Kde se vzal, tu se vzal – vlivný lobbista, člen a donedávna místopředseda ODS, prezident Hospodářské komory nebo prezident sdružení poskytovatelů IT služeb, které si říká ICT Unie. Zdeněk Zajíček je podle Pirátů, kteří se po odvolání vicepremiéra Ivana Bartoše kvůli potížím s digitalizací stavebního řízení poroučeli z vlády, spojkou ODS na kmotry v IT byznysu. Jiní naopak o Zajíčkovi mluví jako o otci českého eGovernmentu, který nám přinesl CzechPOINT, datové schránky, základní registry, bankovní identitu, nově zákon o právu na digitální služby. Paradoxně to byl on, kdo s Bartošem stál u začátků této vlny digitalizace.

Piráti na vás ukazují jako na skutečného strůjce Bartošova pádu. Přitom jste vy dva dlouho spolupracovali. Jak se váš vztah vyvíjel?

Prosadili jsme kdysi spolu klíčové zákony eGovernmentu – zákon o bankovní identitě, zákon o digitalizaci stavebního řízení a územního plánování a také zákon o právu na digitální služby. Tento zákon stanoví, že od února 2025 stát všechny služby, které dnes poskytuje na papíře, musí na požádání poskytovat i digitálně. Člověk digitálně gramotný bude tedy ze zákona moci žádat po státu, aby mu služba byla nabídnuta digitálně z pohodlí jeho domova nebo jeho kanceláře. Hrdě se hlásím k tomu, že zákon o právu na digitální služby jsem vymyslel a napsal jeho první verzi. Ivan Bartoš s Martinem Kupkou, Barborou Kořanovou, Klárou Dostálovou a dalšími poslanci to pak prosadili politicky v Poslanecké sněmovně. Tak vznikla široká politická dohoda na digitalizaci. A já jsem si tehdy moc přál, abychom v tomto směru v těch třech oblastech udělali kvantový skok, dohnali Estonsko, Dánsko nebo Finsko. S Ivanem Bartošem jsme si na rovinu říkali, že to s výjimkou bankovní identity neumíme udělat ze dne na den. Proto se stanovila relativně dlouhá lhůta, pro zákon o právu na digitální služby pět let a pro digitalizaci stavebního řízení a územního plánování původně červenec 2023, což se posléze protáhlo na červenec 2024. A když jsme si stanovovali tu přechodnou dobu pěti let, říkal jsem mu: Ivane, to se ti teď možná z opozice líbí, protože úkolujeme premiéra Babiše a jeho digitálního zmocněnce Vlada Dzurillu. Ale po dalších volbách už budou zbývat jen tři roky a možná za to ve vládě budeš odpovídat ty. A najednou to bude strašně krátká doba. On na to: Jasně, jdeme do toho, do pěti let to zvládnout musíme. I kdyby Babišova vláda první dva roky nic moc neudělala, my pak za tři naše roky napneme síly a dotáhneme to. Takhle jsme si to společně slibovali a já věřil, že tahle výjimečná politická dohoda přetrvá, než to dotáhneme.

A skutečně vznikla Fialova vláda a Bartoš se v ní stal vicepremiérem pro digitalizaci. Načež jste se prý v dubnu 2022 spolu rozešli.

Ano. Já byl poradce premiéra a Ivan bral úkorně, že prý mu neustále zasahuji do jeho kompetencí. Já mu jen dával dobré rady, sám jsem si totiž v minulosti naběhl nebo skončil ve slepé uličce. Tak jednou povídám: Dobře, Ivane, dělej to sám. Já z pozice poradce odejdu a nechám to dělat tebe, vždyť jsme jak dva kohouti na jednom smetišti. Spor byl hlavně o Digitální informační agenturu, DIA. Tu chtěl Ivan zřídit, zatímco mně naopak připomínala ministerstvo informatiky, které jsem kdysi coby náměstek ministra vnitra rušil. Chtěl jsem, aby se rozšířily kompetence už existující Správy základních registrů o správu dalších centrálně sdílených informačních systémů. Snažil jsem se Ivana Bartoše přesvědčit, ať agenturu nezřizuje, protože se tím on sám a další lidé úplně zahltí a nebude čas na podstatné a klíčové věci. A že na zřízení agentury utratíme zbytečné peníze, víceméně bez hmatatelných výsledků. Nevěřil jsem, že by 150 létajících poradců bez znalostí procesů v jednotlivých úřadech mohlo důvěryhodně vysvětlovat lidem na ministerstvech, co a jak mají digitalizovat. To bych radši schopné ajťáky přijal nebo nechal na jednotlivých ministerstvech. Fakt si nedokážu představit, že resortní ministr bude žádat, ať klíčový resortní informační systém za něho na resortu postaví DIA, která přece nezaměstnává specialisty na složité resortní procesy. Umíte si představit, že se třeba ministr práce, na němž je politická zodpovědnost za výplatu dávek a důchodů, spolehne, že mu DIA postaví informační systém pro výplatu důchodů nebo dávek? Jak by se pak asi hájil před lidmi, kterým nepřišel důchod? Že za to nemůže, protože to dělala DIA pod místopředsedou vlády? Digitalizace není sama o sobě hodnotou a není ani cílem. Je to jen prostředek k lepšímu zvládání složitých procesů. A ty jsou na ministerstvech.

