Čemu věřit ve světě, kde sebepřesvědčivější digitální záznam může být falešný?

Doba holé (ne)pravdy

Čemu věřit ve světě, kde sebepřesvědčivější digitální záznam může být falešný?
Doba holé (ne)pravdy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Železný zákon internetu praví, že existuje-li něco, bude k tomu na internetu existovat i příslušné porno. Většinou jde o neškodné záležitosti, i když třeba dost okrajové; některé jsou ale považovány za zavrženíhodné celkem univerzálně. Dětské porno se dostalo do trestních zákoníků celého světa a v řadě zemí světa je ilegální i pornografie zahrnující zvířata. Tyto zákony jsou obecně zdůvodněny tím, že ani děti, ani zvířata nemohou s pornografickou produkcí legálně souhlasit, a tudíž jim při natáčení, fotografování atd. vzniká újma.

Už zpočátku se ovšem v souvislosti se zákazem účinkování nezletilých v pornu řešila otázka, zda se tento zákaz vztahuje i na díla, která jsou kompletně vyrobená počítačem. Jinými slovy, „nehraje“ v nich žádná živá bytost, jenom pixely a bajty, kterým ublížit nelze. Samozřejmě, normálnímu člověku se vzniklé dílo jeví stejně nežádoucí jako jeho reálný ekvivalent; ale původní právní zdůvodnění zákazu už v tomto případě tak dobře nefunguje. Tato otázka vygenerovala v různých zemích světa matoucí směsici precedentů, které mnohdy jdou proti sobě. Například v Polsku, kde je virtuální dětské porno zakázáno, vznikla debata na téma, jak mají soudní znalci posoudit „věk“ postav, které neexistují. Jinde se zas zásadním bodem legislativy i soudní praxe stala otázka, co je dostatečně „realistické“ zobrazení. Některé státy kriminalizují i komiksy, jiné nikoli.

Po dlouhá léta šlo o okrajové téma, i když pro zúčastněné osoby (úřady i obviněné) samozřejmě dost zásadní, protože tresty bývají vysoké. Příchod generativní AI je ale rozvinul do vskutku obřích rozměrů. Jestliže dříve vyžadovalo jakékoli virtuální porno práci odborných grafiků, kterých je jenom omezené množství, dnes je počítače na požádání vyrobí samy.

Produktivita v každém smyslu

Hlavním smyslem počítačů je urychlit a zefektivnit duševní práci. Zpočátku šlo hlavně o počítání, proto se také jmenují počítače. Nicméně grafika je také jen určitým druhem algebry, a přeje-li si uživatel vygenerovat onu zvláštní algebru v tělové barvě, dostane jí na požádání tolik, že nemá šanci všechny ty vzniklé pseudofotografie a pseudovidea za svůj život vůbec zhlédnout.

Při lidské povaze je pochopitelné, že nejzajímavějším produktem bude generované porno s celebritami – zejména těmi klasicky atraktivními. Už v časech předdigitálních se za nejpikantnější považovaly nahé snímky hereček a zpěvaček, tím víc, že v prudernějších dobách šlo o skandál, který snadno mohl ukončit kariéru dotyčné nešťastnice. Když bylo na počátku normalizace potřeba znemožnit Martu Kubišovou, vynořily se jakousi zvláštní náhodou její falešné fotografie v rouše Evině. Byla to zjevná fotomontáž, ale stačila k tomu, aby zpěvačka přišla o všechny smlouvy. A to přitom komunistické Československo nijak hystericky antisexuální nebylo, ale, jako vždycky, účel posvětil prostředky.

Ve Spojených státech nyní spustila silný zájem o téma virtuální pornografie skutečnost, že sociální sítě zaplavily počítačově generované nahotinky populární zpěvačky Taylor Swiftové. Samozřejmě, na rozdíl od Kubišové není jejich účelem zničit jí kariéru; ale invaze do soukromí postižené hvězdy to přece jenom je. Typická reakce politiků, jako ostatně při každé krizi či pseudokrizi, je, že se musí udělat „něco“, a nejčastější „něco“ bývá přijetí tvrdého zákona. Otevřenou otázkou zůstává, k čemu přesně by takový tvrdý zákon byl.

Miliony zvědavých očí

U kriminalizace neřestí všeho druhu záleží hlavně na tom, kolik lidí jim holduje. Prohibice alkoholu se v USA neudržela proto, že pijáků bylo příliš mnoho a ilegální výčepy („speakeasies“) se přes veškerá zákonná rizika přemnožily od San Franciska až po New York. Z podobných důvodů teď Spojenými státy prochází vlna legalizace marihuany, vesměs hnaná referendy na státní úrovni („ballot initiatives“). A naopak, trvalá ilegalita heroinu i dětského porna je dána mimo jiné tím, že jejich konzumentů je málo a stojí na okraji společnosti. Ani jedni nemají moc vyhlídek na to, že by změnili názor většiny.

