Jako špatný vtip mohly mnohým znít zprávy z minulých týdnů, podle nichž turecká armáda začala bombardovat pozice kurdských povstalců, vzdorujících v Sýrii a Iráku jako jedna z mála schopných pozemních sil samozvanému Islámskému státu (ISIS). Hoax to bohužel nebyl. Máloco nyní ilustruje zapeklitou situaci na Blízkém východě výstižněji než vztah Turků a Kurdů. Příkladně nejednoznačný je také postoj západních spojenců k tomuto odbojnému horskému národu. USA i Evropská unie stále vedou nejvlivnější kurdskou organizaci, Stranu kurdských pracujících (PKK), na seznamu teroristických spolků. A přitom kurdské bojovníky, PKK velmi blízké, vyzbrojují.

Zabijáci z ISIS by dnes bezpochyby ovládali mnohem větší území, kdyby nebylo urputného odporu kurdských dobrovolníků a dobrovolnic. Příslušníci kurdských milicí YPG nebo bojových oddílů známých jako pešmergové svádějí s islamisty už rok líté boje, za občasné podpory leteckých úderů západních spojenců. Islamisté, kteří mají podle všeho mnohem lepší výzbroj než jejich kurdští protivníci, jsou však odhodláním Kurdů zaskočeni. Mají mimo jiné panickou hrůzu z toho, že se stanou obětí některé z kurdských ostřelovaček, což by byla pro fanatiky z ISIS obzvlášť velká potupa. Domnívají se prý, že smrt z rukou ženy by jim znemožnila mučednický vstup do ráje. ISIS se tedy snaží Kurdy zastavit všemi prostředky, a jak ukazují informace z minulého týdne, neváhá použít ani chemické zbraně. O tom, jak Západ Kurdy vyzbrojuje, mnoho konkrétních informací není. Známé je ale například to, že i vláda Bohuslava Sobotky schválila pouze zásilku v české armádě neupotřebitelných nábojů.

Turecko, člen NATO, se víc než rok zdráhalo zapojit do koalice proti ISIS a teprve minulý měsíc uzavřelo po složitém vyjednávání se Spojenými státy dohodu, že poskytne své základny pro starty spojeneckých letadel mířících bombardovat islamisty v Sýrii. „Údery proti ISIS museli spojenci do té doby zahajovat ze vzdálených letadlových lodí ve Středomoří nebo ze základen v Kuvajtu či Iráku,“ připomíná Sergej Daniločkin z irácké redakce Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda.

Turecká letadla bombardovala pozice islamistů krátce pouze v době uzavření zmíněné červencové dohody s Američany. Od té doby po několik následujících týdnů už útok neopakovala. Místo toho padaly turecké bomby na základny kurdské separatistické organizace PKK v severní Sýrii poblíž tureckých hranic, v severním Iráku a také v jihovýchodním Turecku. A minulý týden svět šokovala zpráva vysílaná CNN, že turecká armáda vydala islamistům několik zraněných zajatců z řad kurdské milice YPG, která patří k nejstatečnějším. Není těžké představit si, co takové zajatce po vydání čeká. Zprávu CNN převzala z kurdských zdrojů. Turecko jejich pravdivost popřelo.

Představitelé Spojených států se tento měsíc nechávali slyšet, že skočili Turkům na rafinovanou kamufláž, jejímž hlavním cílem je elegantně se v nové ofenzivě vypořádat s kurdskými rebely. Turecko a PKK v roce 2013 uzavřely příměří, nyní ale Ankara dohodu porušila – bez toho, aby to kurdským separatistům dopředu oznámila.

„Je jasné, že (nálety proti) ISIS byla jen záminka. Turecko potřebovalo vyrazit proti PKK,“ citoval deník The Wall Street Journal nejmenovaného vysokého představitele americké armády, který se vyjádřil k tureckým akcím. Deník poznamenal, že nad tureckými kroky vzrůstá v americké vládě znepokojení. Očekávat ale, že Američané něco proti Turecku kvůli Kurdům podniknou, je nejspíš přehnané. „USA nikdy nedají přednost PKK před Ankarou,“ upozonil v BBC expert na Turecko Aaaron Stein z londýnského think-tanku Royal United Services Institute.

Tajemné zásilky zbraní

Zatímco svět v tomto a minulém roce trnul nad ukrutnostmi hrdlořezů z ISIS a jejich postupem – například až k tureckým hranicím –, Turecko samotné zůstávalo podivuhodně klidné. Jeho zvláštní postoj se možná nejvýrazněji projevil během bojů o město Kobání. Nečinné přihlížení turecké vlády heroické snaze kurdských bojovníků z YPG ubránit proti islamistické přesile syrské město, které leží jen několik kilometrů od turecké hranice, se dočkalo přirovnání k ostudné taktice Rudé armády nechávající volný průběh vraždění Poláků během Varšavského povstání. Samozřejmě, pro tureckou vládu by rozhodování o větší operaci na cizím území nebylo jednoduché, Ankara však dlouho odmítala kurdským bojovníkům, kteří chtěli městu Kobání v smrtelném obklíčení pomoct, povolit byť jen přesun přes turecké území. Učinila tak až pod značným mezinárodním tlakem.