Myslíte, že od Bartoše v tom byla řekněme ajťácká namyšlenost? Přece jen vy jste pouhý právník.

Ano, já jsem právník a k digitalizaci jsem se dostal zájmem o procesy, o chod veřejné správy. Můj zájem byl a je využít technologie k zjednodušování procesů, nahradit rutinu počítačovou silou, usnadnit sdílení dat a informací. Neměli bychom člověka zbytečně otravovat, pořád po něm chtít totéž. Kdo nezná procesy, nemůže dobře digitalizovat. Fakt je, že IT lidé občas mají jiný druh myšlení a podle mě by u jednoho stolu měli sedat ajťáci s právníky-legislativci. Podle všeho ti ajťáci, co na MMR kódují portál stavebníka a software pro úředníky, nejsou špatní kodéři. Ale když nedostanou jasné zadání, tak to pravděpodobně budou až úředníci, kdo zjistí, co v dodaném softwaru chybí. Nemají na to ale přicházet v ostrém provozu a s právní nejistotou pro všechny. Tady si lidé od Ivana Bartoše naběhli, úředníci totiž mají srovnání se systémem, který používali doteď. Abyste na ně udělal dojem, musí být váš nový systém stejný nebo lepší, a ne aby uměl jen zlomek z toho starého. Za tohle opravdu nemůžou úředníci a už vůbec neplatí, že se to nechtějí naučit. Oni s informačními systémy pracují desítky let, a pokud je systém dobrý a spolehlivý, nemají problém s ním pracovat.

Pirátský protiargument zní, že systému v rozletu zabránil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který vyhověl stížnosti firmičky System Servis z Opavy. Má s ní vaše ICT Unie nebo vy osobně něco společného?

Nemám, nemá. Ta firma není členem Unie, já ji neznám a vůbec nevím, o co se jedná. Ale ať už by ta firma byla velká, nebo naopak i kdyby neměla šest lidí, ale bylo to eseróčko o jednom člověku, tak podat stížnost na porušení zákona při tendru může kdokoli. A pokud antimonopolní úřad usoudí, že byl porušen zákon, tak mě na tom zajímá, jak se někdo postaví k tomu, že nebyl dodržen zákon.

Zjišťovali jste si, co firmu System Servis k podání stížnosti vedlo?

Ne, vůbec. Proč bych to měl dělat? Nemám důvod. Ale zřejmě si mysleli, že byl porušen zákon. Zeptejte se jich. Popravdě řečeno mně závěr ÚOHS jen potvrdil, že cesta, po níž se Bartoš vydal, je problematická. To je všechno, co mě na tom verdiktu zajímalo. Jestli firma je propojená s někým z naší Unie, jak někdo spekuluje? Já to nevím a nebudu to zjišťovat. Došlo k porušení zákona? Došlo. Tečka. Takových rozhodnutí ÚOHS o veřejných zakázkách, které zbrzdí, řekněme, dostavbu dálnice nebo třeba dodávku počítačů nebo kávovarů na ministerstvo, jsou desítky, možná stovky. Odpovědný ministr by se měl sám sebe a svých odpovědných lidí tázat, jestli náhodou tendr nevypsali špatně. Pokud si odpoví, že ano, má si posypat hlavu popelem a posunout termín spuštění, když mu pevný termín navíc stanovuje zákon a on ví, že termín nesmí překročit. K 1. červenci mělo podle stavebního zákona fungovat šest informačních systémů v gesci ministerstva pro místní rozvoj, které společně s krajskými digitálními technickými mapami a digitální mapou veřejné správy tvoří celý komplex digitálního stavebního řízení a územního plánování. Z těch šesti částečně fungují jen tři. Ministerstvo pro místní rozvoj za Ivana Bartoše nedodrželo zákon a vytvořilo právní nejistotu, kterou je potřeba urychleně legislativně ošetřit.