Virtuální porno s tvářemi reálných žen leží někde uprostřed této pomyslné osy. Málokdo by se k tomu asi přiznal před nastoupenou jednotkou, ale známá zpěvačka „v akci“ není takové tabu, aby potají nepřilákala řadu zcela normálních, středostavovských diváků. A co se producentů týče, na  rozdíl od temného zákulisí dětské pornografie se dá čekat, že za takovými díly budou stát hlavně pubescenti; to je právě ta skupina obyvatelstva, která a) umí celkem dobře pracovat s počítačovými programy, b) trpí přetlakem hormonů, c) nemá ještě dostatečné zkušenosti a zábrany, aby uvažovala dřív, než stiskne tlačítko Odeslat, ale d) zato má nutkání překračovat všechna možná tabu nadiktovaná rodiči a školou. Tvrdé zákazy budou v takovém případě těžko vymahatelné.

Skutečné celebrity mají v takové situaci aspoň výhodu svého vlastního postavení. Ponížení je vždycky nepříjemné, ale je lepší plakat v limuzíně než v tramvaji a vzniklá publicita jim zajistí i řadu obhájců mezi fanoušky. Daleko horší dopad budou mít takové technologie při svém „mikropoužití“: proti spolužačkám, expřítelkyním či kolegyním na pracovišti, malým lidem, pro které je vzniklý stres nečekaný a extrémní. „Mstivé porno“ (reálné) už mezi mladistvými vedlo k nejedné sebevraždě a s novou technologií bude možno vyrobit pornografickou pomstu i vůči lidem, kteří v životě žádný erotický vztah neprožili.

Milovník černých scénářů se pak může zamyslet nad vizí technologicky posílených brýlí, které vám na požádání svléknou každého, koho potkáte na ulici. Zatím by to vyžadovalo příliš velkou výpočetní sílu, ale i ta se koneckonců v době všudypřítomné 5G konektivity dá svěřit cloudu.

My se chodíme do Bruselu učit, jak dezolátům zakroutit krkem

Čtenář se zájmem o historii patrně pozná, že jde o narážku na výrok Klementa Gottwalda z roku 1929. Budoucí prezident sice nejezdil do Bruselu, ale do Moskvy, místo dezolátů nenáviděl buržuje, ale když se nakonec dostal k moci, ukázalo se, že patří mezi ten vzácný typ politiků, kteří opravdu dodržují své sliby. I když se omezíme jen na popravy, podepsal Gottwald rozsudky smrti nad 190 lidmi odsouzenými za politické zločiny, včetně svého bývalého kamaráda Slánského. Množství lidí, kterým bylo „zakrouceno krkem“ jen v přeneseném slova smyslu – třeba v uranových lágrech – je řádově větší.

Na rozdíl od Gottwalda neřekl Vít Rakušan nic podobného a jeho poněkud obsedantní tažení proti dezinformacím zatím nepřekračuje normy demokratického státu, i když z pohledu skeptičtějších pozorovatelů se nepříjemně blíží k jejich hranicím. Nicméně je celkem příznačné, že se jako jeden z nejméně oblíbených politiků současné vlády stal hlavním hrdinou falešného videa, na kterém pronáší velmi podobné výroky. Téměř zároveň jsme se dočkali i alternativního novoročního projevu z úst digitálního premiéra Fialy.

Obě falešná videa byla vůči svým protagonistům relativně vstřícná, protože při jejich sledování nešlo nevidět, že zvuk neodpovídá obrazu; pohyby rtů nebyly synchronizovány se slovy. Zda tak autoři učinili proto, aby dali jasně najevo, že jde o podvrh, nebo zda šlo o dílo natolik velkých amatérů, že si s tímto úkolem jednoduše neporadili, se můžeme leda dohadovat. Nicméně je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti přijdou i další videa, která budou v tomto směru dokonalá.

Pomalu, ale jistě se tak blížíme k otázce: čemu lze věřit? Možnost vytvářet zcela věrné napodobeniny reality zamíchá politikou, ale nejen politikou. Podvodníci budou volat důvěřivým babičkám jako jejich dokonalí vnukové a navádět je, aby vložily své životní úspory do bitcoinu. Ještě větší bolehlav zažije justice; posoudit, zda nějaký odposlech či nahrávka, která má posloužit jako důkaz něčího provinění, je skutečná, mírně upravená (jedna vložená věta může převrátit nevinnou konverzaci ve zločinné spolčení), nebo kompletně falešná, začne hraničit s nemožností. Určitou pomocí mohou být digitální podpisy nahrávek, ale i ty mají jen omezenou vypovídací hodnotu, a zejména naprosto neumožňují s hrubým médiem byť i legitimně pracovat (například zaostřit, oříznout, odstranit šum) tak, aby nedošlo k jeho automatickému zpochybnění. Než na situaci zareaguje zákon, bude to – jako obvykle – dlouho trvat, a mezitím zaplní věznice tisíce lidí prohlašujících, že relevantní důkazy proti nim „ušili“ vyšetřovatelé s pomocí AI. Část těch lidí bude lhát, část však nikoli.

Člověk jako bytost není stavěn na to, aby nevěřil ničemu. I v jiných situacích vidíme, že lidé postižení deziluzí se přimykají k něčemu jinému: z nedůvěry k vládě obvykle těží opozice, málokdo je takový nihilista, aby pohrdal celým politickým spektrem. Čemu budou věřit lidé ve světě, kde i ten nejvíc přesvědčivý digitální záznam může být falešný?

To nevíme, ale na kolektivní duševní zdraví světové populace to nejspíš nebude mít nikterak kladný vliv.