The Curse aneb Pravé já nemusí být to ryzí a čisté v člověku

Trapní a prokletí

The Curse aneb Pravé já nemusí být to ryzí a čisté v člověku
Trapní a prokletí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Soudobá audiovizuální zábava je vytvářená na základě algoritmů, analýz diváckých preferencí a vůbec chování, výsledkem bývá odvozenost a podobnost, snaha co nejpřesněji trefit nějaký předem daný vzorec. Nic nového. Napsána už o tom byla dlouhá řada textů, které z větší části mohou také působit, jako kdyby vnikly působením nějakého algoritmu. V situaci, kdy nějaká skutečná ojedinělost či novost jsou vzácné, ale může zapůsobit o to silněji, setká-li se člověk s dílem, které skutečně nové a ojedinělé je, a to dokonce v takové míře, až je těžké ho popsat v nějakém tradičním výkladovém rámci (například ideologie). Uniká a znejišťuje. Mezi taková díla patří desetidílná minisérie The Curse (Kletba) vytvořená Nathanem Fielderem a Bennym Safdiem, v Česku v nabídce streamovací služby SkyShowtime.

Jistě, k ojedinělosti toho seriálu patří i to, že ne každý v něm najde zalíbení, zjevným záměrem autorů navíc je, aby sledování jejich díla v publiku nevyvolávalo libé pocity – možná se docela nasměje, na tom smíchu ale nebude nic moc katarzního, daleko častěji bude reakcí na intenzivní trapnost, dost možná i výrazem nechuti.

Nesourodá dvojice

Benny Safdie a Nathan Fielder jsou v něčem nesourodá autorská dvojice. První z nich patří mezi výrazné osobnosti mladší generace amerických filmařů, spolu s bratrem Joshem tvoří známý režisérský tandem. Jejich filmy mají v něčem blízko k špinavým městským dramatům, jejich hrdiny bývají lidé z různých sfér newyorského polosvěta, mají energii a někdy dost ukřičenou intenzitu a taky výraznou formu, která to zobrazené může nějakým způsobem zcizovat. Jejich zatím posledním dílem je film Drahokam s Adamem Sandlerem, hektická story muže, který má „honičku“, překupníka drahých kamenů, jenž se ve zběsilém tempu snaží vypořádat s několika fatálními krizemi najednou.

Nathan Fielder je kanadský autor a komik, jeho nejznámější dosavadní počiny se pohybují na hranici reality show (nebo se tak aspoň tváří), v seriálu Nathan for You představoval „zachránce“, jehož úkolem je postavit krachující podnik zpátky na nohy. Fielderovy recepty ale byly značně neortodoxní a k očekávaným výsledkům rozhodně nevedly. Na HBO loni uvedl minisérii Zkouška, v níž vystupuje jako svého druhu terapeut. S lidmi, kteří se bojí udělat nějaký důležitý životní krok, ho nacvičuje předem a snaží se dosáhnout co nejvěrnější replikace skutečných kulis i podmínek. Do hry se postupně dostávají i jeho život a jeho rozhodnutí, zkoušky se skutečností se různými způsoby proplétají, větví a rozšiřují, také kvůli tomu, jak se někteří herci sžívají se svými rolemi. Může být obtížné rozeznat, co je „realita“ a co zkouška na ni.

The Curse se dají najít charakteristické rysy obou, velký autorský vklad navíc představuje herecký výkon Emmy Stoneové v jedné z hlavních rolí, který velmi napomáhá tomu, aby vší tou pozvolně zachycovanou trapností probleskovalo i cosi fascinujícího. Whitney (Emma Stoneová) a Asher (Nathan Fielder) jsou novomanželé, nevěsta pochází z rodiny dravých obchodníků s realitami. Sama má ale úplně jiné ambice, přinejmenším to chce sugerovat světu. Z deprivovaného městečka Espanola v Novém Mexiku chce spolu s manželem udělat vzorovou eko komunitu, v níž budou lidé žít v hypermoderních pasivních domech. Zároveň to ale má prospět i většinou chudým místním, ukázat světu nový a zdravý přístup k životu i respektující vztah k původním obyvatelům Ameriky, kteří žijí v nedaleké rezervaci.

Nathan Fielder a Emma Stoneová jako manželé Asher a Whitney v seriálu The Curse. Jsou prokletí? - SkyShowtime

Snažení manželů má zachytit několikadílná reality show, režíruje ji Dougie (Benny Safdie), dost bezcitně a manipulátorsky působící chlapík, zatížený velkou vinou. Zatímco Whitney chce, aby natáčený seriál ukazoval především její lidumilné snahy, Dougie ví, že dobrá (z jeho hlediska) televize potřebuje konflikt. Asher v manželské dvojici hraje roli cifršpiona, je to uzavřený a sociálně nikterak zdatný chlapík, v minulosti se zapletl s ledasčím, jeho vztah k Whitney je ale silný. Projekt hrdinů i natáčení narážejí na nejrůznější překážky. Asher má navíc podezření, že ho imigrantská holčička při náhodném setkání proklela a že se ta kletba začíná projevovat. Anebo ho proklel někdo jiný?