Jak byste popsal základní představy o digitalizaci, když jste je ještě sdílel s Bartošem?

U základu byla myšlenka, že pokud už má stát o vás, o vašich věcech, vašich právech a povinnostech nějaké údaje, nesmí je po vás znovu vyžadovat. Orgány si data mají poskytovat navzájem na základě oprávnění v zákoně. Podstatou digitalizace stavebního řízení a územního plánování nebylo a není postavit portál stavebníka, to je z hlediska digitalizace to nejjednodušší a nejméně podstatné. Podstatou urychlení procesů ve stavebním řízení je sdílení dat. Ke zkrácení úředního postupu potřebujete, aby například v jeden okamžik mohly do jedné mapy, v níž jsou zakresleny inženýrské sítě – silnice, průběh plynovodu, rozvod elektřiny, datové sítě –, nahlížet najednou všechny úřady: odbor životního prostředí, odbor dopravy, stavební úřad, policie, památková péče a další. Ne že nejdřív se vyjádří jeden úřad, pak vezmu spis, běžím s ním na druhý úřad, posléze na třetí… Délka stavebního řízení byla dosud nejvíc ovlivněna tím, že proces šel sekvenčně za sebou. Přitom není důvod, aby jeden úřad čekal na vyjádření druhého, a teprve podle něj upravoval svůj postoj. Ne. Každý úřad si musí unést svou odpovědnost a chránit veřejný zájem, který je mu zákonem svěřen. A má to udělat hned, souběžně s vyjadřováním ostatních. Na nic nečekat.

Proč je k digitalizovanému stavebnímu řízení třeba čtyř různých úložišť?

Jaké informace se mají sdílet, to kdysi vzešlo z expertní diskuse zástupců úřadů, projektantů, architektů, vlastníků sítí, zástupců obcí, krajů, developerů a dalších. Potřebujete informace o průběhu dopravní a technické infrastruktury – to je jedno datové úložiště, které se trvale aktualizuje ze strany vlastníků a správců infrastruktury. Dnes ho máme v podobě digitální mapy veřejné správy, kterou spravuje Český úřad zeměměřičský a katastrální, a čtrnácti krajských digitálních technických map. V druhém klíčovém úložišti měly být projektové dokumentace, které mají být od samého počátku k dispozici stavebnímu úřadu, dotčeným orgánům, účastníkům řízení a dalším oprávněným osobám. Každá změna v dokumentaci má být oznámena všem, kdo s ní pracují, aby ihned věděli, že se něco změnilo, a dokázali zareagovat. No a po kolaudaci měla dokumentace opět sloužit dalším účelům, třeba složkám záchranného systému, aby věděly, z čeho je stavba postavena, kolik má oken, jestli se dají otevřít, kolik je v budově únikových schodišť, výtahů… Prostě ani toto úložiště nemělo sloužit jen k povolení stavby, ale k lecčemu dalšímu do budoucna. Do třetího úložiště se měly pořizovat všechny územní plány města a obcí z celé republiky a měly být opět dostupné těm, kteří potřebují zjistpoinit soulad regulace v území s plánovanou stavbou. I toto datové úložiště – systém měl být využíván také pro jiné účely. Posledním úložištěm bylo úložiště všech dokumentů, které se ke stavbě vztahují. Od povolení až po změnu účelu užívání, kolaudaci a další rozhodnutí či vyjádření, které ovlivňují život stavby. Počítalo se, že i k těmto údajům bude zajištěn přístup pro další využití, třeba při prodeji domu nebo jeho pronájmu, aby si kupující nebo pronajímatel mohl v důvěryhodném úložišti ověřit právní stav stavby. No a aby to celé spolu mohlo komunikovat, musíte mít jakoby rodné číslo stavby, což je další samostatný informační systém, který teď nebyl dodán. Když tahle základní datová úložiště, přes která sdílíte klíčové informace o sítích, území, projektu stavby a dokumentech ke stavbě, nemáte, je nějaký portál stavebníka nezajímavý. Ten sám o sobě nic neurychlí, protože sice rychle podám, ale vzadu to bude pořád stejná dřina. Bez sdílení dat se to bude dělat dál postaru, i když budete mít narůžovo nalakovaný portál stavebníka. Což si myslím, že ti, co to chystali pod Ivanem Bartošem, dosud nepochopili.

Takže zatím všechno poběží postaru, nic se nezrychlí?

