Význam filmu upadá a budoucnost toho odvětví není zrovna růžová, říkají různí škarohlídi a podepírají to svoje tvrzení často přesvědčivými argumenty. Je to vidět i na způsobu, jímž se o filmu (ne)diskutuje, je velice vzácné, když nějaké kinematografické dílo inspiruje skutečně vážnou debatu i mimo profesně zainteresované a fanouškovské kruhy, probudí v lidech chuť mluvit o tom, co viděli a co to pro ně znamenalo, čím a jak byli osloveni. Poslední dny v tom ohledu přinesly změnu. O film se zase vedou vášnivé spory, konkrétně o jednu jeho složku – casting. A jsou to spory v něčem symetrické, výrazně se v nich „vyznamenává“ jak pokrokářská levice, tak nová pravice, oba tábory dokládají svou elementární spřízněnost.

Ale hlavně. Postava a její pojetí se přece zdaleka nevyčerpává správnou pigmentací, ta může být nakonec důležitá ze všeho nejméně. Dramatické umění nespočívá v otrockém naplňování předem daných charakteristik. Elordi je, myslím, velmi dobrý herec, ne jenom nosič kůže. Bouřlivé výšiny jsou v každém případě už natočeny, na obsazení filmu se nic měnit nebude. Jinak to dopadlo s filmem Deep Cuts, do nějž byla do vedlejší role obsazena výborná herečka Odessa A’Zion. Všímaví fanoušci ovšem promptně zaregistrovali, že je pro ni původem nevhodná či ne dost vhodná. Postava, již měla hrát, je v předloze mexického původu a židovského vyznání, Odessa A’Zion ovšem splňuje jen „podmínku“ židovství. Pod palbou kritiky angažovaných fanoušků se role vzdala. Docela rád bych věděl, jestli by stejně dopadla i Mexičanka-nežidovka. Ale klást si tu otázku by vlastně znamenalo přistoupit na logiku internetových sudičů, tak toho raději nechám, symetrická stupidita může působit dojmem férovostí, zůstává ale především stupiditou.

Daleko větší vlny rozpoutal velkofilm režisérské superstar Christophera Nolana Odyssea podle Homérovy epické básně, má mít premiéru letos v létě. Obsazená do něj byla i známá herečka zčásti afrického původu Lupita Nyong’o, není jasné v jaké roli. Na internetu se ale rozšířilo, že má hrát Helenu Trojskou a strhlo se peklo. Nejkrásnější ženu Homérova světa má hrát… černoška. Z Nolana se v očích rozohněných pravičáků stal zrádce západní civilizace či něco na ten způsob, Elon Musk režiséra na svojí síti hystericky obvinil, že „ztratil integritu“. Nepatřím sice do početného Nolanova fanklubu, ale se soudem bych přece jenom počkal na ten film. Jistě, inkluzivní casting se někdy používá hodně na efekt a jaksi demonstrativně, ale Lupita Nyong’o je velmi výrazná herečka, být filmový režisér a mít příležitost ji obsadit, udělám to bez váhání, klidně i do role Zlatovlásky. Navíc Helena je bájná postava napůl božského původu, její krása je popsána jako jistým způsobem nadlidská, ojedinělá, což se ve filmu dá vyjádřit různými způsoby. Nemluvě o tom, že se neví, koho Lupita Nyong’o v Odysseji hraje. Zapálené obránce západní civilizace také podezírám z toho, že si pletou Odysseu s Iliadou, v níž je Helena daleko významnější postavou. Lidé zděšení tím, že by v adaptaci Homéra mohla hrát černoška, jsou zjevně přesvědčeni, že takové obsazování je novota, která přišla s nástupem novodobého pokrokářství. Často přitom – podobně jako já – vyrůstali na filmech, v nichž náčelníka Apačů hrál Francouz a „indiánský“ komparz sestával z Chorvatů (s rolemi indiánských postav to často bylo podobné i v hollywoodských snímcích, ne jen v německých adaptacích knih Karla Maye).

V kritikách národnostně nebo rasově neodpovídajícího castingu často zaznívá slovo reprezentace. Z toho jako kdyby vyplývalo, že úkolem herce ve filmu je především reprezentovat nějakou skupinovou identitu, nikoli reprezentovat postavu jako individualitu s nějakou hloubkou, rozpory, osudem a údělem. Reprezentovat lidství v nějaké specifické podobě a situaci. Nemůžu si pomoct. Lidi, kteří obsesivně řeší národnost či rasu toho či onoho herce, podezírám z toho, že registrovat barvu kůže je limit jejich vnímavosti, pod kůži už nahlédnout nedokážou.