Ve chvíli pondělní uzávěrky tohoto vydání Týdeníku Echo zbývaly prezidentu Miloši Zemanovi na Pražském hradě už jen poslední dva dny. S funkcí se rozloučil rozhovorem pro televizi CNN Prima. Ten rozhovor je velmi upřímný. Miloš Zeman si na nic nehraje. Nijak se nestylizuje, ba dokonce zcela otevřeně přiznává a pojmenovává věci, které byly po roky jeho vládnutí zjevné.

Podstatu Zemanova prezidentování trefně popsal v minulém vydání Týdeníku Echo v textu Přátelé a nepřátelé Miloše Zemana kolega Martin Weiss. Sám Zeman k tomu posledními rozhovory, především tím zmíněným pro Primu, napsal jakési post scriptum. Ten rozhovor ukazuje podstatu Zemanova úřadování a obecně politický styl. Politici se s velkou měrou zjednodušení dají rozdělit na ty, kdo berou moc jako prostředek k prosazení svých představ nebo zájmů, a na ty druhé, pro něž je cílem moc sama o sobě a už vlastně nemají nic, k čemu by ji využili. První dva čeští prezidenti, Václav Havel a Václav Klaus, patřili bezpochyby do první kategorie. Měli své vize, představy, zájmy a moc, kterou drželi, využívali k jejich prosazení. A to oba kromě moci formální disponovali i velmi výrazným neformálním vlivem. Havlovci i klausovci byli a jsou reprezentanti určitých představ o světě. Byť se u obou mužů s věkem a délkou pobytu v politice vyvíjely. Ani v jednom případě bohužel ne směrem k lepšímu. Raný Havel i raný Klaus byli nesrovnatelně lepší než pozdní Havel a pozdní Klaus. Pořád ale sledovali nějaký cíl.

Žádní mentální zemanovci ve stylu havlovců nebo klausovců však nejsou. Miloš Zeman žádný skutečný cíl a představu o světě neměl. Necháme-li pro chvíli stranou mantry o velkých infrastrukturních stavbách typu vodní kanál Odra–Dunaj–Labe nebo o ekonomické diplomacii v autoritářských režimech. Miloš Zeman exceloval v praktickém využívání moci v nekonečné řadě taktických her. Neměly ale žádný strategický směr. Zeman v onom posledním rozhovoru otevřeně přiznává, že chtěl jmenováním prezidentské vlády Jiřího Rusnoka posunout zemi blíž k prezidentskému systému. Přímo to podle něho vychází z logiky přímé prezidentské volby. A rovnou navrhuje dvě cesty k posílení pravomoci. Možnost prezidenta navrhovat zákony plus zvýšení většiny na přehlasování veta hlavy státu ze 101 na 120 hlasů, tedy ústavní většinu.

Už ale nedodává, k čemu by on sám takovou pravomoc chtěl využít. Co by bylo bývalo jeho skutečným zájmem. Po svém prvním zvolení před deseti lety mluvil o tom, jak bude aktivní prezident. Kdo se obával, že bude pravidelně chodit na zasedání vlády nebo do parlamentu, což byla jeho pravomoc, velmi se spletl. Do sněmovny zašel výjimečně, o jednání kabinetu nemluvě. Zeman byl fakticky ve výkonu pravomocí velmi neaktivní až lenivý prezident. Své klíčové pravomoci, obsazení Ústavního soudu a České národní banky, delegoval na ty, koho si vybral do čela těchto institucí. Ústavní soudce až do roztržky se Zemanem vybíral fakticky předseda soudu Pavel Rychetský.

Centrální bankéře si až na výjimky vybíral guvernér. Nejdřív Jiří Rusnok. Jedinou výjimkou byl Aleš Michl, kterého si osobně prosadil Zeman po dohodě s Andrejem Babišem, jemuž Michl svého času poradcoval. I Aleš Michl jako nový guvernér měl volnou ruku dodat si na Hrad seznam svých vybraných bankéřů. Právě složení poslední bankovní rady, která byla formovaná Zemanovým zájmem na nezvyšování úrokových sazeb, je smutným epilogem jeho prezidentství. Česká národní banka setrváváním na Zemanově doktríně úroky nezvedat toleruje v zemi jednu z nejvyšších inflací v celé Evropě. Komickým koncem je pak trestní oznámení Zemanova kancléře Vratislava Mynáře, že sklad alkoholu v Lánech byl za dobu jeho úřadování rozkraden.

Miloš Zeman na Primě říká, že jeho odkaz bude nudný a provokativní. Výstižněji se to snad říct nedá. Příběhy centrální banky a Kanceláře prezidenta republiky už snad jen dodávají, že bude také nedůstojný a tragikomický.