David K., který koncem minulého roku vraždil na pražské filozofické fakultě a v Klánovicích, nezabíjel z ideologických motivů a nebyl nějakým způsobem radikalizovaný, navštěvoval sice psychiatrii, ale nedá se říct, že by byl duševně nemocný. K tomu závěru došli podle Seznam zpráv po několika měsících policejní vyšetřovatelé. Je to závěr, který by neměl nikoho moc překvapit – vrah po sobě nechal jen dopis na papíře, evidentně neměl zájem šířit do světa nějaké specifické, třeba politické, poselství, kdyby chtěl, měl spoustu možností, jak to účinně udělat, po strašných zločinech tohoto typu, se přece vždycky statisíce lidí (přinejmenším) vrhnou do důkladného studia všech stop, jež po sobě pachatel na síti zanechal. David K. byl zjevně toho názoru, že jeho čin nepotřebuje nějakou další interpretaci, sám o sobě sdělí vše: byl jsem tady a zabíjel jsem.

Je to svým způsobem frustrující vysvětlení, protože vylučuje možnost začlenit vraždění do nějakého šíře sdíleného narativu, odpovídajícímu způsobům, jimiž se v bojích kulturní války vysvětlují proměny společnosti. Nebyl to fašista, nepropadl konspiračním teoriím, pod jejichž vlivem by vraždil, nebyl to ani pomatený zelený radikál, který by vraždou vyjadřoval protest proti ničení planety (něco takového naznačovalo falešné faksimile vrahova dopisu na rozloučenou, jež před pár měsíci kolovalo po sociálních sítích), nechtěl se mstít někomu konkrétnímu, což by vyjádřil třeba volbou obětí. Takové vysvětlení zároveň neimplikuje nějakou možnost lepší prevence (snad s výjimkou změny povolování držby zbraní). Nedá se v něm najít argument pro důkladnější sledování těch či oněch radikálů. Nemusí být ani možné najít útěchu či motivaci k hledání nápravy v představě, že k vraždění nemuselo dojít, kdyby se střelci včas dostalo důkladné psychiatrické péče. Když nebyl nemocný, nemohl být asi ani vyléčený. Snad se mohlo stát, že by včas narazil na nějakého vnímavého psychoterapeuta, který by ho ovlivnil anebo by aspoň rozpoznal, jak moc je nebezpečný, a choval se podle toho. Jenomže to by vrah musel mít nějakou vůli po změně, nejen života, ale taky sebe. Měl ji vůbec někdy?

Můžeme vnímat jeho zločin jako důsledek té osamělosti a neschopnosti navazovat vztahy. Jenomže osaměle žijících mladých mužů je na dnešním Západě velice mnoho, ano, z jejich řad pochází výrazná část pachatelů podobných zločinů, jako bylo vraždění na filozofické fakultě, ale podíl takových lidí na celkovém počtu mladíků trpících podobným problémem je naprosto mizivý. Možná nebyla vrahova izolace příčinou jeho vraždění, ale spíš důsledkem toho, že z něj lidé v jeho okolí cítili něco dost temného. Těžko říct. Taky proto, že odpovědět na podobné otázky je velice obtížné, často i nemožné. A rozhodně to není předmětem policejního vyšetřování, za jiných okolností by se vrahovým životem před zločinem, tím, jak působil na lidi, zabývala média. Ale ta česká byla po vraždění důrazně poučována o tom, že jakýkoliv projev zájmu o osobnost a osudy střelce by z nich fakticky udělal jejich komplice. A dopadlo to podle toho.

Existuje jedna kategorie, která se v současné veřejné debatě moc nepoužívá: zlo. Není jaksi šikovná, navíc se nehodí do debat zaměřených na konkrétní řešení konkrétních problémů, v nichž se i strašlivý zločin může stát (a někdy třeba i právem) s následkem souhry vnějších vlivů a chyb či nerovností ve fungování systému, symptomem nemoci, již bylo možné vyléčit, a pokud ne dnes, tak třeba ve šťastnější budoucnosti. Označuje cosi trvalého, člověku inherentního, možná i nějakým způsobem nadosobního. Do praktických a racionálních či racionálně se tvářících debat se nevejde. Nemusí ho to ale dělat míň reálným.