Bezprostředně po pondělním úmrtí Güntera Grasse začaly zaplavovat německé internetové stránky různé reakce. Jedna z běžnějších zněla takhle: „Nějaký nezajímavý sedmaosmdesátiletý spisovatel je tedy nyní mrtvý úplně stejně jako stará Spolková republika. No a co má být? V téhle zemi snad existují důležitější témata, než abychom museli už zase pořádat takovýhle mediální cirkus!“

Nezajímavý? Nu, Günteru Grassovi se jistě dalo vyčítat mnohé a také mu mnohé, ať už právem, nebo neprávem, vyčítali. Předhazovali mu dlouho utajované členství ve Zbraních SS, antisemitismus, nenávistný vztah vůči Izraeli či přílišnou náklonnost k sociální demokracii. Tvrdili, že je přeceňovaným autorem, který se celý život marně snažil překonat svou slavnou (prozaickou) prvotinu Plechový bubínek, vydanou v dávno zapomenutých časech roku 1959. A tvrdili i to, že za Nobelovu cenu vděčí především své politické angažovanosti, nikoli literárním kvalitám svého díla: „Günter Grass může být ovšem vyznamenán pouze jako básník a politický člověk v jednom,“ poznamenal k tomu tenkrát v roce 1999 list Neue Zürcher Zeitung. Anebo že jeho věčné kázání o dobru a zlu, hra na morálního arbitra a neustálé kritizování chyb, jichž se dle něj Německo dopustilo během procesu znovusjednocení, jež prý nastalo příliš ukvapeně a znevýhodnilo občany bývalé NDR, je otravné, únavné a nikoho nezajímá…

Jak vidno, šlo o něm pronést ledaco, ale rozhodně ne to, že by byl nezajímavý a nudný. Zrovna on, protagonista tolika skandálů? Autor nemála kontroverzních knih, sžíravý ironik a neúnavný glosátor, plamenný řečník, svérázný egocentrik, nedotknutelný guru, zábavný provokatér, muž řady talentů a mnoha vášní, milovník vaření, dýmek a červeného vína a v neposlední řadě otec šesti dětí vzešlých ze tří vztahů? V Německu by se sotva našel druhý autor, který by společnost takovou měrou provokoval a polarizoval. Je pravda, že Německo to se svým „národním básníkem“ nemělo snadné – jenže ani Günter Grass to neměl lehké s Německem. Stačí připomenout, že Plechový bubínek byl ve východní části rozdělené země dlouhá léta zakázaný a vyšel v NDR poprvé až roku 1987, tedy téměř s třicetiletým zpožděním. (Pro srovnání: první české vydání pochází z roku 1969, překlad Vladimíra Kafky tehdy vydalo nakladatelství Mladá fronta.) Grass nicméně svou vlast „přese všechno miloval“ a cítil se s ní propojený; v nejhorším případě, jak svěřil v jedné básni, i coby „tříska v oku“.

Kamarád Willy

Člověk Günter Grass se dlouhá léta před svou smrtí proměnil v jakousi kulturně-politickou instituci, „erbovní zvíře Spolkové republiky“, jak se kdysi vyjádřil list Die Zeit. Takový úděl stihne asi všechny významné autory nějaké země, takže ani v Grassově případě tomu pravděpodobně nemohlo být jinak. Ostatně když někdo dokázal vládnout slovy tak obratně jako on, stal se pro politiky pochopitelně nesmírně zajímavým. I jeho samotného politika fascinovala, přitahovala a lákala, navíc angažovanost v politickém dění vnímal jako svou povinnost občana a intelektuála, který se poučil z osudu Výmarské republiky, jež ztroskotala mimo dalšího právě na nedostatku „bojovných demokratů“. Grass stál v předvolebních bojích po boku Willyho Brandta, řečnil na náměstích a po pivnicích, psal projevy i samotnému Brandtovi, vychvaloval sociální demokracii a plamenně zatracoval jejího křesťanského konzervativního protivníka.

Cesta ke spojení obou výrazných a nesourodých charakterů přitom nebyla jednoduchá. Když Willy Brandt pozval v roce 1961 do Bonnu třicítku spisovatelů, které chtěl přesvědčit k podpoře SPD, chyběl na jeho seznamu právě Grass. Ten totiž v šedesátých letech platil v Německu za anarchistu, jenž nemá v politice co pohledávat. Když se pak ale oba našli, následovala po jejich opožděném startu svébytná a svérázná symbióza tvůrčího ducha a výkonné moci, výjimečné přátelství a více než tři desetiletí trvající korespondence obou mužů. (Vyšla roku 2013 pod názvem Willy Brandt und Günter Grass: Der Briefwechsel a má úctyhodných 1230 stran.) Dnes se čte jako kronika zaniklé éry i jako fascinující učebnice politologie a dějepisu.

Přes toto své přátelství s kancléřem ale Grass do sociální demokracie vstoupil až v roce 1982 a byl to právě výraz kamarádské podpory, neboť Brandtova vláda toho roku padla. Grass sice po deseti letech kvůli nesouhlasu s azylovou politikou SPD stranu zase opustil, ale po zbytek života mu zůstala blízká. Kritizoval ji, pokud se domníval, že jí to bude ku prospěchu, a dál se scházel s jejími čelnými představiteli. Radil jim, varoval je, a jak řekl bývalý ministerský předseda spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko Björn Engholm, snažil se nedopustit, aby propadli předčasnému pragmatismu. To uznávali i jeho političtí odpůrci a respektovali ho za to.

