Seznamte se s novým šéfem, stejným jako ten starej. Slova z dávné rokenrolové hymny Won’t Get Fooled Again od kapely The Who se často používají jako vyjádření skepse vůči změnám prezentovaným coby revoluční. Nakonec se šéf od šéfa, jedna vládnoucí garnitura od druhé zas tolik neliší. Je to značně zjednodušující tvrzení – mezi šéfy mohou být velice citelné rozdíly, vše vždycky při starém nezůstane, věci se mohou dramaticky změnit, ale jenom do určité míry. Snaha změnit společnost bude vždycky limitovaná danostmi lidské existence, povahou člověka. A také „duchem doby“, který může zásadním způsobem ovlivňovat smýšlení těch, kdo ve veřejném prostoru vystupují třeba jako nesmiřitelní protivníci. Dělat je v některých ohledech podobnými, až zaměnitelnými.

Na současném Západě je ve vzduchu očekávání změny. K moci směřují síly, které slibují zásadní korekci, nebo rovnou zničení systému tradičních stran, a deklarují odhodlání jít ještě dál – odstavit od vlivu a moci vrstvu současných západních elit, politických, státněbyrokratických (deep state), mediálních, kulturních a dalších. Jako svou ideologii vnímají národní konzervatismus (jejich protivníci pro ni používají emotivnější a pejorativnější termíny), prezentují se jako popření všeho, čemu se dnes říká „woke“. Zastavím se u toho slova.

Je to termín, který původně používala pokrokářská levice pro lidi z vlastních řad. Lidi „probuzené“, tedy schopné vnímat a analyzovat systémovou nespravedlnost západního světa, míru, do níž má být prosáklý rasismem, sexismem, homofobií a dalšími předsudky. Vidět to, jak společenská pravidla, deklarované ideály, kultura, výklady historie slouží jedinému účelu – udržovat systematický útlak menšin všeho druhu, podepírat a ospravedlňovat nadvládu bílého heterosexuálního muže. Pro woke prostředí nejsou typické jenom sdílené myšlenky, ale i způsoby jejich prosazování: „kultura rušení“, ritualizovaná sebekritika, posilování dohledu na úkor svobody projevu (slova jsou násilí), sklon přísně soudit nejenom ideové protivníky, ale i souputníky, kteří v nějakém ohledu (třeba jedním vyjádřením) sešli ze „správné cesty“, sklon k performativnosti.

Jak pracuje „nákaza mysli“

Dnes to slovo používají častěji kritici soudobého pokrokářství jako označení pro vše, co je s ním a vlastně i se světem špatně. Woke je podle nich destruktivní ideologie, která Západ rozkládá zevnitř. Elon Musk rád používá termín „woke mind virus“, nákaza mysli. Jiným způsobem, než Musk zamýšlel, to může být trefné vyjádření. Nákaza si totiž nevybírá, šíří se na všechny strany, neřeší, jak její terč smýšlí o věcech politiky a kultury. Napadne každého, kdo jí je vystaven a není z nějakých důvodů imunní.

Striktně ideologicky vzato označuje slovo woke progresivní levici nebo její část. To slovo je ale možné vnímat i jako označení pro určitou mentalitu, myšlení, vyjadřování se, chování. Důležité nemusí být jen to, co se hlásá, ale i jakým způsobem se k tomu dospívá a z jakých předpokladů se vychází. Nákaza virem mysli se může projevovat z ideologického hlediska různými způsoby, mohou to ale být symptomy stejné nemoci. Nahlédneme-li za protichůdné koncepty a slogany dnešních pokrokářů i reakcionářů, můžeme vidět v něčem až překvapující podobnost. Proto se začíná mluvit o „woke pravici“.

Tento termín se začal častěji používat koncem minulého roku. Definovat se ho pokusil například britský publicista, satirik a podcaster ruského původu Konstantin Kisin. Tím termínem označuje část MAGA (z angl. politického sloganu Make America Great Again, který zpopularizoval Donald Trump – pozn. red.) tábora, tvoří ho lidé často mladší, velmi (někdy až extrémně) aktivní on-line. Pro lidi v Česku tedy vzdálená věc, řeklo by se. Jenomže debaty v on-line světě včetně jeho české sekce jsou v dříve nebývalé míře amerikanizované – je to vidět nejenom na tématech, ale i jazyku a memech, které se v ní užívají, stejně rychle se spolu s nimi šíří i různé způsoby myšlení.

