Ježíš je minulost. Přítomnost je Zezulka. Samozřejmě že mu patří také budoucnost. Ministerstvo kultury před několika měsíci zaregistrovalo novou církev, zvanou Společenství Josefa Zezulky. Jde o první léčitelskou firmu s ezoterickou naukou, která byla v Česku uznána státem coby náboženská společnost. Stojí za ní známý televizní uzdravovatel z 90. let Tomáš Pfeiffer.

Spousta podobizen zesnulého Pfeifferova duchovního vůdce a léčitele J. Z., zvaného boží Přinašeč. Desítky vystavených obřích krystalů. Oltáře se „znakem Vodnářského věku“, trochu připomínajícím symbol jaderného odzbrojení používaného kdysi hippies. Čtyřpatrový dům v pražské Soukenické ulici, kde Společenství Josefa Zezulky a jím provozovaná Duchovní univerzita bytí sídlí, připomíná něco mezi ezoterickým kostelem a luxusním hotelem pro vyznavače hnutí New Age. V budově jsou vedle meditačního sálu, kde probíhají „bohoslužby“, také pokoje pro hosty a restaurace.

„Zdrojem církve je Přinašeč, člověk, který se ve svých 33 letech probouzí a začne vnímat bytí zásadně jinak,“ vypráví Tomáš Pfeiffer, sedmapadesátiletý biotronik, který náboženskou společnost nechal na ministerstvu registrovat. Je žákem před třiadvaceti lety zemřelého léčitele Zezulky, onoho muže, který se „probudil“ ve stejném věku jako Ježíš. Stalo se tak o Velikonocích roku 1945 a Zezulka, majitel obchodu s cukrovinkami na pražském Smíchově, doma v kuchyni pocítil „jakési nepopsatelné rozevírání vědomí“.

Ministerstvo nás důkladně prozkoumalo

Pfeiffer je dnes jediným guru společenství. Vznik nové církve ohlásil tři měsíce po jejím zapsání, 30. března, na slavnosti Dne otevřeného nebe na hoře Říp. Pfeiffer se v 90. letech proslavil coby léčitel svými seancemi nejen na Nově, ale i ve veřejnoprávní televizi. V té době se na účtu jím založené Nadace bytí sešly za tři roky peněžní dary příznivců ve výši téměř šesti milionů korun a Pfeiffer i díky nim vybudoval v Soukenické ulici Biotronické centrum sociální pomoci, jež se nyní transformovalo v chrám nové církve.

Ministerstvo kultury se podle svého vyjádření při registraci nové náboženské společnosti zabývá především tím, jestli sdružení žadatelů splňuje formální znaky církve a nevyvíjí nelegální činnost. Nikoli tedy obsahem věrouky – pokud nevyzývá k porušování zákona. Oněmi potřebnými znaky jsou například „náboženské obřady a projevy víry, bohoslužby, vyučování, duchovní služby a případně obecně prospěšná činnost“ ‑ jak sděluje mluvčí úřadu Simona Cigánková. Žádost musí být doložena nejméně 300 podpisy.

„Ministerstvu záleží na tom, aby nová církev nebyla v rozporu s platnou legislativou. Jaká nauka je a čím se zabývá, ministerstvo podle znění zákona ani příliš nezajímá,“ potvrzuje vedoucí katedry religionistiky Evangelické teologické fakulty UK Pavel Hošek. Stát tak ročně schválí jednu až dvě nové církve. Léčitelsko-ezoterická, jak už jsme zmínili, tu ale ještě nebyla. Pokud by o registraci nové náboženské společnosti požádali například fanoušci amerického sci-fi seriálu Hvězdné války, kteří se při posledním sčítání lidu v roce 2011 zapsali do kolonky „náboženství“ jako „Jediové“, tedy stoupenci filmového rytířského řádu udržujícího mír v galaxii, zřejmě by také uspěli. K této „víře“ se totiž přihlásilo přes patnáct tisíc lidí a předčili je pouze vyznavači čtyř největších tradičních církví. Když se člověk podívá na českou náboženskou mapu na počátku třetího tisíciletí, nemusejí být všichni zdejší Jediové zdaleka recesisty.

