Dobré šachové úlohy vypadají jen zdánlivě snadně. Třeba: Bílý táhne a třetím tahem vyhraje. Někdy, často. Ne vždy. Proto úloha, nikoli návod – třeba na obsluhu mikrovlnky.

Dělba a kontrola mocí (checks and balances) jako jejich vzájemné nastavení není stav jednou provždy dosažený, ale jde o trvalý proces sebe-tvorby, sebe-opravy. Někdy proto doslova – bolí. Spotřebovává čas, energii, peníze. S takto pojatou fungující dělbou a kontrolou mocí však stojí a padá – jak známo – právní stát jako předpoklad liberální demokracie.

Tři moci, zákonodárná, výkonná a soudní, se mají vzájemně hlídat: omezují se, vyvažují, brzdí, kontrolují. Aby žádná z těchto mocí nenabyla převahu nad mocemi ostatními. Skrze ně se vyjevují konflikty – rozpory hodnotové, zájmové. Někdy i personální. Toto vyjevování konfliktů je elementárním předpokladem, motorem, „hnací silou“ liberální parlamentní demokracie. Kde by se žádné takové konflikty spory nevyjevovaly, nemohlo by jít o demokracii. Fyzik by možná řekl: něco jako tepelná smrt ve vesmíru podle třetího termodynamického zákona, ale smrt demokracie jako vyrovnávání rozdílů, eliminace konfliktů… pěkně po česku: glajchšaltace.

Toto vyjevování konfliktů a nalézání jejich řešení nemůže být vždycky proces hladký, samovolný – jinak by neměl smysl. Dělba moci není prostě dobře naolejované soustrojí. Někdy jde o protrahované „drhnutí“. To proto, že každá z mocí je utvářena jinak, jiným elektorátem, jinými institucemi, podle jiných pravidel. A v jiný čas.

Nominace kandidátů ústavních soudců (prezidentem), jejich schvalování, eventuálně neschválení (volbou senátorů), a pak teprve jmenování prezidentem bývalo v minulosti nejednou politickou událostí, která vesměs pročistila vzduch, znovu nastavila, „přenastavila“ kritéria, posunula laťku náročnosti na osobní, profesní a etické vlastnosti kandidátů. Mnohdy byl výsledek dlouho nejistý. Bývaly to takové „malé katarze“. Pro politické zdraví společnosti ale důležité. Šlo o to, že dělba moci – zafungovala. Bylo dodneška zvoleno a pak jmenováno 32 soudkyň a soudců.

Za prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana byla řada jejich nominantů Senátem neschválena (nezvolena). Bylo takových 13. Nebyla to žádná tragédie, naopak, bylo to pro společnost prospěšné: dělba moci zafungovala, dala o sobě vědět, ožila. Pokud se ovšem hlava státu neurazila, netrucovala, a tedy nepřestala Senát zásobovat novými návrhy. I to se stávalo (za obou prezidentů) – pak by musela být určitá („plenární“) rozhodování Ústavního soudu odkládána, protože do povinného počtu pléna by chyběli soudci. To byly, mohly být, situace velmi nebezpečné.

Vypadá to, že se dnes nastavují nová (nepsaná) pravidla kreování Ústavních soudců. Trivializují se, ačkoli vypadají složitě náročná: početná řada oslovených právnických entit, několik nepochybně úctyhodných ad hoc poradců. Nakonec tedy při navrhování kandidátů nelze udělat chybu – ale to je paradoxně ten problém: že všechny návrhy vždycky bez rizika projdou! K čemu pak dělba moci? Její konfliktní, někdy zdržující, nepříjemné působení nebude vůbec zapotřebí. Když jsou si obě komory parlamentu, vláda i prezident politicky blízcí, je ovšem živé dělby a kontroly mocí potřeba spíše více než méně.

Nemyslím, že by šachová úloha pro nadcházející měsíce a roky v souvislosti s doplňováním Ústavního soudu měla znít: Bílý táhne a vyhraje; vždycky. Protože demokracii udržují při životě konflikty – vyjevované a usmiřované v rámcích dobře nastavených, fungujících institucí. A takové instituce u nás přece máme.