Aféra Signalgate nám konečně poskytla ten typ zábavy, na jaký jsme byli zvyklí z Trumpova prvního funkčního období. Ale neměli bychom kvůli tomu pominout množství užitečného materiálu na téma mezinárodní politiky.

V amerických komentářích zájem o možné porušování pravidel utajované komunikace mezinárodněpolitický rozměr věci převyšoval, protože tam mohou nejspíš nachytat Trumpovy lidi při porušení nějakého předpisu. Samotný úder proti Húsíům vlastně vyvolával méně pozornosti nejspíš i proto, že američtí liberálové – ne tedy progresivisté – jsou s ním v zásadě srozuměni. Zatímco Trumpovým voličům byl slíben konec „forever wars“, takže jeho lidé mají starost, jak jim zásah prodat. „Myslím, že ,messaging‘ bude obtížný tak jako tak – nikdo neví, kdo jsou Húsíové,“ píše v oné komunikaci na aplikaci Signal ministr obrany Hegseth, „a proto bychom se měli držet toho, že 1) Biden selhal a 2) platí je Írán“.

Hlavně se ale čtenář může přesvědčit, že český vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný nepřeháněl, když řekl, že Američané, ti v Bílém domě, „námi opovrhují“. Národněbezpečnostní poradce se sice opatrně snaží korigovat tvrzení viceprezidenta J. D. Vance, že Suezským průplavem procházejí jen tři procenta amerického obchodu a čtyřicet procent evropského, ale že to je v zásadě převážně obchod důležitý pro Evropu, o tom nikdo nepochybuje. Stejně jako o tom, že Evropa není schopná svobodu plavby v Rudém moři nastolit. Zde se v opovrhování Evropou přímo předhánějí. Vance se právě proto dokonce staví proti akci. A když někdo, zřejmě Trumpův poradce Stephen Miller, v chatu připomene, že prezident rozhodl pro zákrok, řeč už je pak jen o tom, že náklady je potřeba Evropě vyúčtovat. Na tohle ještě nikdo příliš nereagoval, ani nevíme, jestli Američané už požadavek oficiálně vznesli (a v rámci nářku nad tím, jak transakční je Trumpova politika, bychom taky neměli zapomenout, že to není bezprecedentní – v roce 1991 si USA na vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu nechali od blízkovýchodních spojenců finančně přispět).

V jednom mají Trumpovi lidé naprostou pravdu – Evropané nedokážou s tím, že Húsíové ochromili plavbu v Rudém moři, nic dělat. Od vypuknutí války v Gaze Húsíové provedli asi 200 útoků různými metodami, od obsazení lodě vrtulníkovým výsadkem přes létající drony a bezpilotní plavidla po křižující střely, balistické střely a hypersonické střely (což tedy tvrdí, ale nikdo tomu nevěří). Húsíové říkají, že útočí jen na plavbu do Izraele, ale jednak svou definici rozšiřují i na jakýkoli komerční kontakt, který společnost provozující loď má s někým z Izraele, a jednak jsou ve své identifikaci lodí dost nepřesní.

Takže největší plavební společnosti jako Maersk nebo MSC se Suezu vyhýbají a volí objížďku přes mys Dobré naděje. To prodlužuje cestu asi o 14 dní, což třeba u ropy dovážené do Evropy zvyšuje její cenu asi o dva dolary za barel. Objem obchodu proudícího přes Suezský průplav poklesl o 55 procent. Zdá se, že globalizace dosáhla svého vrcholu a vývoj se vrací zpět, před rok 1869, kdy byl průplav otevřen.

Evropa zorganizovala operaci Aspides, na níž ovšem řada členských zemí participuje jen formou vyslání důstojníků do štábu. Co se týče skutečné síly, počet lodí, kterými mise disponuje, nepřesáhl deset. Mise má taky čistě obranný mandát: pomáhá napadeným lodím dostat se do bezpečí. Asi jako kdybyste vyhlásili, že proti násilné kriminalitě či pirátům silnic nasadíte jen sanitky a hasiče. Amerikou zorganizovaná konkurenční operace Prosperity Guardian není o moc lepší, i když tedy na húsíjské území párkrát vystřelila (do úderů se z evropských zemí zapojily Británie a Nizozemsko), ale zjevně bez efektu.

Ne že by problém byl řešitelný výhradně hrubou silou bez přispění diplomacie. Na prvním místě proto, že jakkoli Húsíové projevují ve svých bezmála středoevropských poměrech mimořádnou akceschopnost, zbraně jim dodává Írán (a taky Čína – což zřejmě není vládní iniciativa, ale vláda by tomu jistě dokázala zabránit, kdyby chtěla). A íránské odpovědi na případný útok se zas bojí Saúdové a další, a tak podobně.

Nicméně bez hrubé síly se řešení neobejde. A o stavu evropské hrubé síly víc než popis bezzubých bruselských iniciativ vypovídá příběh německé fregaty Baden-Württemberg. Ta spolu s pomocnou lodí Frankfurt am Main loni plula kolem světa, mimo jiné se zastavila v Indii a na Tchaj-wanu. Aby demonstrovala evropskou solidaritu a zainteresovanost na bezpečnosti v Indopacifiku. Jenže když přišel na podzim čas vrátit se domů, oznámilo Německo, že lodi se pro jistotu Suezu vyhnou a poplují kolem jihu Afriky. Protože na nebezpečí v Rudém moři nejsou vybavené. Přitom historicky ne tak dávno, již v době, kdy už byly USA dominantní supervelmocí, Evropané schopnost zasahovat ve jménu svobody plavby Suezským průplavem měli. A tehdejší americká vláda to neoceňovala, naopak jim to překazila. Jde o suezskou krizi v roce 1956.