Kisin vidí společné rysy woke levičáků a pravičáků v následujícím. Sdílejí přesvědčení, že člověka rozhodujícím způsobem určuje příslušnost k nějaké skupině definované na základě dílčí identity. V tom ohledu jsou woke pravičáci zrcadlovým odrazem progresivní levice. Pro ni jsou zdrojem všeho zla bílí heterosexuální muži, on-line pravice naopak má blízko k bělošskému identitářství, některé její projevy jsou zas nezastřeně mizogynní. O obou táborech se dá říci, že rozhodně odmítají tradiční liberální (v původním slova smyslu) univerzalismus. Milují třídění lidí podle různých charakteristik – například on-line pravice si poslední dobou oblíbila termín „low IQ“.

Společná jim je i apriorní nedůvěra k institucím, zejména když nejsou pod jejich ideologickou kontrolou. Odmítají mainstreamový výklad historie, který je podle woke levičáků i pravičáků výsledkem manipulace ze strany elit, jež se jeho prostřednictvím snaží samy sebe legitimizovat. Progresivní levice historii tzv. dekolonizuje, snaží se odhalovat v dříve uctívaných postavách rasisty a utlačovatele. Nová on-line pravice odmítá dříve převažující výklad novodobých dějin spíš konspiračním způsobem, který je v mnoha ohledech dost blízký vnímání západní radikální levice a americké kontrakultury konce minulého století. Její imaginace byla také plná dalekosáhlých spiknutí a manipulace realitou. Woke levice i pravice mohou z různých stran dospět k témuž. Progresivní levičák vnímá Winstona Churchilla jako krvežíznivé kolonialistické monstrum. Hvězda MAGA hnutí Tucker Carlson, jehož Kisin považuje za nejvýraznější postavu woke pravice, zas nedávno dal ve své show velký prostor amatérskému historiku Cooperovi – podle Carlsona tomu nejpoctivějšímu badateli současnosti. Největším padouchem druhé světové války byl podle něj Churchill, a ne Hitler. Najdi rozdíl. Část woke pravice se s progresivní levicí shodne i v pohledu na podstatnější a aktuálnější téma, konflikt na Blízkém východě a Stát Izrael.

Woke progresivista i pravičák jsou přesvědčeni, že bojují za osvobození všech těch obětí útlaku a manipulace. Sami se ale vidí jako součást elitní skupiny. Dokládá to už jen termín woke – probuzení mezi spícími. Na on-line pravici se zas často užívá termín „redpilled“, odvozený z populárního filmu Matrix. Jeho hrdina si vezme červenou pilulku a nenávratně promění svůj život. Stane se členem malé skupinky vidoucích, kteří chápou, že takzvaná normalita je simulace. Způsob, jímž stroje oblbnou lidi, kteří jsou ve skutečnosti věznění a umrtvení v jakýchsi kójích a vykořisťovaní jako zdroj energie pro vládnoucí stroje. „Prohlédnuvší“ zleva i zprava cítí hlubokou potřebu vidět sami sebe jako příslušníky malé skupiny rebelů ve světě, kde většina lidí trpí – v levicovém pojetí falešným vědomím, v pravicovém jsou tito trpící tzv. NPC (z angl. non-player character, postavy v počítačové hře, za něž „hraje“ stroj – pozn. aut.). Prostředí radikální woke levice i pravice jsou v mnoha ohledech velice stádní. Lidé v nich mluví prefabrikovaným jazykem, sdělují prefabrikované myšlenky, dbá se v nich o to, aby nikdo nevybočil ze správné linie. Stádnost jsou ale schopni vnímat jen mimo hranice jejich ghetta, sami jsou neotřesitelně přesvědčeni o výjimečnosti své individuality. Propadají mělkým vášním davu a vzývají ego, ať už to má – na levici – formu kultu oběti, nebo přímočarého zbožštění síly, s nímž se je možné potkat mezi on-line pravičáky.

Woke levice i pravice jsou silné v on-line světě, dá se říct, že tam vznikly a etablovaly se. A to je asi základ všech jejich podobností. Patologie on-line existence může být jejich společný kořen. Pak už nemusí být tolik podstatné dokola řešit, jak moc a v čem jsou ideologicky protikladné její konkrétní projevy. Medium is the message, napsal před desetiletími filozof Marshall McLuhan. Důležitější než konkrétní obsah, myšlenky, jež to které médium (ať už noviny, nebo sociální síť) přináší, je způsob, jímž médium samo proměňuje člověka a jeho vnímání. Woke levice i pravice vyjadřují protichůdná poselství, jsou ale také odrazem média, jež je utvářelo. Jedna druhou potřebují – jako strašáka i jako snadné ospravedlnění vlastních excesů: Oni si přece začali. Oni jsou horší! Věří, že si vzali červenou pilulku stejně jako filmový hrdina, který díky ní prohlédl strojovou manipulaci. I je samotné si ale mašina uzpůsobuje a přetváří k obrazu svému. Někde za neustávajícím křikem, velikášskými řečmi, hrozbami, roztleskáváním a proklínáním může být slyšet tíseň člověka uvězněného ve stroji a splývajícího s ním.