Proč zásah do důchodů vyvolává v Paříži i Praze takové emoce

Vláda se chystá sáhnout na věc nejcitlivější

Proč zásah do důchodů vyvolává v Paříži i Praze takové emoce
Vláda se chystá sáhnout na věc nejcitlivější

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Po prezidentské volbě se otevřelo unikátní okno příležitosti do chvíle, než začne kampaň na parlamentní volby na podzim roku 2025. Vládní koalice má většinu ve sněmovně, v Senátu. Na Hradě už brzy usedne prezident Petr Pavel, který s ní bude u ekonomických a sociálních témat hrát v symbióze. Možná ji nad rámec svého mandátu bude dokonce tlačit do většího reformního úsilí. Jak už předvedl hned po zvolení, když prohlásil, že kabinet Petra Fialy by se měl co nejrychleji pustit do reforem důchodů a daní. I ekonomičtí poradci nastupujícího prezidenta naznačují, že tady bude směr stejný. Tak unikátní politickou konstelaci, která nemá v české politice obdobu, je skoro hřích promarnit a nevyužít k něčemu podstatnému.

Kabinet Petra Fialy už začal testovacími balonky ministra financí Zbyňka Stanjury a ministra práce Mariana Jurečky sondovat nálady společnosti na zamýšlené kroky. Veřejnou debatou už proudí nápady na zvýšení daní z přidané hodnoty nebo na daně z nemovitostí. Vypustilo se ale i téma nejcitlivější. Změny ve starobních důchodech. Skoro nic nevyvolává ve společnosti takové obavy a odpor jako zásah do penzí. Je to vůbec nejnáročnější téma na vysvětlení a komunikaci. Reformy důchodů se obávají úplně všichni. Především ti, jichž už se vůbec nedotknou. Stávajících seniorů, kteří už v důchodu jsou.

Žádná jiná reforma než zásah do důchodů ale nedokáže vyřešit hluboký nesoulad mezi příjmy a výdaji státu. Ta propast je bez ohledu na to, jak se zemi ekonomicky daří, přinejmenším 220 miliard korun ročně. Na toto číslo opakovaně upozorňuje předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl v roli auditora veřejných financí. Celý státní rozpočet letos počítá s výdaji 2222 miliard korun. Z nich jde 858 miliard na sociální dávky. Dominantní část z nich na důchody. Letos je to už 671 miliard korun. Za jediný rok se tato částka zvedá skoro o pětinu. Z proporce je zjevné, že bez zásahu do penzí se nic zásadního změnit nedá. Žádný dopad změn daní to nevyřeší. To by se daně musely zvýšit tak, že by zruinovaly ekonomiku. Změny DPH a daně z nemovitostí, které navrhuje ministr financí, to nemohou zásadně změnit. Jen pro představu. Na DPH se za rok vybere 381 miliard korun. Daň z nemovitostí je zatím příjmem obcí, nikoli státního rozpočtu.

U důchodů vše začíná a končí. A je výrazným posunem, že po roce ve Strakově akademii současná vládní koalice připouští, že něco se udělat musí. To něco je jedna ze tří z definice nepopulárních věcí důchodového trojúhelníku. Starobní penze se u nás plně platí z rozpočtu. Současní senioři je dostávají vyplacené z odvodů těch, kdo aktuálně pracují. Nikde není nic naspořené. Je to čistá mezigenerační solidarita. Rozhoduje o ní výška odvodů sociálního pojištění. Na druhé straně výše důchodů ovlivňují, kolik se naopak zaplatí. A pak počet lidí, kteří tu penzi budou v danou chvíli pobírat. To je věk odchodu do penze. Z toho je na první pohled patrné, o jak citlivé zásahy jde, na jak obrovský počet lidí (rozuměj voličů) jakákoli reforma penzí míří a proč vždy a všude vyvolává ve společnosti takové emoce.

Zásah do toho, kolik se na důchody vybere, je nemožný. Odvody sociálního pojištění, z nichž se penze platí, jsou u nás v této chvíli čtvrté nejvyšší z celé Evropy. Před námi je jen Belgie, Francie a Německo. Vláda navíc slíbila, že v žádném případě nesáhne na přímé daně. Sociální pojištění je až do čtyřnásobku průměrného platu, kde začíná strop, velmi vysokou rovnou daní. Snížení důchodů vůbec nepřipadá v úvahu. Poměr mezi čistým platem a čistou penzí u nás patří na evropské poměry k podprůměrným.

Takže zbývá jedině postupně snižovat počet seniorů tím, že se bude oddalovat důchodový věk. Je to přirozené. Průměrná délka života se prodlužuje. Lidé tráví v penzi čím dál víc let. Oficiální věk odchodu do důchodu je nyní 62 let a čtyři měsíce pro ženy a 63 roky pro muže. Postupně se každý rok posouvá, takže v roce 2030 se bude do penze odcházet v 65 letech. Jenže to je papírová teorie. Praxe vypadá jinak. Podle aktuálních dat ministerstva práce odchází 28 procent seniorů do důchodu dřív. Reálný důchodový věk je 61 let. Jeden z nejnižších v Evropě.

Ministr práce navrhuje penzi odsunout až na 68 let. To číslo dělá sice velké mediální titulky, ale v praxi znamená, že by se v tomto věku odcházelo do penze až od roku 2034. Je to zatím jen návrh do debaty.

Jak velké vášně jakýkoli zásah do penzí vyvolává, aktuálně sledujeme v Paříži. Návrh prezidenta Emmanuela Macrona zvednout penzijní věk ze současných 62 na 64 roky nastartoval obrovské vlny demonstrací včetně dvou generálních stávek. Do ulic francouzských měst vyšlo v jednu chvíli 1,27 milionu lidí. A protože Francie má šestkrát víc obyvatel než my, je to, jako kdyby v českých městech stávkovalo a demonstrovalo přes 200 tisíc lidí. Macron však chce nejen zvýšit penzijní věk ze současných 62 na 64 let. Zároveň chce zvýšit počet let, která musí člověk během života odpracovat, aby si vůbec mohl o důchod požádat. To by od příštího roku mělo být 43 let. U nás zatím k žádosti o důchod stačí 35 odpracovaných let. Odpor vůči Macronově reformě je nejen podle atmosféry v ulicích, ale i podle hlubších průzkumů nálad ve společnosti velmi silný. Lidé oddálení penzí považují za velmi nespravedlivé.

I ve Francii stejně jako u nás je ve společnosti vryta představa, že od určitého věku si člověk život v penzi prostě zaslouží. Synonymem důchodu je stále „zasloužený odpočinek“. Proto k tomu, aby lidé pozdější penzi přijali, je potřeba kromě zpřísnění přidat i motivaci. Přirozenou touhu pracovat co nejdéle. Třeba podpořenou tím, že člověk už od určitého věku státu ze svých příjmů nemusí platit žádné daně. V této chvíli je zásadní, aby Emmanuel Macron uspěl a tlaku ulice nepodlehl. Jeho úspěch může Petra Fialu motivovat, ústup naopak vystrašit.

8. února 2023