Soud s anarchisty. Jak moc se militarizuje česká krajní levice.

Výbuch bude v pět

Obžalovaní z útoku na vlak (zleva) Petr Sova, Radka Pavlovská, Alexandra Ščambová a Katarína Zezulová u pražského městského soudu - Foto: ČTK
Soud s anarchisty. Jak moc se militarizuje česká krajní levice.
Výbuch bude v pět

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Posuňte se až za rám dveří, musí tudy projít policejní eskorta,“ vyzývá hlouček novinářů s anarchisty justiční stráž. Krátce poté se objevuje spoutaný třicetiletý muž v doprovodu maskovaných policistů se samopaly a psovody. Před soud předstupuje levicový aktivista Martin Ignačák, označovaný za jednoho z „prvních českých teroristů“, a to po více než ročním vyšetřování, které strávil ve vazbě v pankrácké věznici.

Za jeho propuštění mezitím několikrát demonstrovala část anarchistického hnutí a radikálové ze Sítě revolučních buněk zapalovali policejní auta, on sám držel protestní hladovku. Z míst pro veřejnost jeho příchod do soudní síně provází potlesk i povzbudivé výkřiky typu „Martine, drž se!“.

Kvůli obvinění z terorismu mu spolu s dlouholetým aktivistou Petrem Sovou a jeho tehdejší partnerkou Alexandrou Ščambovou hrozí až doživotní vězení. Zdůvodnění zní stejně závažně jako možná výše trestu. „Tato organizovaná skupina v úmyslu narušit základní politickou, hospodářskou a sociální strukturu České republiky plánovala provést za použití zápalných lahví obsahujících zápalnou složku útok na nákladní vlak převážející vojenský materiál nebo osobní motorová vozidla značky Hyundai tak, aby vzniklý požár zničil, poškodil ve větší míře dopravní systém a cizí majetek,“ cituje z obžaloby státní zástupce Vladimír Pazourek.

Triumfální zapalování policejních aut radikály z "revolučních buněk" - Foto: Týdeník Policie

Útok skupiny podle něho inicioval Petr Sova „pod záštitou Sítě revolučních buněk, která je členem mezinárodní aliance anarchistických militantních teroristických uskupení“. Anarchisty v soudní síni to ale pobavilo – natolik, že je musela soudkyně Hana Hrnčířová rázně umlčet. Na lavici obžalovaných mezitím usedají ještě další dvě ženy – sociální pracovnice Radka Pavlovská a mladá Slovenka Katarina Zezulová. Mohou dostat až tři roky za mřížemi za to, že úmysly trojice nepřekazily.

Skupinu anarchistů okolo pražského squattu Cibulka zadržela policie během tzv. operace Fénix loni v dubnu. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (tehdy ještě pod vedením Roberta Šlachty) zasahoval hned na několika místech v Česku. Při spektakulárních raziích v Praze, v Brně – Králově Poli a v Komunitním centru Ateneo v Mostě policisté zatkli celkem deset lidí, šest z nich později obvinili. Přestože na případ uvalilo pražské městské státní zastupitelství informační embargo, mluvilo se o případu, který nemá v české historii obdoby. Deklarovanou ambicí protimafiánského útvaru bylo rozbít českou pobočku mezinárodní teroristické sítě – militantní levicovou organizaci Síť revolučních buněk (SRB).

Jde o uskupení nezávislých a autonomních anarchistických hnutí rozptýlených po celém Česku, z nichž nejaktivnější jsou buňky v Praze a Mostě. Angažuje se zhruba poslední dva roky. Do té doby byl pro anarchisty příznačný spíš squatting a potyčky s neonacisty než násilný extremismus. S prvními žhářskými útoky a bombovými výhrůžkami začali tito radikálové v lednu 2014. Od té doby vzplálo celkem 16 aut, devět z nich bylo policejních. Na svědomí mají také požáry mýtných bran či obchodu s kamerovými systémy. Své si s nimi zažil majitel pražské restaurace Řízkárna Vladimír Krulec, jemuž hned několikrát podpálili rozvážkové vozy. Kromě toho čelil téměř padesátkrát bombové hrozbě i dalším sabotážím. Radikálové to svedli na to, že prý některým zaměstnancům nevyplatil mzdy. Krulec ale odmítá, že by někomu dlužil peníze. Pokud někoho propustil, pak kvůli porušení pracovních povinností.

