Je dobře známo, že čarodějnice se poznají podle nechutných pařátů a plešaté hlavy. Proto se na veřejnosti skrývají tak, že nosí rukavice a paruky. To je ponaučení, které si odnesly miliony dětí z knihy Roalda Dahla Čarodějnice. Má to však háček. „Nemůžeš přece obcházet všechny paní a tahat je za vlasy, i kdyby nakrásně měly rukavice. Jen to zkus a uvidíš, co se bude dít,“ poučovala svého vnuka-vypravěče v díle babička. Jenže už nepoučuje. Tato čistě praktická žena se v nejnovějším vydání proměnila v moderní progresivistku. „Kromě toho je spousta jiných důvodů, proč ženy nosí paruky, a rozhodně na tom není nic špatného,“ říká babička v nejnovější verzi. Původní znění naprosto zmizelo. Čarodějnice se také už neskrývají jako „pokladní v supermarketu“, nezabývají se „psaním dopisů pro podnikatele“, ale mohou být „významné vědkyně“ a „vést podnik“. To jsou jen dva příklady ze stovek změn, které objevil britský deník The Daily Telegraph napříč Dahlovým dílem, jež bylo aktualizováno pro moderní publikum.

Nové vydání je od původních na první pohled k nerozeznání. Jen na stránce s copyrightem, kterou většinou lidé přeskakují, stojí: „Na slovech záleží. Nádherná slova Roalda Dahla vás mohou přenést do různých světů a představit vám ty nejúžasnější postavy. Tato kniha byla napsána před mnoha lety, a proto pravidelně revidujeme jazyk, abychom zajistili, že si ji budou moci všichni užívat i dnes.“

Revize jazyka se projevuje například tak, že z Dahlových knih zmizeli tlusťoši, černá a bílá barva a cokoli nasvědčující, že existují pouze dvě pohlaví. V Matyldě již není věta popisující matku stejnojmenné hlavní postavy: „Byla silně namalovaná a měla jednu z těch nešťastně překypujících postav, na kterých se zdá, že je maso kolem dokola celého těla obvázané, aby neodpadlo.“ V Čarodějnicích se z „tlusté hnědé myšky“ stala jen „hnědá myška“ a bylo vyškrtnuto doporučení, že jedna z postav by měla držet dietu. V Karlíkovi a továrně na čokoládu nenasytný August Gdoule již není „devítiletý kluk tak děsně tlustý, že vypadal jako nafouknutý mocnou hustilkou“, ale „enormní“.

Snaha vyhnout se černé a bíle je až komická. Pokud se někomu vytratí barva z obličeje, tak již „nezbělá“ (v originále „turns white“), ale buď „zbledne“ (turns pale), nebo je narážka na barvu odstraněna. Dokonce popis dvou traktorů jako „černých mašin“ byl škrtnut.

Matky a otcové? Ne! Rodiče

Matky a otcové jsou důsledně popisovaní jako „rodiče“. Matylda proto již nezačíná slovy „S matkami a otci je to zvláštní“, ale „S rodiči je to zvláštní“, v Jirkově skvělé medicíně se z věty „Jeho otec byl farmář“ stalo sdělení „Jeho rodiče byli farmáři“. Místo věty, že Jirka „neměl bratry ani sestry“, nově stojí, že „neměl sourozence“. V díle Jakub a obří broskev se z Cloud-men (v českém překladu Mráčňáci) stalo Cloud-people. Synové pana Lišáka z nějakého důvodu změnili pohlaví a jsou nově dcerami.

Pak jsou tu stěží pochopitelné změny. Třeba Matylda, náruživá čtenářka, která se v originále „vydala na starodávnou plachetnici s Josephem Conradem. Jela do Afriky s Ernestem Hemingwayem a do Indie s Rudyardem Kiplingem“, se nyní „vydala do sídla z devatenáctého století s Jane Austenovou. Jela do Afriky s Ernestem Hemingwayem a do Kalifornie s Johnem Steinbeckem“.

