Ve čtvrtek to bylo pět let ode dne, kdy vláda vyhlásila nouzový stav, začalo období covidových lockdownů. Čas v něčem strašně dávný a zapomenutý, zároveň jako by to bylo včera, jako by to nikdy neskončilo. Zkušenost té doby je hodně diskutovaná a přitom, myslím, nezpracovaná, snad i vymlčovaná.

Pandemie představovala mimo jiné i milník vývoje české veřejné debaty směrem k bezmyšlenkovitému tribalismu. Pro mnoho a mnoho jejích účastníků se stala součástí velkého příběhu o tom, jak měli vždycky a ve všem pravdu. A nepochybně taky o hlouposti, manipulovatelnosti a zlých úmyslech těch druhých – vnímaných jako zlovolné a prolhané elity, jež šířily lži a využily situace k utužení kontroly nad ovládanými masami (možná celou pandemii zorganizovaly v jakési snaze o nácvik totality), nebo jako dav nezodpovědných konspiračních fantastů, jejichž poblázněnost ohrožovala lidské životy a přinesla jen urychlení eroze společnosti a její rozežírání nedůvěrou. K tomuhle střetu nemám moc co říct, nemám ani dojem, že bych v těch dobách prokázal neomylnost, která by mě dnes opravňovala k nějakým příkrým soudům.

Posmutnělý večer s pár přáteli v poloprázdné kavárně, všichni tušíme, že popíjení po kavárnách nadlouho nebude možné a asi to nebude ta nejdrastičtější změna, kterou přinesou příští dny. Pocit jakého doznívání normality, když všechno ještě funguje, ale už se objevují trhlinky, regály v supermarketu jsou vybrakované, u pokladny fronta lidí s plnými košíky a vyplašenýma očima. Tísnivý i ohromující zážitek z cesty vylidněným městem, samoty na místech jindy plných lidí. Jejich krása v tu chvíli mohla vyniknout nějakým jiným způsobem a zároveň mohla působit jako předzvěst přicházející „vylidněné“ budoucnosti, jako kdyby se ve městě uvolňovalo místo pro to neviditelné, co má přijít a vládnout. Pocit doteku křídel černé labutě, události, která zničí iluzi bezpečí a předvídatelnosti života, jejíž příchod si člověk vždycky připouštěl, ale nikdy nemusel zažít její skutečnou blízkost. A všechny ty dny potom, někomu přinesly vysilující nasazení, někomu taky nemoc a třeba i to nejhorší, mnoha lidem ale taky vytržení z času, z rutiny všedního života, prožitek náhlé bezcílnosti, momenty někdy přízračné a často taky groteskní, protože ani v extrémních situacích se groteska, od života neoddělitelná, nemusí úplně vytratit. A taky pocit, že je člověk tlačený k setkání s něčím velmi skutečným, před čím ho bublina civilizace celý život chránila a zabraňovala mu to vnímat.

Jistě má význam bavit se dnes o tom, kdo a v čem se tenkrát mýlil – a v čem třeba ne, vyvozovat závěry, dožadovat se toho, aby se některé extrémní postupy z té doby už neopakovaly, a podobně. Věřím ale, že prožitek znejistění, dezorientace, nevědění může být ze všech těch covidových poučení nejdůležitější nebo nejvážnější. To, k čemu se po pěti letech už moc nepřiznáváme, ale možná bychom o něm mluvit měli. Nebo ho aspoň nevytlačovat z paměti.