V rozhovoru pro Týdeník Echo Tomáš Pfeiffer své „náboženské“ učení vysvětluje poněkud zeširoka a nekonkrétně a mluví spíše o tom, co není, než co je („nejsme New Age, nejsme pouze léčitelé, nejsme na jiném pólu než věda“ atd.). Proto využijme toho, co o zezulkiánech napsali znalci. „Ve větší míře než ostatní léčitelé se Zezulka i Pfeiffer vždy zabývali i zakotvením své léčitelské praxe (tzv. biotroniky) v promyšleném, široce koncipovaném náboženském systému,“ popisuje religionista Zdeněk Vojtíšek v odborném časopise Dingir. Pfeifferův „systém Bytí“ obsahuje také biotronikova proroctví „o roli českého národa a jeho mesiáše (tzv. Přinašeče, Zezulky) ve vývoji lidstva těsně před příchodem světové katastrofy“. Jediným duchovním církve, která má podle Pfeiffera „několik set členů“ (přesné číslo prozradit nechce), je podle očekávání sám Pfeiffer. Jeho role je doživotní a má výsadu v budoucnu jmenovat nového „sanátora“.

Jako obřady, které jeho církev praktikuje, uvedl Pfeiffer v žádosti na ministerstvo kultury požehnání, poutě na Říp ve výročí Zezulkova narození (30. března), veřejné modlitby, žehnání manželským párům i křest novorozenců. Podle odborného posudku pro ministerstvo je možné za obřad považovat i „předávání energie“, stěžejní Pfeifferovu léčitelskou metodu.

„Sanátor“ Pfeiffer zdůrazňuje, že finanční příspěvky členů církve jsou dobrovolné a že nestojí ani o případnou podporu státu. Ministerstvo připomíná, že nově legalizovaných církví se státní příspěvky tak jako tak netýkají a tyto náboženské společnosti pochopitelně nemají nárok ani na církevní „restituce“. Proč tedy Pfeiffer celou anabázi s registrací podstoupil, co se pro něj změní? „Lidé se ptají: Je to nějaká sekta? Změní se pohled společnosti, která uvidí, že jsme obstáli při důkladném zkoumání ze strany ministerstva,“ vysvětluje léčitel.

Silná káva i na Polsko

Duchovní život českých „ateistů“ nepřestává fascinovat cizince, kteří se v tuzemsku usadí, a mohou tak pohlédnout za poněkud matoucí statistiku. Polský překladatel Slawomir Budziak vzpomíná, jak se před šesti lety přistěhoval do Česka s představou, že jede do „nejateističtější země světa“. Češi totiž v hojně medializovaných průzkumech nejčastěji ze sledovaných vyspělých zemí uváděli, že jsou „bez vyznání“, což se většinou tlumočilo tak, že nevěří v nic.

„Brzy jsem ale narazil na rozpory v tomto mediálním obraze a moje představa o sekulárním Česku se zbortila,“ vypráví třicátník Budziak, který se sám považuje za ateistu. Zarazila ho obrovská zdejší obliba kartářek a různých dalších předpovídačů budoucnosti, množství lidí, kteří věří na paranormální jevy, okultismus a léčitelství, ale také výskyt náboženských fanatiků ve státních službách. „Tak třeba bývalý tajemník českého prezidenta Petr Hájek, to by bylo i na Polsko silné kafe,“ žasne rodák ze severopolského Slupsku ještě dnes nad několik let starým Hájkovým útokem na teorii evoluce a darwinismus. Budziaka překvapila třeba také podpora, jíž se i v českých vědeckých kruzích dostalo v USA žijícímu psychiatrovi Stanislavu Grofovi propagujícímu tzv. holotropní dýchání. „Pokud člověk, který vydává čirou mystiku za vědu, dostane cenu nadace Václava Havla Vize 97 a obhajuje ho i vědec Ivan Havel, jak můžeme očekávat, že obyčejní lidé budou k těmto věcem kritičtí?“ ptá se Slawomir Budziak, který nyní žije v Brně.