Ta „správná“ slovní spojení

Z popisu děje a jednotlivých situací může The Curse působit jako satirické dílo. V postavách Whitney a Ashera se autoři strefují do určité podoby soudobého aktivismu, který je především performancí ctnosti a dobrých úmyslů. Pár cizích lidí s kamerami v zádech vpadne na nějaké místo a začne ho přetvářet podle svých – zhusta absurdních – představ. Whitney a Asher ze sebe sypou ta „správná“ slovní spojení a zaklínají se zájmy komunity, které ale ani neznají a nejeví velký zájem je poznat. Do Espanoly nepřinášejí uzdravení a rozvoj, ale spíš zmatek a destrukci. Jejich nejvýraznější schopností je „dar“ nevidět, anebo vidět jenom sebe. S jakousi urputnou cílevědomostí putují od jedné trapné situace k druhé. Whitney se snaží z místních drsných chlapíků udělat baristy, podlézá lidem z indiánské rezervace, zahraňuje nájemníka vyhozeného z bytu ve slumu, šíří eko evangelium, zatímco ustaraný a prkenný Asher myslí na ekonomickou stránku věci. Režisér Dougie se zas snaží manipulovat svoje „hvězdy“, aby do show dostal nějaký konflikt. The Curse je také o střetu dvojího typu přetvářky – jedna je jaksi institucionální (televizní) a druhá, především na straně Witney, internalizovaná a možná neuvědomělá.

Seriál ale není vyprávěný jako dynamická satira, nebo dokonce komedie. Má spíš volnější tempo, jednotlivé záběry někdy bývají drženy déle, než je publikum zvyklé, mohou se podobat snímkům z kamer v ulicích anebo asociovat přítomnost pozorovatele. Syntezátorová hudba (John Medeski) je spíš zneklidňující a zlověstná, než že by zdůrazňovala komičnost zobrazovaného. Díky způsobu snímání a vůbec provedení tak může divák vnímat a prožívat trapnost či bizarnost jaksi na distanc a zároveň v ní být uvězněný, neušetřený žádného detailu, žádné bizarnosti (hned v prvním díle dojde na emotivní dialog Ashera a jeho tchána o jejich údělu mužů s „mikropenisem“), často groteskní, ale nikoli ukázané v tempu grotesky, jako kdyby bylo často přítomno ještě něco, co kamera nevidí nebo nechce ukázat, jako by tu mohla jednat ještě nějaká jiná síla. Ten akcent v průběhu seriálu sílí s tím, jak se důraz přenáší na vztah Whitney a Ashera a jeho proměny, zčásti diktované potřebou dramatu v natáčené show. Finále The Curse pak je... skutečně překvapivé a podivné. Tak moc, až to jeden stěží dokáže pobrat a najít v tom nějaký smysl či opodstatnění. Ale je tam, myslím.

Whitney (Emma Stoneová) se chce stát „zelenou“ královnou a možná to nebude ta nejlaskavější panovnice. - SkyShowtime

Whitney, Asher i Dougie jsou velice iritující protagonisté. Ztrapňují se a rozčilují svou neschopností nějak nahlédnout sami sebe, asi by se dalo říct, že to jsou naprostí pokrytci, že před druhými a mezi sebou jenom hrají. Safdieho a Fielderův seriál ale ukazuje svět, v němž se mluvit o pokrytectví vlastně nedá, protože to slovo ztrácí význam. Svět, ve kterém člověk konstruuje nějakou svou vlastní realitu, a především přetváří sám sebe. Imperativy dneška, které by člověk měl naplnit ve vztahu k sobě, se mohou zdát protichůdné. Na jednu stranu by se měl stát jakýmsi stvořitelem sebe sama, odmítnout všechno, co by se dalo považovat za neměnnou danost, a zkonstruovat sám sebe nanovo a snad i lépe. To sebestvoření třeba s pomocí nějaké nově konstruované identity by mělo mít váhu jaksi definitivního osvobození. Zároveň by v sobě měl odhalit svoje „skutečné já“, propracovat se skrz nános konvencí a stereotypů k čemusi, co je ryzí a skutečně jeho a je přitom nějakým způsobem dané.

Whitney a Asher jsou velice snaživí sebetvořiči, vymysleli si pro sebe nějaké persony, role a úporně je přehrávají, tu performanci zároveň vnímají jako svůj hluboce autentický projev, nebo se aspoň snaží o tom sami sebe přesvědčit. Pod vrstvami performování ale dál existuje jejich pravé a ne zrovna pěkné já, kvůli tomu jejich „představení“ působí jako trapná ochotničina. Jsou (především Whitney) strašlivě sebestřední, ale člověk, který sám sebe přetváří, je svým jediným životním projektem, těžko může být jiný. V jejich strachu z kletby se promítá i hrůza z toho, že může existovat ještě nějaká nadosobní síla, která by mohla jejich úsilí zhatit, že jejich stvořitelská suverenita by mohla být zásadním způsobem omezená. A to ulítlé finále nakonec ukazuje právě tohle. Za absurdních okolností performance končí a aspoň nakrátko se naplno ukáže to „pravé já“. Pro někoho to může znamenat groteskní a tragický konec, pro jiného chvilkovou schopnost nahlédnout sám sebe. A pro dalšího jakési chmurné vítězství a naplnění nejhlubších a třeba ani ne artikulovaných tužeb. Pravé já nemusí být to ryzí a čisté v člověku, v seriálu The Curse to může být i místo, v němž pulzuje lačnost po moci, potřeba kralovat, být pánem života i smrti.

 

12. února 2024