Co jsou vlastně „revoluční buňky“ zač? Jejich údajný zakladatel, 34letý anarchista s krátkým sestřihem a dlouhým prořídlým plnovousem Lukáš Borl toho k tomu asi moc neřekne – detektivové protimafiánského útvaru po něm už osmý měsíc pátrají, zatím neúspěšně. Pravděpodobnou podobu organizace tak odkrývá zdejší nejspíš nejcitovanější expert na extremismus Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity: „Síť revolučních buněk je doposud nejkonzistentnější projev násilného anarchismu v polistopadové historii. Zapojila se i do mezinárodních kampaní. Zřejmě za ní stojí velmi malé množství osob.

Roznětkou pro některé útoky se stal policejní zátah proti anarchistům během tzv. operace Fénix - Foto: archiv

Své reálné útoky zatím směřovala pouze proti majetku, ne vůči zdraví a životům lidských bytostí,“ tvrdí Mareš. Jako její hlavní hrozbu vidí to, že by se mohla stát inspirací pro další extremisty: „Ukázalo se totiž, že podobná utajená skupinka může v Česku dlouhodobě operovat, aniž by ji bezpečnostní složky odhalily. Levicově extremistická scéna dlouhou dobu příliš silně infiltrována bezpečnostními složkami nebyla, protože pozornost byla soustředěna hlavně na pravicový extremismus. Od vzestupu militantních aktivit, které začaly žhářským útokem na řecké velvyslanectví v roce 2010 a pokračovaly sérií útoků na mýtné brány, se ukázalo, že státní složky tuto scénu nemají podchycenou,“ dodává.

Příklady ale táhnou už v případě samotných „buněk“, a to směrem k zemím s nebezpečně bohatou historií krajně levicového militantismu. Asi nepřekvapí, že jde o Řecko (nyní např. Konspirace ohňových buněk – CCF) či Itálii (Neformální anarchistická federace – FAI/IRF). Ti všichni se hlásí k militantní formě anarchismu a násilnému boji proti státní moci a „kapitálu“. V Česku jde zatím naštěstí spíše o salonní záležitost. Jak ostatně dále říká Mareš: „Veřejně působící část anarchistické scény sice tento směr občas kritizuje a zpochybňuje jeho výraznější existenci u nás, nicméně v neveřejných anarchistických strukturách má přinejmenším verbální podporu. Je ovšem pravdou, že militantní anarchistická identita je v Česku často spíše ‚víkendovou pózou‘ některých pseudointelektuálů a ne všechny řeči a příspěvky na sociálních sítích je třeba brát vážně.“ Ale ani on by tuto „víkendovou pózu“ nebral tak úplně na lehkou váhu: „Vzhledem k podpoře, kterou anarchistickým aktivitám vyjadřuje část liberálního a progresivně levicového spektra, nelze vyloučit, že se někteří anarchisté v budoucnu odhodlají k razantnějším akcím.“

Agenti provokatéři

Tažení proti krajně levicové scéně se detektivům ÚOOZ nakonec rozpadlo na několik částí. Místo Sítě revolučních buněk, kterou policisté vyčlenili jako hlavní větev, se před soud dostala kauza vojenského vlaku. Osamostatnili také případ šestého obviněného, u něhož v brněnském bytě našli během razie nelegálně drženou zbraň – zřejmě podomácku vyrobenou výbušninu. Údajné teroristické aktivity souzených anarchistů však vyvolávají jisté pochybnost. Klíčovou roli v případu totiž hrají výpovědi dvou policejních agentů, kteří skupinku infiltrovali. Před radikály si říkali Petr a Robert, ve spisu vystupují pod označením VO0101 a VO0105.