Tyto změny a aktualizace zděsily v podstatě celý britský literární, politický a žurnalistický establishment. Změny odsoudili všichni od Salmana Rushdieho až po premiéra Rishiho Sunaka (a možná i královna Kamila, i když člověk musí číst mezi řádky). Kritici upozorňovali, že grotesknost až krutost Dahlových popisů je to, co malé čtenáře na jeho knihách přitahuje. Vydavatelé svými zásahy zničili knihy jednoho z nejpopulárnějších autorů pro děti.

Není to samozřejmě poprvé, co dílo populárního autora bylo podrobeno rozsáhlé cenzuře a přepsáno tak, aby odpovídalo dobové morálce. Například vydavatel díla Karla Maye odstranil z jeho knih pacifistické pasáže, aby lépe vyhovovaly nacistickému režimu. V roce 1967 nakladatel přišel s „vylepšeným“ vydáním 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho pro střední školy, kde vyškrtal slova jako „peklo“, „sakra“ a „potrat“. Z opilce se stal „nemocný muž“. Bradbury se to dověděl teprve v roce 1979, kdy mu upravenou verzi ukázal jeden z jeho přátel, a prosadil si konec publikace tohoto vydání. Deset malých černoušků z roku 1939 od Agathy Christie prošlo několika úpravami. Původní název Ten Little Niggers byl ze zřejmých důvodů změněn na And Then There Were None (A nezbyl žádný). Americké vydání vyšlo s novým názvem již v první edici v roce 1940. Britská verze používala starý název do roku 1985. Změn doznala i ústřední říkanka. Z malých černoušků se stali indiánci a z nich pak vojáčci (soldier boys). S neustálými snahami o cenzuru zápasí Huckleberry Finn od Marka Twaina. Přestože kniha je jasně antirasistická, používá dobové označení pro černochy „nigger“, dnes naprosto nepřijatelné.

Nemilosrdná bowdlerizace

Angličtina má pro podobné přepisování knih i své slovo, bowdlerization. Označuje tak cenzuru prováděnou nikoli z politických, ale moralistických důvodů. Pravá bowdlerizace nejen odstraňuje pobuřující pasáže, ale notně snižuje literární kvalitu díla. Slovo je odvozeno od jména nakladatele Thomase Bowdlera, který společně se svou sestrou Henriettou Marií v letech 1807 až 1818 zeditoval kompletní dílo Williama Shakespeara. Tato verze, kterou Bowdler nazval Rodinný Shakespeare (Family Shakespeare), neobsahuje sexuální narážky, rouhání, klení a přílišné násilí.

Případy bowdlerizace zažilo i Česko. Před pár lety se rozhořel spor o Kocoura Mikeše a zvolání „Milé děti, ti lidé byli cikáni!“. Po pádu komunismu byla přespána Honzíkova cesta od Bohumila Říhy. Verze z roku 1994 proti té z roku 1954 neobsahuje socialistické reálie. Například původní pasáž zní: „‚Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl.‘ ‚To je družstevní.‘ ‚Co je to družstevní?‘ vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl. ‚To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil.‘ A nově: „‚Čí je to kůň? Punťu znám, kocoura znám, ale koně jsem ještě neviděl.‘ ‚Ten není náš. Já jsem si ho na dnešek jen vypůjčil.‘“

Přesto úprava díla Roalda Dahla představuje novou éru moralistní cenzury. Dahl, který zemřel v roce 1990, je již dlouho považován za problematickou osobu. Je nepopíratelné, že to byl mimořádně nepříjemný člověk a nenávistný antisemita. V jeho knihách se to ale neodráželo, zůstávaly nesmírně populární a v Británii jsou v podstatě povinnou četbou. Na rozdíl třeba od zmiňovaného Huckleberryho Finna neexistovala soustavná kampaň za jeho přepsání. Proto jejich tichá úprava vyvolala takový šok. Nakladatelství Puffin Books, spadající pod nakladatelského giganta Penguin Random House, se ke změně rozhodlo samo od sebe. Neuvěřitelné je, že s tím souhlasila The Dahl Estate (Dahlova pozůstalost), spravující jeho intelektuální dědictví. Ta v roce 2021 veškerá práva, včetně vydavatelských, prodala Netflixu za 686 milionů dolarů. Přezkum vhodnosti díla ale byl zahájen již v roce 2020. Pověřena tím byla organizace Inclusive Minds, kterou její mluvčí pro The Daily Telegraph popsal jako „kolektiv lidí, kterým záleží na inkluzi a přístupnosti dětské literatury“. Ta je součástí rostoucího byznysu okolo „sensitivity readers“ čili „čtenářů citlivosti“.

