletí v jednu velkou otrokářskou zónu, se do tohoto seznamu obvykle nepočítá.)

Jenže jak to s jednoduchými odpověďmi bývá, málokdy bývají uspokojivé. Nevysvětlují například to, proč některé státy v tomtéž regionu hospodaří se svými omezenými silami lépe, někdy dokonce vzorně. Nedaleko od katastrofické Srí Lanky leží rychle rostoucí Bangladéš a průběžně bohatnoucí Thajsko, Malajsie a Indonésie. V sousedství Jižní Afriky se nachází podstatně stabilnější Botswana a Namibie, o něco dále blok východoafrických zemí, které vytvořily komunitu podobající se „zárodečné“ fázi EU a snaží se přitáhnout investice ze zbytku světa. Pozitivních, nebo aspoň neutrálních příkladů je také dost, není všude jen beznadějná bída.

Cokoliv odměňujete, toho budete mít víc. A arcizloděje z ANC momentálně odměňujeme třeba tím, že jim umožňujeme ukládat jejich naloupené peníze v našich bankovních systémech, ačkoliv jinak se na každého živnostníka, který přinese do banky tři sta tisíc, soustřeďuje pozornost kontrolních orgánů. Zatím jsem neslyšel návrh, že bychom coby Západ mohli sankcionovat současné mocipány z Jižní Afriky úplně stejně jako dřívější apartheidový režim. Škoda že s ním nějaký rozverný ministr zahraničí nepřijde; minimálně by bylo zajímavé pak sledovat největší lunatiky na současné levici, jak se snaží označit velmistry korupce typu Jacoba Zumy a Thaba Mbekiho za oběti předsudečné nenávisti.

A třeba by to prošlo. V nejhorším nám pak nevydají Radovana Krejčíře. To by byla katastrofa, že?