Kritici pochodu Evropské unie vstříc takzvané uhlíkové neutralitě dělají dobře, pokud sledují vývoj v Německu. Přesvědčení, že jsme na prahu jakési klimatické krize, se neomezuje na Němce, je dnes zakotveno po celé západní Evropě, směrem na severozápad ho přibývá a směrem na jihovýchod ubývá. Ale pokud by nadvláda tohoto kultu dostala citelný zásah v Německu, budou na unijní úrovni možné korektury, na které se například předáci naší „ach-tak-realistické“ vlády dnes bojí byť jen pomyslet.

Proto je tak důležitý vzestup jediné skutečně opoziční strany u našich sousedů, Alternativy pro Německo (AfD). Z preferencí kolem 10, 12 procent dokázala za několik měsíců vystoupat na senzačních 19–20 bodů. Nejčerstvější průzkum agentury INSA o tomto víkendu Alternativě naměřil 20,5 procenta, což u sousedů opět vyrábělo titulky. Nám může nárůst nějaké strany o půl procenta připadat legrační, jenže v Německu byla předtím vytvořena atmosféra ohrožení demokracie každým, doslova každým procentem pro AfD.

A do tohoto stavu obležení vpadlo tuto sobotu první vítězství AfD ve většinovém hlasování, tedy hlasování v druhém kole se dvěma kandidáty, na principu kdo s koho. Stalo se to v málo významném okrsku (Sonneberg v Durynsku) a do málo významné funkce (zemský rada), vyprávějte to ale německému establishmentu, který u té příležitosti přepnul do hysterického modu.

To se dalo čekat a není to tak zajímavé, jako byla zajímavá reakce předsedy nejsilnější opoziční strany CDU. Friedrich Merz totiž z porážky svého – křesťanskodemokratického – kandidáta v Sonnebergu vyvodil zajímavý závěr: Jsou to Zelení, kdo je ve spolkovém kabinetu „zodpovědný za to, že vzniklo toto společenské rozdělení nad energetickou politikou a politikou v ochraně životního prostředí“. CDU, avizuje Merz, se odteď zaměřuje na Zelené, bude z nich mít svůj hlavní terč.

To by byl v německé demokracii velký posun k funkčnosti. Až dosud široce rozšířenou nespokojenost s klimatickou politikou – především zákon o povinném přechodu vytápění v domech na bezemisní tepelná čerpadla a také i u nás známý zákaz emisí u aut na unijní úrovni – artikulovala z parlamentních stran právě jen Alternativa. Právě v Durynsku se ukazují její slabiny, v Durynsku stranu vede Björn Höcke, kterému občas ujedou narážky, jež lze vykládat jako afinitu k nacistické době, zrovna v Durynsku, kde se počátkem 30. let nacisté poprvé dostali do zemské vlády. Höckeho mainstreamová média dosti průhledně vypichují, asi jako když v Americe mainstream před volbami 2016 vypichoval Donalda Trumpa, o němž si myslel, že s sebou stáhne celou Republikánskou stranu. Nelze ale popřít, že nějaký nahnědlý proud v Alternativě je. A hlavně proto se tak dlouho, až do vyvrcholení klimatického autoritářství, nemohla dopracovat k oněm psychologicky důležitým 20 procentům.

Křesťanský demokrat Merz přitom loni stranu přebíral se závazkem Alternativu stlačit na polovinu. Tedy přebírat od ní některé nemainstreamové postoje. Stal se opak: předseda CDU schvaluje principy a základní cíle klimatické politiky Net Zero, a preference AfD se mezitím téměř zdvojnásobily.

A mezitím vybledla aureola Friedricha Merze, který je nadějným politikem tak dlouho, že už jím zůstane možná doživotně. Může se ještě zachránit náhlým obratem doprava? Týden před oznámením ofenzivy proti Zeleným dal na programovou konferenci CDU jako hlavního hosta pozvat – jednoho z ideologů Zelených, zakladatele této strany Ralfa Fückse. Mezi případnými Merzovými konkurenty se nerýsuje nikdo, kdo cíl klimatické neutrality k roku 2045 zpochybnil. Preference AfD by musely dál růst, aby se pánové panáci z horních pater CDU nějak zásadně rozpohybovali. Současně ale pozorujeme jistý úpadek moci Zelených už i ve vládě, která před dvěma týdny, nepochybně ze strachu před AfD, zředila návrh klimatického zákona. Potenciál růstu Alternativa ještě má, podle jiného průzkumu její dnešní silnější pozice těší 34 procent Němců, ale na druhou stranu právě Durynsko naznačuje i její limity.