Počet Čechů, kteří se označují za „věřící“, ale nejsou členy žádné církve, vzrostl podle religionisty Zdeňka Vojtíška za dvacet let od prvního polistopadového sčítání lidu závratným způsobem. Při prvních dvou sčítáních měli lidé možnost uvést, jestli jsou členy nějaké církve, jsou-li bez vyznání, nebo zda jsou „ostatní“. V roce 1991 se do tajemné kolonky „ostatní“, kam mohli spadat jak členové sekt, tak věřící v jakékoliv nadpřirozeno, zapsalo 20 tisíc lidí. O deset let později už to bylo desetkrát tolik a v roce 2011 dokonce 700 tisíc respondentů, což je třetina všech, kteří se označují za věřící, nehlásí se ale k žádné církvi ani náboženské společnosti. Navíc při posledním sčítání lidu před čtyřmi lety se uvádění poměru k náboženství stalo poprvé nepovinným. Řada lidí tento údaj zcela vypustila, takže jedinců, kteří vedou „subjektivizovaný náboženský život“ a provozují „vlastní náboženské kutilství“, jak soukromou víru v nadpřirozeno nazývá religionista Vojtíšek, bude ve skutečnosti asi mnohem víc. Katolický kněz Tomáš Halík pojmenoval víru v „něco nad námi“ něcismem nebo poněkud poeticky „plachou zbožností“.

Nejpověrčivější národ na světě

„Češi se někdy označují za ‚nejateističtější národ světa‘, ale nic nemůže být vzdálenější pravdě. Spíš by se mohli zařadit mezi ‚jeden z nejpověrčivějších národů světa‘ nebo přinejmenším Evropy,“ píše socioložka Dana Hamplová ve své předloni vydané knize Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí. Vychází ze zatím zřejmě posledního celonárodního výzkumu religiozity z roku 2008, podle nějž je za jednoznačné ateisty možné označit jen šest procent dotázaných, kteří rozhodně odmítají existenci nadpřirozeného světa. „Naproti tomu více než 60 procent věřilo, že léčitelé mají schopnost uzdravovat, a téměř polovina připouštěla, že věštci mohou předvídat budoucnost nebo že amulety občas přinášejí štěstí,“ uvádí Hamplová.

Ezoterika je populární i v dalších postkomunistických zemích. Největší víru v nadpřirozené možnosti věštců, léčitelů, amuletů a horoskopů mají podle šetření Mezinárodního programu sociálního výzkumu Rusové a Lotyši, Češi jsou v každé této kategorii mezi nejhorlivějšími fanoušky zmíněných alternativ na třetím až pátém místě. Tuzemci jsou ale ve světě výjimeční tím, že vysoký zájem o alternativní duchovno se pojí se zásadním odmítáním církví, organizované religiozity a křesťanské tradice.

Mezi národy s nejvyšší důvěrou v církve se řadí podle mezinárodních výzkumů Rusové, ti zároveň patří k nejvýraznějším vyznavačům alternativního duchovna. Nedůvěra v církve je v Česku nejsilnější z 25 zemí euroatlantického kulturního prostoru, které byly zapojeny do zmíněného mezinárodního průzkumu o vztahu k náboženství z roku 2008. Češi se v něm ukázali mimo jiné jako jedni z nejslabších návštěvníků bohoslužeb. Oproti roku 1950 se v českých zemích téměř osminásobně snížil počet členů největší církve – římskokatolické. Dva roky po „Vítězném únoru“ se k ní hlásily ještě více než tři čtvrtiny Čechů, v roce 1991 jen 39 procent a při posledním sčítání lidu v roce 2011 už pouze každý desátý tuzemec. V sousedním Polsku se za katolíka navzdory pozvolnému poklesu považuje stále 88 procent lidí. Proč jsou dva sousedící slovanské národy v tomto ohledu natolik rozdílné, se pokoušelo vysvětlit už mnoho religionistů a historiků specifickými českými dějinami: husitstvím, odporem k Habsburkům spojovaným s katolickou církví, antikatolictvím T. G. Masaryka a také na jedné straně zesměšňovaným, ale částí lidu bezpochyby vstřebaným marxistickým učením o náboženství coby opiu lidstva.