Rýč na širé lány

Günter Grass se narodil ve svobodném městě Gdaňsk, s nímž jsou spojena jeho nejznámější díla (takzvanou Gdaňskou trilogii tvoří romány Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky). Studoval v Düsseldorfu a po rocích strávených v Paříži a západním Berlíně žil od sedmdesátých let se svou druhou ženou Ute ve Šlesvicku-Holštýnsku, na vesnici poblíž Lübecku. Právě tady ho v říjnu 1999 zastihla zpráva, že dvacet sedm let po krajanovi Heinrichu Böllovi obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Švédská Akademie odůvodnila svoje rozhodnutí mimo jiné takto: „Rýč Güntera Grasse se noří do minulosti hlouběji, než je tomu u ostatních, a odhaluje, jak jsou kořeny dobra a zla vzájemně propletené.“ Dodala, že autor ve svém díle dokázal „hořkosladce vykreslit zapomenutou tvář dějin“, a vyslovila domněnku, že Plechový bubínek, jenž znamená „znovuzrození německého románu“, bude „patřit k trvalým literárním odkazům 20. století“. Ostatně filmové zpracování Grassova románu v režii Volkera Schlöndorffa (1979) už do dějin rozhodně vstoupilo – coby první německý snímek, který získal Oscara pro nejlepší cizojazyčně mluvený film.

Spolková republika nad udělením ceny (pochopitelně) jásala, samotný Grass byl zdrženlivější. Prohlásil tehdy, že „šok to nebyl. Byla to radost, ano, i jistá hrdost a zadostiučinění, neboť jsem se ve své složité vlasti nedočkal vždycky jen chvály, to se dělo spíše v cizině.“ A v roce 2010 v interview pro časopis Der Spiegel dodal: „Cena Skupiny 47 v roce 1958 pro mě vlastně byla důležitější, protože jsem byl tenkrát chudý jako kostelní myš.“ (S cenou se pojila finanční dotace ve výši 4500 marek, což byla na tu dobu závratná suma.)

Když chybí cibule a chuť

Pro všechnu Grassovu politickou angažovanost, pro vehemenci, s níž se i v pozdním věku s neuvěřitelným nadšením zapojoval do celospolečenských debat na nejrůznější témata, pro jeho tendence poučovat a hrát si na morálního arbitra bylo občas velmi snadné zapomenout, že tento muž je především spisovatel, tedy člověk, který podle svého nakladatele „tvořil knihy s nesmírnou vášní“. A také je vášnivě prožíval. Když kupříkladu v roce 1995 vyšel jeho silně politický román Širé pole, životní příběh neúspěšného spisovatele a spolupracovníka tajné policie Stasi a jakýsi literární obraz znovusjednocení, odehrávající se v Berlíně v období mezi pádem zdi a opětovným splynutím Německa, publikoval Der Spiegel zdrcující kritiku Marcela Reich-Ranického – nejvýznamnějšího a nejobávanějšího německého kritika, přezdívaného „literární papež“. Na titulní straně ji doprovodil ilustrační fotografií, na níž Reich-Ranicki trhá Grassovu knihu na kusy. Grass vzápětí zakázal otisknout svůj, již autorizovaný, rozhovor pro týž časopis, načež se v médiích rozpoutaly prudké debaty o tom, co je v literární kritice, ale i v románu ještě přípustné a co už ne. I díky nim se Širé pole dočkalo během pouhých osmi týdnů čtyř dotisků a v roce 1996 za něj Grass obdržel Cenu Hanse Fallady.

Literární vědec Hanjo Kesting jednou prohlásil, že veškeré Grassovo literární, výtvarné i politické dílo je třeba vnímat jako „celoživotní pokání“, jako autorovu snahu odčinit to, že se v útlém mládí zapletl s nacisty. V tomto smyslu pravděpodobně spolu s Grassem, který se v politice angažoval jako žádný jiný německý poválečný spisovatel, skutečně odchází i celá jedna epocha: „Tak jsem nadále žil od stránky ke stránce a mezi jednou a druhou knihou. Přitom jsem uvnitř zůstával bohatý postavami. Ale na toto vyprávění chybí cibule a chuť.“ Právě těmito slovy končí Grass své románové, devět let staré vzpomínky nazvané Při loupání cibule. Posledních z oněch knih, mezi nimiž žil, vyjde letos v létě. V pondělí, v den autorova skonu, to v Göttingenu oznámil Grassův nakladatel Gerhard Steidl. Grass na knize pracoval takřka do poslední chvíle a jedná prý se o literární experiment: poprvé ve svém díle propojil poezii a prózu.

Zdá se tedy, že vášnivé debaty o Günteru Grassovi ještě nekončí. Koneckonců, ještě pořád je to on, jak napsal v básni publikované ve sbírce Fundsachen für Nichtleser (1997). Po Grassově smrti ji včera na své internetové stránky umístil Dům Güntera Grasse v Lübecku: „Chci být pohřbený/ se sáčkem ořechů/ a s nejnovějšími zuby. Když se pak ozve křachnutí/ z místa, kde ležím,/ můžete si pomyslet: To je on/ ještě pořád je to on.“