Co žene politiky, vědce a aktivisty ke katastrofickým vizím ohledně naší planety?

Proroci záhuby

Co žene politiky, vědce a aktivisty ke katastrofickým vizím ohledně naší planety?
Proroci záhuby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Logika je poslední útočiště postižených nedostatkem představivosti.“ (Oscar Wilde)

Ještě nikdy se neudál tak gigantický mezinárodní summit. Pod záštitou OSN se do smogem zahalené Paříže sjelo na 40 000 delegátů včetně herců a celebrit ze 195 států a tisíce aktivistů, aby prosadili a na záchranu lidstva schválili další protokol čili závaznou dohodu států o snižování skleníkových plynů.

První skromná konference o ochraně prostředí ve Stockholmu (1972) ještě diskutovala o znečištění vod a moří, erozi půdy, o ztrátě biodiverzity i záchraně posledních oáz „panenské“ přírody, ale v osmdesátých letech, kdy se zjistilo, že se zvyšují roční globální teploty (do dnešního dne s velkou přestávkou let nultých zhruba o 0,06 procenta), byl založen vědecký Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC, 1988) a za nepřítele lidstva byly vyhlášeny ovzduší ohřívající skleníkové plyny, především oxid uhličitý. Už nějaký čas se soudilo, že prudce rostoucí planetární lidstvo, průmysl i zemědělství znečišťují nejen povrch Země, ale i atmosféru, a stará teorie globálního oteplování švédského vědce Svante Arrhenia (1896) byla opět na světě. Podařilo se svolat velkou mezinárodní konferenci v Kjótu (1992) a pro 32 bohatých západních států (plus Kazachstán, minus Amerika) dohodnout kvóty na snižování emisí oxidu uhlíku.

Ale až další dvě desetiletí alarmujících prohlášení vědeckého mezivládního panelu a mnoha konferencí, masové publicistiky, demonstrací nevládních organizací i výroků celebrit přesvědčila většinu váhajících politiků nejen Západu, že pokud svět radikálně neomezí svou stoupající spotřebu fosilních paliv (momentálně okolo 70 procent) i svou životní úroveň, nastoupí katastrofa. Ozvali se pochopitelně také kritici, zvláště v pravicovém a konzervativním tisku (mezi vědci a politiky většinou penzisté), kteří dodnes namítají, že poměrně mladá, velice komplikovaná, interdisciplinární věda klimatologie, jež zahrnuje desítky specializovaných oborů, nemůže s jistotou zhoubný vliv antropogenních plynů na celkové zahřívání planety potvrdit, a to ani při trvale stoupající koncentraci emisí, a sám fakt, že možná 97 procent vědců s takovým tvrzením souhlasí, svědčí jen o stádním myšlení, proti němuž nejsou ani badatelé odolní, ačkoli dobře vědí, že se velké vědecké objevy musely vždy těžce prosazovat proti konsensuálnímu názoru. Neradi totiž revidují teorii, na které postavili svou kariéru, natož poznání, jež rozbíjí jejich světonázor. Stačí vzpomenout na odpor, jaký vzbuzovala teorie velkého třesku, protože se celkem oprávněně zdá, že potvrzuje nepředstavitelný vznik vesmíru z ničeho a přinejmenším popírá víru v jeho věčnost.

Vždyť neznáme předpověď ani na pár dní

Není poněkud domýšlivá klimatická teorie, jež by chtěla předvídat budoucnost na sto let z toho, co je, na to, co není, když i meteorologická předpověď platí s bídou na několik dní, ptá se Charles Moore v Telegraphu? Zastánci hypotézy ovšem namítají, že oteplení ovzduší od předprůmyslové éry a stálý nárůst skleníkových plynů je důkazem, protože jiné vysvětlení zatím není. Lze přece z fyzikálních zákonitostí vypočítat třeba oběžnou dráhu komety a zjistit, za kolik let se znovu objeví na obloze.