O vztazích Turecka a Islámského státu se vyrojila řada spekulací. Tým Kolumbijské univerzity z New Yorku se rozhodl shromáždit dostupné mediální zprávy o údajné turecké podpoře tomuto mobilnímu islamistickému impériu, před nímž se třese celý Západ. Nejde však o investigativní články, většinou pouze o výpovědi různých lidí nebo „očitá svědectví“. „Většina bojovníků, kteří se k nám připojili na začátku války, přišla přes Turecko, a to se týkalo i našeho vybavení a zásob,“ řekl například v roce 2014 deníku The Washington Post nejmenovaný velitel ISIS. Univerzitní rešerše zmiňuje také vystoupení Kemala Kiliçdaroğlua, předsedy kemalistické Republikánské lidové strany, hlavní opoziční síly současného Turecka, a jejího místopředsedy Bülenta Tezcana. Ti zveřejnili údajná svědectví řidičů nákladních aut, jež měla pod kontrolou turecké tajné služby v roce 2014 dopravit zbraně Islámskému státu v Sýrii.

Známý americký investigativní novinář Seymour Hersh v časopisu London Review of Books zase citoval nejmenované zdroje z vedení americké armády a zpravodajských služeb, které tvrdily, že „premiér Recep Erdoğan (tureckým prezidentem byl zvolen až po vydání zmiňovaného článku, v srpnu 2014 – pozn. red.) byl známý svou podporou Fronty an-Nusra, džihádistické frakce v povstaleckém hnutí, a také dalších islamistických povstaleckých uskupení“. Jiná média zase uváděla výpovědi vůdců ISIS, kteří se pochlubili, že se nechali léčit na útraty tureckého státu v nemocnici v tureckém městě Şanliurfa a také v dalších městech.

Prezident Erdoğan označil podobné zprávy za nepřátelskou kampaň. „Turecko se stalo cílem mediálního referování, které je velice nefér a je vedeno se zlými úmysly,“ prohlásila hlava tureckého státu v loňském roce.

Masakr na hranici

Když před měsícem – 20. července – Islámský stát poprvé s plnou silou na tureckém území zaútočil, nebyli jeho oběťmi většinoví Turci, ale Kurdové. Sebevražedný atentátník, podle posledních zpráv převlečený za ženu, odpálil bombu na shromáždění mladých levicových kurdských aktivistů v tureckém městě Suruç, vzdáleném jen asi deset kilometrů od syrského Kobání.

„Okolnosti jsou podezřelé. Náš korespondent z místa řekl, že v těch dnech byly hranice se Sýrií neprodyšně uzavřené a oficiálně se přes ně nemohl do Turecka nikdo dostat,“ říká Daniločkin z Rádia Svobodná Evropa.

Dva dny po krvavém masakru příslušníci PKK zabili dva turecké policisty, které obvinili z napomáhání při suruçském atentátu. Kurdům dnes nikdo nevymluví, že Turecko při přípravě útoku nespolupracovalo. Ankarská vláda účast rezolutně popírá a na konci července zatkla několik set údajných tureckých podporovatelů ISIS a zároveň přibrala do vězení podobný počet členů PKK. Pak následovaly již zmíněné letecké údery Turecka proti ISIS a proti PKK.

„PKK pro nás představuje větší ohrožení, protože svou činnost provádí uvnitř naší země,“ citovala minulý týden BBC nejmenovaného tureckého představitele, který pokračoval: „Oni útočí na bezpečnostní složky každý den, v mnoha městech. ISIS se soustřeďuje víc na Sýrii, a proto není tak urgentním problémem.“

Podobně to vnímá i velká část turecké veřejnosti. Mnoho Turků nevidí Islámský stát jako bezprostřední hrozbu, přestože řádí hned za hranicemi země, v dosahu několika kilometrů. V Turecku jsou populární konspirační teorie, že ISIS je jakási zpravodajská hra USA a Izraele, pokud vůbec existuje. Turečtí politici na druhé straně vědí, že jejich voliči slyší na kurdské téma. „Na akcích proti této menšině se shodnou Erdoğanovi umírnění islamisté se socialisty i dalšími stranami napříč politickým spektrem,“ podotýká orientalista Petr Kubálek .