Zrychlí. Nový stavební zákon udělal průlom v různých procesech a omezil tradiční ping-pong mezi prvostupňovým a odvolacím stavebním úřadem. Proti některým samostatným vyjádřením dotčených orgánů se už nelze samostatně odvolat a protahovat tak celé řízení skoro donekonečna. Byla a je snaha koncentrovat vše nejlépe do jednoho razítka. Nepodařilo se to na sto procent, ale trend je jasný a dá se vylepšovat. Presto platí, že pokud v jeden okamžik všechny úřady, účastníci, projektanti, stavebník nemohou pracovat nad jedním sdíleným datovým fondem, nad čtyřmi datovými úložišti, k zásadnímu urychlení prostě dojít nemůže. Proto vznikl jedinečný koncept, nad kterým panovala skoro čtyři roky vzácná politická shoda. Až někdo o své vůli tento koncept zbořil a politickou dohodu vypověděl.

Bartoše prý iritovala cena za digitalizaci stavebního řízení, jak byla vysoutěžena za jeho předchůdkyně Dostálové. Ty skoro dvě miliardy mu přišly přepálené.

Další zjevně záměrná mystifikace. Znovu opakuji, že zákon předpokládá dodávku šesti informačních systémů. Ocenění budoucí dodávky prováděla nezávislá společnost Deloitte Advisory, která obeslala v průzkumu trhu asi 85 IT firem na trhu. Mimochodem, tolik členů ICT Unie ani nemá. Vyšlo jim to na 1,6 miliardy celkem. Za předpokladu, že všech šest systémů je zhruba stejně velkých a složitých, by cena za jeden systém byla asi 266 milionů korun. A teď si pojďme říci, jak to zatím vypadá u Ivana Bartoše a jedné jeho zakázky z těch plánovaných šesti. Informační systém pro úředníky, zkratka ISSŘ, se podle dostupných informací uskutečňoval následovně: První zakázka na ISSŘ se zadala bez tendru, takzvaně z ruky, za 34 milionů. Načež se zjistilo, že systém nefunguje, takže se obratem vypsala zakázka za dalších 28 milionů. A byla podepsána smlouva sice s jinou IT firmou, ale 85 procent subdodávky jí dodává firma z první zakázky. K tomuto systému pro úředníky teď napsali rozbor pro vládu experti z jiných resortů pod vedením Karla Trpkoše z ministerstva práce. Z rozboru plyne, že dodělání systému bude stát dalších 200 až 300 milionů. Tedy jen u systému ISSŘ se pohybujeme mezi 260 a 360 miliony! Což odpovídá plus minus odhadované ceně od společnosti Deloitte Advisory. Nebo se můžeme podívat na Národní geoportál územního plánování, který Deloitte Advisory odhadla na 211 milionů a za Ivana Bartoše byl vysoutěžen za 269 milionů korun. Co je tady proboha přepálené? Prostě tvrzení Ivana Bartoše je opět kouřová clona a s realitou nemá nic společného. Mrzí mě to. Dřív jsem ho považoval za člověka, který má rád nezpochybnitelná, ověřená data.

Známý herní vývojář Dan Vávra tvrdí, že to je permanentní slabina státu: Objednává si software, firmy přepalují ceny a ještě dodávají nekvalitní systémy.

Možná by Dan Vávra jako herní vývojář lepší cenu určit uměl, možná má pravdu. Já právník to nacenit neumím. Jen se snažím vytvářet předvídatelné stabilní právní prostředí pro všechny, kdo se o takové veřejné zakázky chtějí ucházet. Neumím kódovat, neumím ani nacenit práci ajťáka. Proto jsem se taky do diskusí o ceně nemontoval. Ale k vývoji informačních systémů pro stát vám dám příklad aféry s elektronickými dálničními známkami. Na vývoj systému se tehdy zadala zakázka tuším za 350 milionů korun. Načež kdosi vyhlásil, že to vypadá jako tunel a že co prý může být tak drahého na e-shopu pro dálniční známky. Jen se zapomnělo na některé požadavky, třeba bezpečnostních složek a služeb. Nejvíc požadavků na systém vznesly bezpečnostní složky, které se potřebují pohybovat v utajení. To samozřejmě nevidí nikdo z těch, kdo šmahem říkali: Obyčejný e-shop, šlo by ho postavit za tři miliony. Takže se udělal hackathon, o víkendu to nadšenci ajťácký vyvinuli. Obdivuhodný výkon. Myslím to vážně. Mediální publicita obrovská. Ale myslíte, že na tom dnes systém jede? Nejede. Jakou by ti kluci z víkendu nesli odpovědnost, pokud systém nepojede a nebude se vybírat mýtné? Takže nakonec se výsledek hackathonu potichu někam uklidil. Nikdo si už netroufl vypsat velkou zakázku najednou, aby nebyl osočen, že chce přihrát stovky milionů konkrétní firmě. Dělalo se to po částech, složitě a dlouho, a kdybyste dnes všechny dílčí zakázky sečetl, vyjde to možná stejně drahé, ne-li dražší.

