„Celý den drobně prší,“ napsal si kdysi do deníku Jaroslav Foglar a tento banální záznam počasí se stal nyní titulem knižního vydání jeho deníků. Co bychom za to mnozí dali. Den, který proprší, všichni známe a, pravda, můžeme se na něj i těšit. V takovém dni se hezky dospíte. Uděláte si kávu, sednete si na verandu a koukáte, jak prší. V zahradě nemusíte nic. Přece ani nemůžete. Zato si můžete číst, poslouchat hudbu, hrát si na něco nebo mlčet a přemýšlet. Soustavný déšť je tomu skvělý parťák. Zahrada pookřívá. Co se v ní vlastně děje?

Máte zalito. Paráda. Což znamená právě třeba to, že si můžete číst, a ne trdlovat s hadicí po zahradě. Pár zatažených dní vybavených poprcháváním znamená pro zahradu opravdu hodně a přináší rostlinám velkou šanci na regeneraci. Na srážkoměru přitom na první pohled nemůže konkurovat letním bouřkám a celkový úhrn třeba ani nepřesáhne běžnou zálivku hadicí s kropáčem. I tak je v tom velký rozdíl.

Proč? To je tou dešťovkou? Ta přece v bouřce spadne taky. Ano, jenže s bouřkou chodí i vítr, předchází jí vedro a často po ní následuje slunný den. Významná část srážek se tak odpaří přímo z povrchů nebo skrz rostliny. Bouřka často rostliny jen umyje a vyfouká, nic víc. Prudký déšť se navíc nestíhá vsakovat a odtéká z povrchu půdy pryč. Ke kořenům se dostává minimum.

Rostliny jsou zásobeny v létě samozřejmě nejen srážkami a naší trpělivou zálivkou, ale jsou závislé především na půdní kapilaritě. Spodní voda jim vzlíná a ony aktivně koření ve snaze být jí blíž. To je dobrý jev, který musíme mít na paměti už při sázení a k hlubokému kořenění rostliny inspirovat. Propršené letní dny jsou obvykle relativně chladné a klidné, bez větru. Odpar je tedy minimální a každá kapička se vsákne v místě, kde proprší. Déšť začne prokapávat i stromy a vlhčí půdu i pod nimi, která si mnoho vody v létě neužije. To je důležité.

V jemném dešti si rostliny zdánlivě odpočinou, protože nemusejí věnovat energii tak masivní transpiraci, tedy chlazení svých výkonných solárních panelů, totiž listů. To odpadá. Odpočinek je ale zdánlivý, protože se mohou věnovat regeneraci. Srážky v půli léta iniciují u zdravých rostlin přisazování a obecně přírůstky. Vědí, na co mají energii. Vědí, že se brzy začne zkracovat den, přijdou chladná rána s rosou, a dokážou z toho těžit. Založené puky proraší stejně jako pupeny na větvích. Samozřejmě, rostlina na to musí mít. Právě tyhle přírůstky jsou znakem toho, že se našim kytkám daří.

Milimetr srážek, tedy litr na čtvereční metr, prosákne centimetr až tři půdy, podle toho, jak je těžká či lehká. Rostliny milují půdy propustné, leč vodu zadržující, což je zdánlivý protimluv. Příroda ovšem vyvinula několik mechanismů, jak tuhle vizi naplnit. Skvěle o tom mluví Ladislav Miko, někdy si ho pusťte, až bude pršet. Takovou půdu potřebujeme všichni. Když prší drobně a dlouho, dojde ideálně k propojení spodní vody s průsakem shora a celý profil se provlhčí. Vzlínání je pak syceno gravitací a voda proniká do spodních vrstev. Naprší-li desítky milimetrů za den dva, dochází pak i k nasycení veškeré dostupné půdní porozity. Zejména u půd s nepropustným podložím, jako jsou jíly nebo skála, nastává chvíle pro povrchový odtok a zbytek známe z povodní. Vodní kapacitu půdy umíme samozřejmě zvyšovat. Naše zahradní zem má být jako peříčko a kypré záhonové lože vezme třeba sto milimetrů srážek, pokud jsou dobře rozloženy v čase a nespadnou naráz. Někdy si zkuste při zalévání, jak rychle začne odtékat voda třeba z mlatu, z trávníku nebo záhonu. Budete překvapeni.