Skalpel? Pozor na asociace

Před pár lety světový knižní průmysl zasáhla série skandálů ohledně údajného rasismu. Známým případem je kauza Amélie Wen Zhao a jejího debutu Krvavá dědička. Jde o román v žánru dystopické fantasy a nakladatelství Delacorte za něj zaplatilo vysokou zálohu řádu statisíců dolarů. Jenže byl shledán problematickým ještě před publikací. Oficiální anotace popisovala děj odehrávající se ve světě, kde „útlak nerozlišuje barvu pleti“, a ve zveřejněné ukázce jedna z postav byla popsána možná jako černé pleti a možná stereotypně. To stačilo k bouři na sociálních sítích a Wen Zhao svůj rukopis stáhla k přepracování. Po podobných zkušenostech se stalo standardem, že nakladatelé vyžadují, aby autoři své knihy umožnili přezkoumat čtenáři citlivosti a předem odstranit cokoli kontroverzního. Zavedené literární hvězdy se tomu mohou vyhnout, nebo vyváznou ještě lehce. Je nepravděpodobné, že by se morální cenzuře musela podrobovat třeba J. K. Rowlingová. Úspěšný autor thrillerů Anthony Horowitz nedávno popsal svůj střet s čtenáři citlivosti. V nejnovějším díle postava indiánského původu na někoho zaútočí skalpelem. Byl donucen to změnit na „chirurgický nástroj“, jelikož skalpel se příliš blíží skalpování. O sensitivity readers se mluví hlavně v souvislosti s překážkami, kterým musejí čelit začínající spisovatelé. Celkově to vede k zplošťování a znudnění literatury, kdy nikdo nemůže psát nic kontroverzního.

Dahlův případ však ukazuje, že podobného procesu nebudou ušetřeni ani velikáni světové literatury, zvlášť pokud jsou bezpečně mrtví. Je nepravděpodobné, že by Dahl se změnami souhlasil. Obhájci aktualizace ovšem upozorňují, že sám Dahl upravil popis pomocníků Willyho Wonky v knize Karlík a továrna na čokoládu. Původně šlo o africké pygmeje, pak o bělochy se zlatými vlasy, i když trpaslíky zůstali. Máme ale mnohem víc případů, kdy se Dahl jakýmkoli změnám bránil. Při přípravě vydání Čarodějnic v USA vetoval amerikanismy se zdůvodněním, že běží o „anglickou knihu s anglickou příchutí“. Podle jeho životopisce Matthewa Dennisona Dahl nikdy neměl čas na lidi, „kteří kritizovali jeho knihy jako příliš děsivé, postrádající morální vzory a negativně vykreslující ženy“. Jeho hlavním cílem bylo vzbudit v dětech celoživotní lásku ke čtení.

Sam Leith v magazínu The Spectator upozorňoval, že pokud projde aktualizace Roalda Dahla, v bezpečí není žádná kniha pro děti, která je starší než třicet let. Proto je spor tak důležitý. Tentokrát to sice dobře dopadlo. Puffin v pátek oznámil, že vedle aktualizované verze zůstane v prodeji dílo v původním znění jako edice The Roald Dahl Classic Collection. Je však třeba mít se na pozoru. Pokud podobné pokusy budou pokračovat, nejspíš se znovu dočkáme vylepšeného Shakespeara. Možná se nevyškrtne rouhání, avšak Othello již nebude mouřenín.