Proces vycházení z komunismu nebyl vůbec jednoduchý, vzpomíná režisér Jasiński
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Program a vstupenky naleznete na stránkách kina Atlas. Režisér Miroslav Jasiński, bývalý polský disident a jeden z lídrů Polsko - československé solidarity v rozhovoru hovoří o nejvýznamnější „disidentské internacionále“ a poslání jeho filmů.
Proč první a zřejmě i nejvýznamnější „disidentskou internacionálu“ v bývalém sovětském bloku vytvořili zrovna Poláci a Češi?
Výchozím bodem byly samozřejmě události roku 1968 v Československu a také polské nepokoje z let 1968, 1970 a 1975. V reakci na československou normalizaci a na potlačování protestů v Polsku začaly vznikat disidentské skupiny. Díky Hlasu Ameriky či Svobodné Evropě měly představu o tom, že i u sousedů se „něco děje“. To byl impuls k prvním setkáním disidentů v Krkonoších ve druhé polovině sedmdesátých let, které nám umožnily zjistit, že vnímáme situaci podobně a máme podobné cíle. Druhým důvodem byla zkrátka geografie. Hranice s Československem byla nejpřístupnější. S východním Německem tvoří polskou hranici řeky, takže je kontakt mnohem obtížnější – můžete mi věřit, dost podrobně jsme tu hranici tehdy prozkoumali, protože i s Němci jsme chtěli navázat kontakt. Na hranici s Československem byly podmínky k tomu, aby vznikly kurýrské trasy stejně jako za druhé světové války, a objevila se možnost setkávání mimo dohled komunistických tajných služeb na místech, která byla přímo na hraniční čáře. Nikdo z nás tedy ilegálně nepřekračoval hranici. Konečně za třetí vedle blízkosti politických cílů tady byl zájem o kulturu: naše disidentské kruhy tvořili převážně intelektuálové a věděli jsme dobře, že v Československu vzniká mnoho zajímavých věcí ať už v rámci undergroundu, či v prostředí exilu po roce 68.
Takže na otázku, proč zrovna Češi, odpovídám, že šlo o kombinaci praktických zeměpisných důvodů a ideové spřízněnosti. Přitom v nejnovějších dějinách toho Poláci a Češi neměli příliš společného a chyběly vzájemné sympatie… Ano. Ale ten pocit sounáležitosti zesiloval. Tak nějak automaticky jsme chápali, že se v roce 1968 Češi pokouší reformovat socialismus i naším jménem. A my jsme opakovaně vyvolávali vzpoury proti režimu i jménem Čechů a dalších národů sovětského bloku. Ty sympatie a zájem narůstaly postupně: už v roce 1968 byly početné protesty proti invazi, samozřejmě včetně sebeupálení Ryszarda Siwce. Ale zlomová pro mě osobně byla první setkání na Sněžce v roce 1978 a intenzifikace vzájemných kontaktů a intelektuální výměny, která po nich nastala. Neměli bychom podceňovat ani propojení undergroundu. Třeba legendární polsko-československé pěší poutě hippies do Čenstochové.
Jaký okamžik z té spolupráce se ti nejsilněji otisknul v pamětí?
Je těžké najít jeden moment, ale asi první velké setkání, které se uskutečnilo na Borůvkové hoře v roce 1987. Po několika letech pauzy se povedlo zase se sejít, a to v opravdu hojné a reprezentativní sestavě.
Proč ta pauza?
Na jedné straně výjimečný stav v Polsku, větší dohled ze strany režimu, ale i takové prozaické věci jako to, že polské a české mapy horských oblastí se trochu lišily, což několikrát zmařilo plánované schůzky. Zkrátka tehdy jsme po dlouhé době znovu získali naději, že to má smysl. A pochopili jsme, že ta spolupráce může být začátkem něčeho mnohem většího, než jsme původně předpokládali. Mimochodem – komunisty tehdy hodně naštvalo, že se nám podařilo sejít se. Ten mohutný hon, který na nás estébáci pořádali na zpáteční cestě, o tom asi svědčí.
První ze dvou tvých filmů, které budou prezentovány na festivalu Nezlomní a obětování, je krátký snímek Hry lesní, pouliční a sklepní. To je trochu záhadný název…
To je takové shrnutí aktivit Polsko - československé solidarity. Lesní – protože v příhraničních lesích si kurýři předávali pašované materiály. Pouliční – protože v ulicích jsme organizovali protesty, třeba proti věznění českých kolegů. A proč sklepy? Významným rozměrem aktivit hnutí byla nakladatelská činnost. Včetně toho, že jsme třeba vydali poštovní známku k desátému výročí vzniku Charty 77. Projektovali ji Češi a my jsme ji pak do Československa propašovali a podařilo se ji dostat do oběhu. Po čase, když ji zachytily státní orgány, putoval na všechny poštovní úřady příkaz, že se má veškerá korespondence s těmi známkami shromažďovat a posílat do Prahy. Díky tomu se všude, od Chebu až po východní Slovensko, mohli dozvědět, že existuje nějaká Charta 77 a také nějaká ilegální polsko-československá spolupráce. Já jsem s Annou Šabatovou poslal pohlednici s touto známkou Petru Pospíchalovi, toho času ve vězení. A ten pohled k němu doputoval a snad ho i potěšil…
Druhým z tvých filmů na festivalu je Střední Evropa jde na svobodu. Film začíná připomínkou největší akce Polsko- -československé solidarity – festivalu nezávislé československé kultury ve Vratislavi v listopadu 1989, ale týká se už následujícího období po získání svobody. Jak by se dalo ve zkratce shrnout, jak odkaz vaší spolupráce ovlivnil dějiny střední Evropy po roce 1989?
Klíčové bylo, že elity, které převzaly moc v Polsku, Československu a Maďarsku se jednoduše znaly – právě z těch předchozích opozičních kontaktů. To usnadňovalo komunikaci a bylo takovým základem vzájemné důvěry. Musíme si uvědomit, že tehdy, v letech 1990–1991 bylo hodně nápadů, jak zorganizovat ten náš středoevropský prostor. Snažili se nám ho naprojektovat Italové, Rakušané, Němci – nakonec se ale jako nejsilnější ukázaly právě ty vazby, které vznikly mezi dávnou opozicí, prostě ta zkušenost společného boje za svobodu.
Co je hlavním aktuálním posláním tvých filmů?
Zaprvé připomínají, že celý ten proces vycházení z komunismu nebyl vůbec jednoduchý, jak to možná zpětným pohledem vypadá. Ukazují velké rozdíly, které existovaly mezi naší perspektivou a perspektivou našich západních spojenců. Nastiňují, jak důležité bylo, že celý region hovořil v těch klíčových věcech – jako bylo zrušení Varšavské smlouvy a odchod sovětských vojsk – jedním hlasem. A když vznikl problém se Slovenskem a Mečiarem, nehodili jsme ho přes palubu, ale naopak zbývající tři země vyvinuly velké úsilí, aby mu pomohly dojít do NATO. Myslím, že bylo nesmírně důležité, že tehdy na klíčových místech byli lidé, kteří měli za sebou právě takovou zkušenost, jakou dávala spolupráce protikomunistické opozice.