Nikoli, kontruje i u nás proslavený anglický filozof Roger Scruton, nelze srovnávat jednotlivý fyzikální jev s komplexní dynamikou a koktejlem klimatických podmínek v proměnlivém prostředí. Skleníkové plyny atmosféru oteplují i ochlazují, ale ovlivňují i celou geoekologii, takže nelze jednoduše sčítat a odčítat. Zpětné dopady nejsou dostatečně probádané. A takový simulační model, který by poměrně přesně chování plynů v atmosféře, oceánech i vegetaci napodobil a teorii ověřil, aby šlo riziko i výhody odhadnout, nemáme.

Většina skeptiků (optimistů vůči budoucnosti) vliv oxidu na oteplování uznává a nepře se s klimatology, že jeho dvojnásobné zbytkové množství by, řekněme do konce století, nezdvojnásobilo dnešní zvýšení teploty o další jeden stupeň Celsia. Žádná tragédie, problém je v tzv. sekundární teorii zpětné vazby, která podle mezinárodního panelu pouze ohřátí zesiluje a nikdy nesnižuje. (Warren Myer) Konzervativní rozum napadá hypotézy hlavně z obrany před zpolitizovaným alarmismem a politikou drastických ekonomických dotací. Vždyť za posledních dvacet let se jen na solárních a větrných elektrárnách prodělal téměř bilion dolarů a z energetické spotřeby světa činí jejich výkon pouhé 1,2 procenta, zatímco zhruba miliarda lidí ještě nemá elektřinu. Dotovat se má výzkum, nikoli výroba. Proto poukazují kritici na neúspěch prognóz, například stagnaci teploty v letech 2008–12 při podstatném zvýšení globální průmyslové produkce, či na růst ledového příkrovu Antarktidy, přestože ani z poloviny nenahradil úbytek na severu a teplota za rok 2014 opět stoupla. A tak mají klimatologové stále navrch, i když krátkodobý empirický průzkum na dlouhodobou předpověď Armagedonu jistě nestačí.

Neznáte dne ani hodiny

Odkud se v naší civilizaci berou proroci zkázy? Už od raného středověku potírala katolická církev chiliastické sektáře a kacíře, „neznáte dne ani hodiny“, kteří po vzoru hebrejských proroků hrozili neposlušnému, amorálnímu lidstvu božím hněvem. Konec světa nastával vždy za velkých morových epidemií a islámského nebezpečí. S postupující sekularizací Západu, někdy od konce 19. století, kdy už se zdálo, že zkaženému lidstvu nikdo potopou vyhrožovat nebude, nabraly najednou představy kolektivní viny a trestu evoluční a politický rozměr. Lidstvo degeneruje, hlásili eugenici, pouze selekce a šlechtění nás spasí. A prestiž empirické vědy se souhlasem intelektuálů – nebýt zkompromitovaného Hitlera – by likvidaci postižených (a rasově podřadných) čili pěstování zdravé a optimistické společnosti jistě zajistila. V šedesátých letech vypukl děs z přemnoženého lidstva.

„Skončíte v ďábelských mukách pekla umírající planety. Je vědecky ověřeno, že na světě geometrickou řadou přibývá chudých.“ – „Hladomor 1975! Amerika stojí před volbou: kdo přežije?“ (W. a P. Paddocks, 1967) Vedle futuristického bulváru měl smůlu i akademik Paul Ehrlich v knize o populační explozi, kterou sepsal v době nejvyššího růstu: „Je konec. Lidstvo se neuživí.“ (The Population Bomb, 1968) Životní úroveň ale jako na potvoru stále rostla a od roku 1972 se snižuje i globální porodnost, a pokud bude pokračovat, za pět let se světová populace stabilizuje na necelých devíti miliardách a začne dlouhodobě vymírat (Sanjeev Sanyal). Ani předpovídané genocidní války o vodu a půdu se nekonají. Vědecké předpovědi přelidnění vycházely z malthusiánského modelu, jenž jistě sám o sobě platí, pokud populace roste rychleji než produkce potravin, ale vše závisí na zrádném „pokud“, abstraktní logika nevypovídá o reálném světě. Římský klub prorokoval (1972) brzké vyčerpání fosilních paliv, a dnes nám noví proroci zkázy nařizují, že mají zůstat pod povrchem. Ze všech hrůz, jež lidstvo neminou, byla však z dnešního pohledu nejabsurdnější předpověď Petera Gwynnea „Chladnoucí svět“ (Newsweek, 1975), neboť přišla právě v době, od níž se odvíjejí dnešní obavy z katastrofálního přehřátí.

