V srpnu 1640 dvacetitisícová skotská armáda překročila hranici a pochodovala směrem na anglické město Newcastle. Šlo o vyvrcholení dvou souběžných krizí, jež postupně zavlekly celé britské souostroví do zničující války, která definitivně skončila až v roce 1653. Skotsko a Anglie v té době ještě nebyly sjednocené do jednoho státu, měly však téhož monarchu. Král Karel I. se pokoušel svá království centralizovat a skotské církvi vnutit anglikánské zvyklosti. I když obě církve byly protestantské, skotská varianta byla mnohem puritánštější a Skotové se vzbouřili. Zároveň se Karel v Anglii pokoušel o absolutistickou vládu bez parlamentu, který proto od roku 1629 nezasedal. Skotská krize ho donutila parlament znovu svolat. Poslanci za svou podporu však žádali záruky, že „jedenáctiletá tyranie“ se nebude opakovat. Vyjednávání selhalo a Anglie se propadla do občanské války mezi králem a parlamentem.

Historie se nyní částečně opakuje a Skotové znovu rozkládají ústavní a politický pořádek Británie svými pochybnými nápady.

První budou poslední...

Poznatek, že současný progresivismus se zdá nejsilnější v historicky protestantských zemích, není nikterak originální. Historik Tom Holland tvrdí, že základy progresivismu jsou hluboce křesťanské, je to snaha naplnit Ježíšův slib První budou poslední a poslední budou první, proto takový důraz na upřednostňování historicky utlačovaných menšin. Protestantismus, zvlášť ve své puritánské podobě, tomu dodal zvláštní náboj, který můžeme vysledovat i v dnešním progresivismu. Puritanismus byl ikonoklastický a považoval katolické tradice za pověry, podobně tak dnešní „wokeové“ nectí společenské zvyklosti. Protestantské společnosti udržovaly pořádek skrze veřejné přiznávání svých hříchů a veřejné zostuzení, což připomíná dnešní kulturu rušení. Kalvinisté rozdělovali společnost na vyvolené a ty odsouzené k zatracení, dnes se lidé dělí na ty na „správné straně historie“ a beznadějné zpátečníky. A dalo by se pokračovat. Rozhodně se ale zdá, že protestantismus zanechal kulturu extrémně zranitelnou vůči progresivním myšlenkám, ačkoli jde o sekulární společnosti.

To je možná jeden z důvodů, proč se Skotsko vyvinulo v „nejprogresivnější zemi na světě“. Už několik týdnů se zmítá ve sporu o status transgender lidí. Nejdřív skotský parlament odhlasoval novelu zákona o změně pohlaví. Nově by mělo být možné požádat o právní změnu pohlaví bez nutnosti souhlasu rodičů od 16 let místo dosavadních 18. Ke změně by již nebyla potřeba lékařsky diagnostikovaná pohlavní dysforie, jak zní medicínský název pro pocit, že člověk se narodil se špatným pohlavím, stačilo by osobní prohlášení. Člověk by už nemusel žít dva roky jako osoba opačného pohlaví, než by mohl požádat o úřední změnu, stačily by tři měsíce, v případě náctiletých šest měsíců. Na rozdíl od dosavadní praxe by nemusel dokazovat, že po zkušební dobu opravdu žil jako opačné pohlaví. Nakonec splnění kritérií pro změnu pohlaví by nemusel posuzovat zvláštní panel, stačilo by změnu ohlásit na matrice.

Centrální vláda v Londýně poprvé v historii použila své právo veta a zákon zablokovala s odůvodněním, že jeho důsledky se vztahují na celou Británii a nepodařilo by se je omezit pouze na Skotsko. Nicola Sturgeonová, stojící v čele skotské vlády, oznámila, že rozhodnutí napadne u britského Nejvyššího soudu, znalci jí však nedávají příliš šancí na úspěch.

Brysonová, nebo Graham?

Následně vypukl skandál okolo Isly Brysonové. Tato osoba se narodila jako Adam Graham a letos v lednu byla odsouzena za dvojí znásilnění. Když se Graham v červenci 2019 poprvé objevil před soudem, vystupoval jako muž. V průběhu roku 2020 oznámil změnu pohlaví a začal tvrdit, že o svém genderu pochybuje od čtyř let. V době prvního znásilnění, tedy v roce 2016, prý „bojoval se svou sexualitou a genderem a také měl emoční problémy“. V souladu se svou deklarovanou identitou byla Isla Brysonová umístěna do ženské věznice.

Přestože nosí blonďatou paruku a bere ženské hormony, Isla Brysonová vypadá jako statný holohlavý chlap s tetováním na tváři. Rozhodně ne někdo, koho byste chtěli potkat v temné uličce. Umístění dvojitého násilníka mezi další potenciální oběti jen proto, že říká, že je žena, vyvolalo společenské zděšení a po silném veřejném tlaku Sturgeonová nařídila převoz Brysonové/Grahama do mužské věznice.

Tím se ale Sturgeonová dostala do dalších problémů. Zpochybnila tím chystanou novelu zákona o změně pohlaví. Její centrální ideou je, že lidé mají být posuzováni podle svého deklarovaného pohlaví, ne biologického. Kauza Brysonové však ukazuje na jasné limity takového uvažování. Když se Sturgeonová snažila vysvětlit, zda na deklarovanou ženu má být ze zákona vždy pohlíženo jako na ženu, vyšel z toho nepochopitelný slovní guláš, kdy se snažila balancovat mezi progresivní ortodoxií, která tvrdí, že ano, a veřejným míněním, které tvrdí, že ne.

