Rodina je temná věc

Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky. Kafka je tu interpretován tradičně jako trpcí osoba uzurpovaná otcem Hermannem (viz pověstný Dopis otci, který Kafka nikdy neodeslal). Je otázka, zda o těchto okolnostech autoři věděli, jelikož příkladný oidipovský komplex byl daleko víc generačního než nějakého osobně despotického rázu. Z Kafkovy povídky Umělec v hladovění, z níž hra občas cituje, se stává sociologická příručka reflektující ekonomickou pozici umělce v současném kulturním provozu. V kontextu celé inscenace jsou to nejméně zajímavé pasáže. I tak má ale své osobité kouzlo. Jde totiž o projekt, jehož aktéry se stávají sami diváci. Usedáte k velkému prostřenému stolu, je vám servírováno jídlo. Stůl se stává boxerským ringem pro různé půtky, a to doslova. Zápletka něčím připomíná film Thomase Vinterberga Rodinná oslava (1998), kde se harmonický obraz rodinného střetnutí rozpadá do psychologických traumat účastníků. Několikrát jsem se přistihl, že když jsem si kladl do úst sousta večeře, připadal jsem si nepatřičně. Byl to velmi intimní a zvláštní pocit.

Franz Kafka žije! – Žranice, Divadlo 3KK Brno, další repríza 13. 11. 2024.

Přitažlivost temnoty

Od Josefa Bolfa jsem si kdysi chtěl koupit kresbu, po zjištění ceny mi ale málem vypadly kontaktní čočky. Bohužel jsem netrefil dobu, kdy ještě nebyl slavný. Ale nemám mu to za zlé. Jako jeden z mála současných českých umělců totiž dokázal inovovat styl, kterým se proslavil (podivně smutné dětské postavy, dystopické krajiny a temné městské scenerie), a neustrnout. Nová výstava poprvé celistvě představuje rozsáhlý soubor děl, která vznikala v průběhu posledních víc než deseti let.

Josef Bolf: Melancholie vnějších mezí, DOX, Praha, do 5. 1. 2025.

Chlapi sobě

M. J. Lenderman (25) je nová hvězda amerického písničkářství. Hudebně si představte třeba takovou méně tklivou verzi Jasona Moliny. Jeho texty jsou tragikomické, ironické, ale zároveň chápavé portréty životem zklamaných mužů – prošpikované sportovními hláškami a neotřelými popkulturními odkazy. Protože takhle spolu koneckonců mluvíme, když slova selhávají. „Jednoho dne zabiješ chlapa za to, že položí otázku, které nerozumíš.“ Brzy napíšu víc v recenzi.

M. J. Lenderman: Manning Fireworks, ANTI-, vyšlo 6. 9. 2024.

Otcovská figura

Maminka mé přítelkyně, lékařka, je bez stálého partnera, má vlastní dům, auto, ve všech směrech dobrá partie. Snad jediným minusem je její neustálé dotazování. „Ty nechceš mít děti?“ „Proč tak málo jíš?“ Atd. Při listovaní knihou s podtitulem 50 toxických vět, které nám ničí život si říkám, že kdybychom příště na návštěvu mohli vyrazit společně s autorem, zabil bych dvě mouchy jednou ranou.

Radkin Honzák a Klára Mandausová: Hoď je za hlavu. Mladá fronta, 216 str.