Kurdský Trojský kůň

Kurdové usilují či usilovali o samostatný stát nebo autonomii nejen v Turecku, ale i v Sýrii, Iráku a Íránu. Jsou považováni za nejpočetnější národ bez vlastního státu, dohromady jich na Blízkém východě žije přes třicet milionů. Podle různých odhadů tvoří 15 až 25 procent tureckého obyvatelstva. V roce 1984 PKK vyhlásila ozbrojené povstání proti turecké vládě a jen do roku 2008 si tato občanská válka na tureckém území podle tamních úřadů vyžádala na 44 tisíc obětí na obou stranách, z čehož bylo 32 tisíc příslušníků PKK, šest tisíc tureckých vojáků či policistů a stejný počet civilistů (převážně Kurdů). Turecká armáda ve východní části země vyhnala z domovů podle různých odhadů milion až tři miliony kurdských vesničanů a úřady soustavně ničily kurdský venkov například zákazem pastevectví. Není divu, že verbíři PKK mezi zbídačenými vesničany nacházeli ochotné dobrovolníky do svých geril. Oddíly rebelů pak poměrně snadno přežívaly ukryté v nepřístupných horách.

Pronásledovaný vůdce rebelů Abdullah Öcalan byl v roce 1999 zatčen v Nairobi a následně v Turecku odsouzen k smrti. Tři roky poté mu byl trest změněn na doživotí. Ve vězení se vzdal marxistické ideologie, pod jejímž vlivem se snažil svou stranu původně vést, nyní hlásá demokratický konfederalismus a komunalismus. PKK nebo jí blízká Strana demokratické jednoty, známá pod zkratkou PYD (jejíž ozbrojenou složkou jsou právě zmíněné milice YPG), kladly důraz na emancipaci kurdských žen a byly v tom úspěšné. Vedení místních samospráv z řad členů PYD bývá ve východním Turecku smíšené: starosta-muž má téměř vždy po boku místostarostku – anebo starostka místostarostu.

„Kurdové jsou nemalou částí většinové turecké společnosti vnímáni jako Trojský kůň cizích nepřátelských zájmů, jako zrádci Turecka,“ připomíná orientalista Kubálek. Turci se na divoký národ pastevců, který dodnes v některých vesnicích udržuje kmenové uspořádání, praktikuje vraždy ze cti (oběťmi jsou převážně „nemravné“ ženy) či vynucené sňatky, tradičně dívají skrz prsty. Nenávist se vyostřila po celonárodním traumatu souvisejícím s rozpadem Osmanské říše. Poražená mocnost z první světové války měla být po roce 1918 rozdělena na více malých států. Turecko tedy zdaleka nemělo vypadat tak, jak je známe dnes. Uvažovalo se také o samostatném Kurdistánu. Britové obsadili Istanbul, řecká vojska okupovala anatolské pobřeží. Tureckého odporu proti plánům spojenců se ale chopil Mustafa Kemal Atatürk a vyvzdoroval si vznik Turecké republiky. Samozřejmě bez kurdské autonomie.

„V Turecku se ale dodnes udržuje mytologie o tom, že jakýsi zahraniční plán na rozdrobení země pořád existuje, a s tím souvisí i přesvědčení řady Turků, že rovněž Kurdové jsou nástrojem zahraničních mocností,“ podotýká Petr Kubálek.

Kurdské menšině čítající nejméně deset milionů obyvatel Turecka se nedaří integrovat do většinové společnosti a ani o to z větší části příliš neusiluje. Naopak někteří úspěšní Kurdové, například romanopisec Yaşar Kemal, jehož knihy byly přeloženy do čtyřiceti jazyků, nebo známý zpěvák Ibrahim Tatlises, se ke svému kurdskému původu nehlásili.

Nový rozměr v kurdském úsilí o prosazení svých cílů nečekaně přinesly červnové turecké parlamentní volby. Lidová demokratická strana (HDP), tvořená z větší části Kurdy a vyznávající antikapitalistickou ideologii ve stylu řecké Syrizy, získala překvapivých třináct procent, a překročila tak desetiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, což je zřejmě nejvyšší uzavírací klauzule na světě. Kurdské strany dosud ve volbách získávaly maximálně pět až sedm procent, nyní by HDP, jež má podle svých stanov v čele zároveň předsedu i předsedkyni, měla mít v ankarské sněmovně 73 křesel. Kolik jich nakonec mít opravdu bude, však jisté vůbec není. Vládnoucí Erdoğanově Straně spravedlnosti a rozvoje se ani dva měsíce po volbách nepodařilo sestavit vládu a uvažuje se o předčasných volbách. I kdyby kurdská strana uspěla také v nich, její další budoucnost bude samozřejmě záviset na tom, jak se partaj zamýšlí dále profilovat, a na benevolenci tureckých úřadů. Za posledních dvacet let bylo v Turecku soudně zrušeno nejméně šest kurdských politických stran.