Proroci záhuby

S populárně-naučnými dystopiemi, na nichž se dalo i slušně vydělat, se v 80. letech roztrhl pytel a záplava děsuplné literatury se na trh valí dodnes (Mark Lynas: Šest stupňů, 2007, klimatolog James Hansen: Pravda o nadcházející klimatické katastrofě, 2009 ap.). A byl to právě Hansen, kdo po vystoupení v americkém Kongresu tak zásadně přispěl k hysterii veřejné diskuse (1988). Prognózy mluví i o osamocení lidského živočicha (John Gray: Slamění psi, česky 2004), samozřejmě s výjimkou odolného hmyzu, průmyslových zvířat, domácích psů a koček nebo symbiotických švábů, krys, krkavců, holubů a potkanů. Příroda porazitelná není. A tak není divu, že se rozum ptá, zda neomezený konzum opravdu neohrožuje samu existenci lidstva. Na jedné straně otřesné plýtvání bohaté společnosti a na druhé neurvalý postoj chudé společnosti vůči přírodě. Je opravdu udržitelné, aby luxus elektřiny, letecké a automobilové dopravy či denní koupel a vše, co dnes považujeme za nezbytné, bylo dostupné všem? Unese planeta takovou zátěž? Jedno je jisté: ani optimističtí autoři té dávné sci-fi si nedokázali představit takový zázrak jako internet. Proto pozor s negací! Dějiny vědy a techniky dosvědčují, že náš optimismus je příliš pesimistický a pesimismus příliš špatný rádce.

Seminální prací proroků záhuby je nepochybně Gaia (Oxford, 1979), v níž James Lovelock postuluje neopohanský princip, že život na planetě je homeostatický a právě se blížíme stadiu pomsty na přemnoženém a rabujícím sapiens. Přestože jde evidentně o náboženskou představu, autor se domnívá, že je vědec. A mnohé politické zelené strany připomínají dávné naturalistické sekty – kult přírody. Jak prohlásil svého času Římský klub: svět trpí rakovinou a tou je člověk.

Po nástupu Zelených do německé vlády v osmdesátých letech povstali političtí spasitelé a nabídli lidstvu záchranu. Tři slova se stala mantrou všech politických stran – bezpečný, obnovitelný, udržitelný… A levice, zklamaná z fiaska komunistického plánování, získala šanci ukázat, že tržní hospodářství ničí svět. Klimatologie se zpolitizovala a stala levicovou ideologií. Stará marxistická teze o zločinném kapitálu v novém rouše byla opět na světě. „Kapitalismus není udržitelný,“ ohlásila Christiana Figueresová, nejvyšší „klimatologická komisařka“ OSN, předsedající pařížské konferenci. „Boj proti fosilním palivům musí pokračovat, i kdyby byla naprosto neškodná, protože se jednou vyčerpají.“ To prastaré puritánské egalitářství, jež nenávidí bohatství, vyznává jedno lidstvo s jednou vládou a věří na „racionální“ geometrickou projekci budoucnosti.

To Evropané prosadili politiku globálního omezování skleníkových plynů do mezinárodní politiky a v novém dialektickém spasitelství z nenávisti nacházejí echo svého špatně pochopeného dávného náboženství. Méně sekularizovaná Amerika podlehla až za Obamy a Čína, Indie i další chudé státy se sice také všeobecnému nátlaku zcela neubránily, ale z Paříže zaznívá, že s redukcí emisí souhlasí jen relativně, v poměru k výrobní jednotce budoucího ekonomického růstu. Zdá se, že na uvaření planety příliš nevěří, když dávají přednost odstranění chudoby. Není to ale také proto, že neztratili víru v Prozřetelnost?

18. prosince 2015