Před pěti lety jsem si na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu uzmul semeník z docela odkvetlého petrklíče a v dobré víře ho po návratu vysel. Jde o květinku velice vrtkavou, a co se týče klíčení, dost neochotnou ke spolupráci. Někteří z vás si řeknou: Ccc, mně se to semení všude. To je ale něco docela jiného, když si uděláte pěkně výsev do misky, anebo když příroda koná. Výsevní truhlíček si sterilizujete, pak si propaříte zem, necháte přivézt čerstvý písek a pěkně si celý výsev připravíte. Obřadně si tlačítkem uděláte rovinku, nakreslíte řádečky kvůli pozdějšímu pikýrování a drobné osivo jemně vysejete. Pinzetkou či kolíčkem upravíte, lehce přesypete takovým pěkným chytrým materiálem, co vypadá jako drcená slída, tlačítkem opět utáhnete a drobnou mlhou trpělivě zalijete, abyste si nevyplavili osivo.

Něžnou zálivku opakujete tak dlouho, dokud nevyklíčí, anebo výsev zaroste mechem či játrovkou. Pak máte dvě možnosti. Počkat ještě rok, nebo výsev prostě vyhodit na kompost. Pokud výsev necháte na příští rok, zaručeně nic nevyklíčí. Pokud ho vyhodíte na kompost, bude plný klíčících primulek.

Je to skutečně tvrdohlavá květinka. Onehdá jsem našel zapomenutý truhlík, v kterém bylo již sotva na prst země a v něm jako drn petrklíčů. Jak jsme to dokázali? Nevím, a  tolik bych to vědět chtěl. Každopádně kavkazský úlovek svorně začal kvést pod naší třešní a už je z něho pěkný trsík. Letos se ovšem stalo něco nevídaného a v blízkém trávníku se k němu přidaly další drobné kvítky, které se spontánně vysely a je jich tam pěkných pár kousků. Našly si své místo. Nezůstaly věrny rodičům, ale zkřížily se se vším příbuzenstvem, které v zahradě našly. Úplně bezostyšně se nám zde objevil hybrid velkokvěté holandské „sněhové vločky“, která se od mamky liší jen tím, že je stydlivě narůžovělá po kavkazském taťkovi. Nebo obráceně? U kytek není tak úplně jasné, kdo kdy dělá taťku a kdo mamku. Mno, to máte jedno, důležitý je výsledek.

Zplanění petrklíčů je vzácná věc, ačkoli je vidíme řádit po zahrádkách docela často. Čím víc snahy, tím horší výsledky. Jednou jsme se ve Mcelích zhlédli v anglickém receptu na petrklíčovou louku kvetoucí od března do konce května. Měla v sobě totiž seřazených asi šestnáct druhů petrklíčů z celého světa. Nápad báječný, pečlivé provedení přesně podle kolegů z Albionu. Výsledkem byla jediná kvetoucí rostlina po třech letech. Mám před těmi mezky převlečenými za primule velký respekt. Hrají si s námi o čas. Devadesátiletý mcelský zahradník Josef Zumr máchával nad zplanělými stovkami květů hůlkou a říkal: „Jak skončila válka, tak jsme s knížetem Sašou šli parkem a on mi říkal, kam mám ty odrychlené květináče zasadit. A podívejte se, jak se ty mršky rozutekly“. Ano, stačilo ani ne osmdesát let, a je to.

Po zahradách a za humny je nejčastěji vidět Primula vulgaris s přízemními květy, které jsou velmi rané a velmi snadno se kříží s dalšími barevnými druhy. Má je ve své krvi spousta různých odrůd, a proto se v součinnosti se včelím zápasem o první pyl rozpadnou do více či méně výrazných valérů barev od bílé přes žluté do zlatých, béžových, růžových a někdy i lila fialových. Je to velká podívaná. Na svobodnou cestu napříč zahradou se dávají hlavně tam, kde je bloudivý stín. Milují staré sady, lísková ořeší nebo jen takové lemy podle pěšin a keřů, kde je dost humusu a čerstvá zem. Překvapivě jim příliš nevadí ani letní sucho, protože jsou schopny zatáhnout a na podzim znovu obrazit. Ve vyšších polohách pak jdou i do otevřených luk, kvetou i v zídkách, mezích a pařezech.