Výše zmíněný úmysl zaútočit na nákladní vlak s vojenskou technikou coby „symbol současné státní moci, proti které bojují“ měli obvinění muži podle agentů minimálně od podzimu 2014. Tehdy benešovský nádražák Petr Sova vytipoval místo útoku u výjezdu z chuchelského železničního tunelu na trase mezi pražskou Krčí a Radotínem. Spolu s agenty pak obžalovaní muži týden před Vánocemi 2014 nakoupili materiál na výrobu zápalných lahví. O několik hodin později je kousek za Prahou v lomu Mramorka vyzkoušeli. Po čtyřech dnech šel Martin Ignačák v doprovodu agentů vytipované místo ještě obhlédnout. K útoku tehdy nakonec kvůli špatnému počasí nedošlo.

K záměru se anarchisté údajně vrátili loni na jaře. Mezitím se k nim podle žalobce připojila i třetí hlavní obviněná, Alexandra Ščambová, díky níž získala trojice punc organizované skupiny. S jedním z agentů měla hlídat, zatímco Ignačák s druhým tajným policistou u kolejí ukrývali lahve s hořlavinou. Zapojit se měla následně i při samotném útoku. Sedmadvacetiletá Ščambová u soudu vypověděla, že akci považovala pouze za výlet, který využila k procházce se psem. O plánech na útok ani o obsahu demižonů, které měla mít uložené u nohou, prý nevěděla… Vědět, co se chystá, měly ještě další dvě ženy. Skupinka se scházela u Radky Pavlovské doma, aby si údajně domluvila další postup. Minimálně dvakrát je v „konspiračním bytě“ navštívila také Katarina Zezulová. Případ má ještě druhou část. Dvojici mužů spolu se Zezulovou hrozí za pokus o útok na úřední osobu až 12 let vězení – měli vyrobit a zakopat zápalné lahve poblíž usedlosti Cibulka. Určené byly podle vyšetřovatelů k obraně squattu před policisty a pracovníky bezpečnostní agentury při vyklízení budovy.

Argumenty anarchistů asi nepřekvapí. Podle nich jde o vykonstruovaný proces, policisté je prý k násilnostem podněcovali. A aby nebyli za hlupáky, tvrdí, že skutečnou identitu agentů tušili už od začátku. Proč se tedy s nimi zapletli? „Říkali, že vylepováním plakátů se nic nezmění. Dohodli jsme se, že budeme nějakou chvilku jejich hru hrát,“ tvrdil před soudem Martin Ignačák. A další ze skupinky, Petr Sova, se pak snažil přítomné přesvědčit, jak byli celou dobu nad věcí: „Od začátku jsme agenty testovali, nechovali se jako normální lidé. Když vám někdo vypráví o zvířecích právech, a pak si dá na motorestu svíčkovou, není to normální.“ Podobných paradoxů prý byla celá řada. „Pro nás téměř neexistoval způsob, jak eliminovat policisty. Jedna z mála metod, které se nám osvědčily, byla jakási cílená dezinformace. Spočívalo to v tom, že lidi posloucháte, naoko jim přizvukujete a čekáte, kam to může zajít,“ popsal Sova tento vcelku obvyklý modus operandi. A jeho vysvětlení? Policie prý po čase stráveném s anarchisty a vynaložených prostředcích prostě potřebovala výsledky.