I u Poláků jsou v oblibě astrologie, šamanství či východní nauky, kvůli těmto „bokovkám“ se ale většinou nezříkají své staré víry. Navíc do boje proti ezoterice, okultismu či naopak ateismu církev, a dokonce i stát někdy nekompromisně vstupují. V polském Sejmu vznikla poslanecká komise proti šíření ateismu, člen blackmetalové kapely Behemoth Adam Darski byl Nejvyšším soudem uznán vinným z trestného činu urážky náboženského cítění za to, že během koncertu roztrhl Bibli (nižší soud ho ale nakonec neodsoudil). „Pamatuji se na katolického kněze, který se proslavil tím, že za znak možné příslušnosti k sektě označil cvičení jógy nebo karate,“ říká v Česku usazený Polák Slawomir Budziak.

Boží pomsta

Stagnací v Česku podle znalců procházejí i „tradiční“ sekty, například Svědci Jehovovi. „Kdyby nebylo zemí jako Kazachstán, jejich počet by klesal i celosvětově,“ říká Zdeněk Vojtíšek. „Dnes to mají těžké všechny instituce a autority, třeba i buddhisté. Jejich organizovaná společenství se rozhodně nezvětšují, i když počet lidí, kteří nejsou nikde zapsáni, ale z východního učení si vezmou, co potřebují, spíše stále roste,“ podotýká religionista. Podle něj ale v Česku mírně stoupá množství vyznavačů „vřelých rodinných společenství“, jako jsou třeba Adventisté sedmého dne.

V úvodu zmíněné Společenství Josefa Zezulky coby první ezoterická církev v Česku možná začíná novou náboženskou etapu. Všech šestnáct malých církví, které ministerstvo kultury před zezulkovci po změně zákona od roku 2002 nově registrovalo, jsou totiž víceméně sekty a odvozeniny velkých, už zavedených náboženství, převážně křesťanství (například Církev Oáza nebo Armáda spásy) či již ve světě rozšířených východních duchovních systémů (Hnutí Hare Krišna, buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü atd.)

Není to tak dávno, co západní sociologie učila o moderní době jako o éře konce náboženství. Dana Hamplová však připomíná tezi francouzského politologa Gillese Kepela o „Boží pomstě“, čili nové etapě, kdy náboženství jsou na vzestupu a kdy „svět nikdy nebyl nábožensky horlivější, než je tomu dnes“. Netýká se to jen rozvojových zemí a třeba renesance islámu, ale například i Spojených států amerických, kde dnes církve hrají mnohem větší úlohu než před dvěma sty lety.

Náboženství se navzdory prognózám vrací do veřejného prostoru, a to i v „ateistickém“ Česku. „Pokud opravdu platí, že religiozita je antropologická konstanta, jak tvrdí Thomas Luckman (německý sociolog – pozn. red.), budou se lidé v situaci, kdy je neuspokojuje tradiční náboženství, obracet k jiným zdrojům smyslu a transcendentna,“ píše Hamplová.

„Ezoterismus už je dnes v Česku náboženský mainstream,“ míní religionista Zdeněk Vojtíšek. A to přesto, že se nové ezoterické náboženství jako mainstream nechová, jeho jednotlivé větve jsou natolik rozptýlené, že jejich představitelé o sobě často ani nevědí. Vojtíšek dodává: „Postmoderní společnost dala stranou hodnoty píle, odpovědnosti, odříkání a upřednostnila hodnoty flexibility, autonomie, tvořivosti, odvržení bezduchých autorit. I když se mi jako člověku v letech zdá, že ten starý balíček hodnot byl mnohem lepší, určitě bych neřekl, že nastala doba úpadková. Je to prostě doba jiná.“