Ještě jeden argument uvádí Bartoš na svou obranu. Dostal se prý do kleští, kdyby ten systém, byť neozkoušený, 1. července nespustil, propadnou nám peníze z evropského programu obnovy.

I to se stává. Nebylo by to poprvé ani u evropských peněz. Přece se může stát, že z objektivních důvodů nemůžete nějaký systém dodat v termínu. A zrušení zakázek ÚOHS takovou objektivní skutečností nepochybně bylo. To se určitě stává i v jiných státech. Když se to stane a máte dostatek odpovědnosti sám k sobě i k lidem, které to může postihnout, tak si koupíte letenku a odletíte do Bruselu a vysvětlíte jim to. Nemyslím si, že by to nepochopili nebo by trvali na termínu, který by byl zjevně nerealizovatelný jen proto, aby Českou republiku potrápili. Peníze z unijního Národního plánu obnovy jsou v ohrožení spíš teď, než kdyby se přiznala barva na začátku.

Kdy jste začal tušit, že to Bartošovi nebude fungovat?

Ve chvíli, kdy ÚOHS zrušil první zakázku, zhruba před rokem, a ve chvíli, kdy vláda dostala na vědomí, že se zadá něco z ruky, to už byl kritický okamžik. V tu chvíli se mělo konstatovat: To nejsme schopni stihnout. Původně, podle starého stavebního zákona, jehož byl zpravodajem ve sněmovně Ivan Bartoš, měl systém najet od 1. července, ale už roku 2023. A protože ještě za Kláry Dostálové bylo zřejmé, že časový plán je na hranici možností, vznikla opět široká politická shoda start o rok posunout. V přijatém harmonogramu se počítalo s půlročním testovacím provozem. Což když máte šest systémů, kdy je každý složitý sám o sobě, musejí být provázané mezi sebou a zároveň na základní registry, na datové schránky, na Czech POINTy atd., to je možná dalších 30, 40 systémů, tak na rovinu říkám, že i ten půlroční testovací provoz byl ještě optimistický. A současně s testováním se měli školit úředníci, architekti, projektanti a měli mimo jiné upravovat rozhraní u svých vlastních systémů. Testovat se tedy mělo od 1. ledna letošního roku do 30. června. A máte-li už loni v září zrušenou jednu zakázku ze šesti a máte nějakou zkušenost, musíte si přiznat: To se nedá stihnout.

Čím si vysvětlujete Bartošovu zaťatost?

Nevím, mám pocit, že mu lidi kolem neříkali úplnou pravdu.

A kdyby se systém nakrásně rozběhl bez potíží a v termínu, bylo by to z pohledu Hospodářské komory významné zlepšení?

Určitě. Digitalizace stavebního řízení byla na seznamu priorit Hospodářské komory vysoko a je pořád. Republika potřebuje stavět. Rychleji než kdy v minulosti. Jinak nám opravdu ujede vlak.

Digitalizace byla vedle rozpočtové disciplíny vlajková loď pětikoalice. To druhé se moc nedařilo, ale byla aspoň nějaká snaha. Posunout digitalizaci státu se vládě podařilo, nebo ji taky můžeme pochválit jen za snahu?

Bohužel to vypadá, že komplexní skok v nabídce digitálních služeb státu, o jakém jsem snil před pěti lety i s Ivanem Bartošem, neuděláme. Ale budu pozitivní. Leccos se podařilo a ještě podaří. Dnes si díky aktivitě na ministerstvu dopravy část agendy vyřídíme na dálku. Už nemusím chodit na úřad s žádostí o nový řidičský průkaz, s žádostí o převod vozidla. Ulehčí se život i zaměstnavateli, který dosud musel podávat hlášení o novém zaměstnanci na řadu míst: na sociálku, na statistický úřad a podobně. Nově bude muset podávat hlášení jen na jedno místo. Podívejte se na jednu část digitálního stavebního řízení a územního plánování, a to jsou digitální technické mapy krajů a digitální mapa veřejné správy. Bylo to patnáct samostatných zakázek, každý kraj soutěžil svou digitální technickou mapu sám. Vysoutěžily se, dodaly a fungují od 1. července, tedy stejného data, od jakého mělo fungovat těch šest systémů ministerstva pro místní rozvoj. Prostě existují dobré příklady, dobrá praxe. A pak jsou nepovedené a smutné příběhy.