Pojem „Evropa“ je trochu gumový, jsou lidé, kteří pod ním vnímají hlavně EU. Nicméně Evropa není jenom EU a její nejdůležitější volby se konají v zemi, která má s EU momentálně trochu napjaté vztahy a která leží v Evropě jen „kouskem“ (ale důležitým!). V Turecku.

Turecko je zvláštní stát, ve kterém se složitě mísí staré imperiální dědictví, modernita dovezená Atatürkem, a islámská reakce, která na počátku 21. století začala systematicky vyhlodávat dřív povinně sekulární stát. Leží tu jediné opravdové velkoměsto, které přežilo bývalou Římskou říši, Istanbul, položený na strategicky důležitém Bosporu. Turecké národohospodářství je turbulentní, zejména jej sužuje vysoká inflace, ale země má velmi silný průmyslový základ. Jezdí tu rychlovlaky, jaké v České republice zatím nemáme a ještě dlouho mít nebudeme, a vyrábí se tu spousta důležitého zboží, od autobusů po vojenské drony. Za covidu bylo Turecko důležitou produkční základnou pro zdravotnický materiál a přes dálniční hraniční přechod Svilengrad-Kapikule sviští jeden kamion za druhým; je to, na objem obchodu počítáno, zdaleka nejdůležitější pozemní brána do EU.

Recep Tayyip Erdoğan, který je u moci zhruba stejně dlouho jako Vladimir Putin – asi dvě desetiletí, dost dlouho na to, aby mladí Turci žádného jiného lídra ani neznali –, za dobu své vlády výrazně pokročil v zavádění autoritářského způsobu výkonu moci, přičemž stejně jako v Rusku se dá říci, že mu s tím pomohl souhlas značné části obyvatelstva. Být v Turecku novinářem je vysloveně riskantní povolání a trestní stíhání hrozí i za šíření dezinformací o skutečné výši inflace (rozuměj: jiných čísel, než jaké zveřejňuje turecká národní banka). Na druhou stranu se ale Erdoğanovi nikdy nepodařilo vykleštit volební systémy do fraškovité podoby ani vyvolat dojem, že celý národ stojí za svým mysticky vyvoleným vůdcem. Turecká opozice je skutečná (žádné loutky), dobře organizovaná, živá a až dosud byla schopna si pohlídat volební procesy natolik, že přes velkou Erdoğanovu nechuť vyhrála komunální volby ve všech velkých městech Turecka.

Celostátní volby jsou ovšem něco jiného. Erdoğan, který si postavil absurdně megalomanský prezidentský palác o tisícovce místností, zatím nejeví žádnou chuť jej opustit; je možné, že v případě prohry jednoduše popře výsledky voleb a odstartuje tím občanskou válku, nebo aspoň definitivní násilnou putinizaci země. To by byla tragédie, která by vzápětí otřásla s poměry v samotné EU – jednak kvůli několika milionům uprchlíků, kteří by se v takové situaci dali čekat, jednak kvůli tomu, že ty ekonomické vazby mezi „nimi a námi“ jsou poměrně silné. Ostatně i kulturní vazby, a ne vždycky v dobrém. Erdoğan má ve státech jako Německo a Rakousko dost „svých lidí“, aby v případě potřeby mohl na ulicích Frankfurtu a Vídně způsobit značné nepříjemnosti.

Případné mírové vítězství opozice by ovšem bylo důvodem k opatrnému optimismu. Současná turecká ústava, dávající příliš velkou moc prezidentovi, by patrně šla do koše a byla by nahrazena něčím, co víc akcentuje rozdělení moci mezi jednotlivé složky státu. Současný lídr opozice Kılıçdaroğlu nemá mezi svými spojenci ani zdaleka takové dominantní postavení jako Erdoğan v AKP, jeho podpora stojí na koalici několika stran; je nepravděpodobné, že by se mohl stát úspěšným autoritářem, i kdyby chtěl. A islámský svět, který k Turecku chtě nechtě vzhlíží jako k jednomu ze svých civilizačních center, by dostal názornou lekci na téma mírumilovné výměny politických kádrů – což je umění, které staré demokratické státy vesměs považují za samozřejmé, ale které právě v islámských zemích zatím moc zvládnuto není.

Tyto volby, a zejména jejich následná dohra, mohou opravdu zatřást Evropou.