Pokud bychom verzi obžalovaných uvěřili, stojí za to si připomenout nález Ústavního soudu z roku 2003, který hovoří o policejní provokaci. Podle něho je nepřípustné, aby policisté naváděli ke spáchání trestného činu či mu napomáhali. Obdobnou otázku řešil před dvěma lety i Nejvyšší soud. Podle jeho stanoviska je „důkaz získaný na základě policejní provokace absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě“. Ale – pokud…

A jak se to celé vlastně seběhlo? Agenti se se skupinkou aktivistů stýkali zřejmě už od června 2014, aby objasnili fungování SRB. Obhajoba se ohání tvrzením, že byli původně nasazeni v režimu zákona o policii, který neumožňuje nasbírané informace použít jako důkazy. Zažádali si prý proto o nové povolení, tentokrát dle paragrafu trestního řádu, soud jim ho dal od listopadu téhož roku. Jenže ani to k původnímu záměru nevedlo, tvrdí jeden z obhájců pětice obžalovaných, advokát Pavel Uhl: „Síť revoluční buněk se odhalit ani náznakem nepodařilo. Najednou se ale objevilo něco zcela nového. Záměr, který vykrystalizoval poté, co se agenti seznámili s obžalovanými, kteří jsou aktivisté léta či desetiletí.“ A dodává: „Z právního hlediska bude zajímavé, jestli je možné procesně použít výpověď agenta ve vztahu k období, kdy ještě povoleným agentem nebyl. Soudní praxe tuto otázku doposud neřešila. Podle mého názoru to možné není.“

Asi nepřekvapí, že jako problematické Uhl vnímá i samotné obvinění z terorismu: „V definici skutku chybí podklady pro základní motiv takového činu, a to ohrožení funkčnosti státu jako celku nebo jeho základních principů. Obžaloba sice staví na ideové orientaci obžalovaných, ale zcela vágně. V právním státě není možné jakýkoliv trestný čin, který se obžalobou přičítá někomu, kdo je levicově orientovaný, považovat jen proto automaticky za pokus o zničení základů státnosti.“ Podle něj je to tak trošku Hlava 22 – v úvahu přichází trestný čin poškození cizí věci, který ale jednak není trestný ve fázi přípravy, jednak i nejpřísnější varianta má horní hranici šest let vězení. Nasazení policejních agentů je však možné jen u vybraných trestných činů či zločinů, za něž se dává alespoň osm let. „Obžaloba je tedy v poněkud zvláštním postavení. Aby udržela trestnost skutku jako takového, musí jej kvalifikovat jako teroristický útok,“ tvrdí Uhl. Samotní agenti budou před Městským soudem v Praze vypovídat na podzim.

„Mučení“ masem

Policie kauzu vyšetřovala téměř rok. Martin Ignačák je jako jediný z pětice obžalovaných kvůli obavám z možného útěku stíhaný ve vazbě. V ní byl zprvu i Petr Sova, propuštěn byl kvůli justiční chybě – žalobce nepodal včas návrh na její prodloužení. Kromě protestů před pankráckou věznicí si aktivisté stěžovali na podmínky, ve kterých je Ignačák ve vazbě držen. Coby vegan prý nedostával požadovanou stravu, anarchisté to označili za „dlouhodobé mučení“. Radikální část levicového spektra se mimo žhářské útoky v červnu přihlásila i k bombovým výhrůžkám ve sněmovně, v České televizi, pražské budově kriminalistického ústavu a vrchního soudu. Cílem akce bylo podle anarchistů z buňky Black June narušit chod institucí, které jsou za uvěznění Ignačáka zodpovědné. Anonymní bombovou výhrůžkou v budově Vrchního soudu v Praze měl Ignačáka podpořit ke konci června také extremista vystupující pod přezdívkou August Spies. Původně jde o amerického anarchistu popraveného v roce 1887 za podněcování k násilí – měl být jedním ze strůjců bombového útoku v Chicagu, v jehož důsledku zemřelo sedm policistů. Dnes historikové spíše vycházejí z toho, že šlo o provokaci policie, která infiltrovala skupinu anarchistů a dodala jim výbušninu. Příklady táhnou…

16. srpna 2016