Spor o transgender osoby je světově nepoutavější, ale rozhodně ne jediný způsob, kterým se projevuje skotský progresivismus. Skotské univerzity si nezadají ve svém hledání ideologické čistoty s americkými. Sporem, o kterém informovala všechna britská média, bylo přejmenování hnusného paneláku patřícího Edinburské univerzitě. Původně byla ta budova známa jako David Hume Tower, podle skotského osvícenského filozofa a absolventa univerzity. Hume však měl některé z dnešního pohledu pochybné názory na rasu a otroctví. Proto v reakci na hnutí Black Lives Matter univerzita Humovo jméno v září 2020 odstranila. Nyní je známa prostě jen pod svou adresou 40 George Square.

Jak ale upozorňuje v deníku The Daily Telegraph Jenny Hjulová, skotská školní politika má mnohem zásadnější dopady. Na skotských univerzitách se na rozdíl od zbytku Británie neplatí školné. To se netýká zahraničních studentů, kam ale spadají také Angličané, Velšané a Severoirové. Zároveň vysoké školy mají preferenční přístup pro uchazeče z těžkých podmínek. Výsledkem je, že skotská střední třída má uzavřenou cestu na nejprestižnější kurzy. Například na studium práv na Edinburské univerzitě se minulý rok přihlásilo 1200 studentů, z toho 659 z horšího sociálního prostředí a 555 bez žádané sociální klasifikace. Z první kategorie bylo přijato 120 lidí, z druhé ani jeden. Celkově devět kurzů, včetně podnikání, japonštiny, filozofie a psychologie, přijalo jen uchazeče s nějakou formou klasifikace vyloučenosti. Spadají sem například děti v pěstounské péči, potomci uprchlíků a azylantů a lidé ze 40 % nejchudších oblastí Skotska nebo ze škol s nejhoršími výsledky. Počet míst pro Skoty je však omezený a univerzity zbytek studentů nabírají ze zahraničí, kterým mohou účtovat nemalé peníze. Výsledek je, že na Edinburské univerzitě 35,5 % studentů pochází z elitních soukromých škol, což je větší procento než v Oxfordu a Cambridgi, které jsou neustále kritizovány za své údajné elitářství.

Bez masa

Vedle toho takové drobnosti, jako že edinburská radnice zakázala maso ve školních a nemocničních jídelnách a v domovech důchodců, či zákony snažící se omezit pití alkoholu, zvlášť pošetilé v zemi, kde whisky tvoří 75 % exportu všech potravin, jsou spíš směšné. Zapadají však do teorie, že jde o dědictví skotského puritanismu.

Britský historik Robert Tombs uvádí, že politické rozdělení Británie je dědictvím anglické občanské války. Z příznivců parlamentu, což byli často puritáni, se vyvinuli whigové, předchůdci moderních liberálů, dnes reprezentováni labouristy, liberálními demokraty a Skotskou národní stranou (SNP). Z podporovatelů krále se vytvořili toryové, z velké části umírnění anglikáni, dnes jsou jejich následovníci konzervativci, jimž se tak stále přezdívá.

Whigové byli vždy stranou sociálních experimentů, věřili, že společnost lze přeměnit k lepšímu. Byla to proto strana abstinentů, regulátorů lidových zábav, snažící se státními intervencemi vychovávat obyvatelstvo. K toryům zas inklinovali lidé, kteří prostě chtěli, aby je úřady nechaly na pokoji.

Ve sporu o novelu změny pohlaví, ale také kritizováním dalších progresivních šíleností se konzervativci vracejí ke kořenům. Ve skotském parlamentu byli jedinou stranou, která většinově hlasovala proti zákonu (28 toryů proti, 3 pro).

Možná je to způsob, jak udržet Spojené království pohromadě. SNP, jako hlavní strana propagující skotskou nezávislost, dokáže posbírat téměř polovinu všech hlasů a u moci je 16 let. Výsledky jsou nevalné. Partaj slíbila snížit rozdíly ve vzdělání, ty se neustále zvětšují, zákonem nařídila maximální čekací dobu pro pacienty, tu se však nedaří plnit. Má také nejvyšší míru úmrtí na předávkování drogami v Evropě. V roce 2020 se ve Skotsku předávkovalo 327 lidí na milion obyvatel. V celé Británii to bylo 88 lidí, v Norsku, druhé nejpostiženější zemi, 85. Skotské vládě to prochází, jelikož všechno špatné svaluje na centrální vládu v Londýně.

Nyní však přecenila své síly. Změny v transgenderovém zákoně nejsou populární. Celkově 62 % Skotů je proti snížení hranice pro tranzici na 16 let, jen 19 % je pro, 50 % je proti snížení čekací doby z dvou let na tři měsíce, 25 % je pro, změnu pohlaví bez lékařské diagnózy podporuje 26 % a proti je 39 %, zbytek neví.

Odpor proti progresivismu a udržení Spojeného království se tak najednou propojily. Sturgeonová veto zákona o změně pohlaví prezentuje nejen jako útok proti translidem, ale také na skotskou samosprávu. Pokud se konzervativcům podaří spojit ochranu tradičních hodnot s odmítnutím skotské nezávislosti, mohlo by jim to výrazně pomoci.

V roce 1640 Skotové svou víru uhájili a Anglii ovládli jejich spojenci. Krátce poté však Angličané pod velením Olivera Cromwella Skotsko napadli a podrobili si je. Příští volby nejspíš vyhraje Labouristická strana. Bude zajímavé sledovat, jak se vypořádá se skotským problémem. Politicky má mnoho společného s SNP, ale dušuje se, že nenechá Británii rozpadnout.