Když se v roce 1952 v Egyptě dostal k moci charismatický plukovník Gamál Násir, vládl sice populisticky, ale komunistické sympatie neprojevoval a jako takový se zdál Američanům přijatelný. Svůj vzdor v zahraniční politice Násir zaměřoval vedle Izraele na Brity. Ti byli historicky dominantní silou v Egyptě i v okolí, stále ještě měli v Egyptě vojenskou základnu s desítkami tisíců vojáků, vojenské posádky měli i v Jordánsku a v Iráku. Z populárního progresivistického podání moderních dějin se vytrácí, že to Američané nijak neoceňovali. Ač byli britskými spojenci ve válce i po ní, proklamovali antikolonialistickou politiku. Jak kvůli historické tradici, tak i kvůli přesvědčení, že distance od kolonialismu jim pomůže mezi národy třetího světa ve studené válce. „Izraelský faktor a asociace Spojených států s britskou a francouzskou imperialistickou politikou v myslích lidí tohoto regionu jsou mlýnskými kameny na našem krku,“ napsal Eisenhowerův ministr zahraničí John Foster Dulles v memorandu pro prezidenta v roce 1953.

Násir tehdy vedl s Brity jednání o konci jejich vojenské přítomnosti v Egyptě. Obratnou politikou dosáhl toho, že Američané v roli „čestného makléře“ jednání ovlivňovali fakticky v jeho prospěch. Dwight Eisenhower, který se stal americkým prezidentem v roce 1953, byl taky méně nakloněn Izraeli než jeho předchůdce a hodně sázel na to, že by mohl stabilizovat Blízký východ primárně pomocí izraelských ústupků sousedům. Vztahy s Násirem byly tak dobré, že mu Američané dokonce pomohli rozběhnout propagandistickou rozhlasovou stanici Hlas Arabů.

Násir s americkým přispěním přinutil Brity k dohodě, že se z Egypta stáhnou, výměnou za problematický slib, že základna tam zůstane a mohou se na ni v případě globálního konfliktu vrátit. Pak se Násir začal vybarvovat. V roce 1955 uzavřel velký zbrojní obchod s Československem (fakticky samozřejmě se Sovětským svazem). Jeho mezinárodní intriky nesly plody, jordánský král Husajn pod tlakem vypověděl britské důstojníky, kteří do té doby řídili jeho armádu. A pak, v červenci 1956, měsíc poté, co Egypt opustil poslední britský voják, Násir znárodnil Suezský průplav, majoritně vlastněný Brity a Francouzi.

Ti upekli divoký plán: Izrael napadne Egypt přes Sinajský poloostrov, načež Británie a Francie vyzvou obě válčící strany, aby ustoupily deset mil od Suezského průplavu. Čemuž se Izraelci podřídí, ale Egypťané ne. A Francouzi s Brity budou mít důvod k intervenci. Tak se i stalo. Británie a Francie tím ovšem přišly o dodávky ropy a britská libra začala kolabovat. Eisenhower ale odmítl pomoci jak dodávkami ropy, tak finančně a Britové s Francouzi se museli do měsíce potupně stáhnout.

Ta událost zanechala v transatlantické politice dlouhý stín. Od ní se v podstatě datuje francouzské rozhodnutí jít suverénní cestou a britské naopak nikdy nekřížit americké zájmy. Posílený Násir pokračoval ve svých intrikách. V roce 1958 byl zmařen pokus o puč v Jordánsku zorganizovaný Násirem, ale v Iráku, zřejmě Násirem pouze inspirovaný, byl úspěšný. Eisenhower za svůj postoj v suezské krizi nesklidil uznání třetího světa – to si přisvojili Sověti, kteří pohrozili jadernými údery na Londýn a Paříž. Eisenhowerovi došlo, že musí převzít britskou roli na Blízkém východě. Když v roce 1958 v Libanonu hrozila destabilizace organizovaná ze sousední Sýrie, s Násirem spřátelené, Eisenhower o názor třetího světa nestál a poslal tam vojáky. Příliš pozdě zjistil, že Násira odhadl špatně – že nechtěl být jen hrdinou nezávislosti, ale vůdcem celého arabského světa. Že jeho největším nepřítelem není Izrael, ale jiné arabské režimy. A že ustavičné potýkání se s Izraelem je pro něj politicky výhodné. To ovšem byly lekce, které mohli plně využít až Eisenhowerovi nástupci. Jeho viceprezident Richard Nixon je vstřebal velmi dobře.

Dnes jsou Evropané z vojenských intervencí dokonale vyléčení. Z Moskvy opět znějí výhrůžky jaderného útoku na Londýn (jež je ovšem tak jako v roce 1956 třeba brát s rezervou). A americký prezident opět vidí na scéně protihráče a je si jistý, že ho má prokouknutého, že netouží po ničem víc než po troše toho respektu a možnosti dělat s Amerikou výhodné obchody.