Profesor Karel Eliáš zápolí s ministerstvem spravedlnosti o podobu občanského zákoníku. Na kodexu pracoval 12 let a s nelibostí sleduje, jak ho chce ministerský náměstek Robert Pelikán přepsat. V rozhovoru pro Týdeník ECHO řekl Eliáš i to, co vidí jako největší šrám zákoníku. Podle něj tu chybí úprava registrovaného partnerství, kterou hned dvakrát vyřadil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.

Nový občanský zákoník je v praxi od začátku letošního roku. Jaký vidíte jako jeden z hlavních autorů klíčový přínos, který jeho zhruba tři tisíce paragrafů dalo lidem?

Nejdůležitější je, že si lidé začínají postupně uvědomovat, že občanské právo není karabáč, ale že je to švédský stůl, který nabízí možnosti k volnému výběru. Občanský zákoník to chtěl nabídnout a udělat z toho své hlavní motto. Otevřít prostor lidské svobodě. Když se podíváte do západních učebnic občanského práva, v úvodních partiích tam všude zní věta, že rozvoj společnosti se odvíjí od svobodné iniciativy jednotlivce. Že to je podstata síly společnosti, které my říkáme západní.

Lidé jsou tedy podle vás s novým občanským zákoníkem svobodnější, než byli v předchozím právním prostředí?

To si s plnou silou uvědomí až po čase. Nový občanský zákoník se vžívá a asi to nejviditelnější, co je s ním spojeno, je výrazná restrikce možností veřejné moci a konkrétně soudu prohlašovat smlouvy za neplatné i pro banální vady. Kodifikace, kterou jsme měli z roku 1964, stála na myšlence, že stát ví všechno nejlépe, a proto nás bude vodit na provaze. Proto se lidé měli chovat tak, jak to bylo v zákoníku napsáno, ledaže tam bylo výslovné ustanovení, že se mohou dohodnout jinak. S tím byla spojena i myšlenka, že vůdčí zásadou, která stojí nad projevem soukromé vůle, je zásada absolutní neplatnosti. To znamenalo, že soud mohl prohlásit smlouvu za neplatnou, když u ní zjistil jakýkoli rozpor se zákonem, i když to smluvní strany nechtěly. Tohle nový občanský zákoník velmi silně omezuje. Nyní musí být pro takový postup prokazatelný celospolečenský zájem.

Na kodexu jste pracoval dvanáct let. Jaký k němu máte vztah? Vidíte ho jako svoje dítě, nebo si od něj umíte udržet zdravý odstup a popsat i některé jeho nedostatky?

Nemůžu říct, že je to moje hýčkané nebo obdivované dítě. Zákoník by vypadal úplně jinak, kdybych ho napsal sám nebo s Michaelou Zuklínovou, se kterou jsme navzájem působili jako svá alter ega. Spolupracovali jsme ale s rekodifikační komisí, která měla 25–30 členů. Kodex prošel ve dvou kolech připomínkovým řízením. Jednou za Topolánkovy vlády a podruhé za Nečasovy vlády. Nakonec procházel také Poslaneckou sněmovnou. Do těla, které vzniklo původně v roce 2005, zasahovaly nejrůznější vlivy. Politické, skupinové, odborné, zájmové. Někdy ku prospěchu kodexu, jindy tam zanechaly šrám nebo jizvu.

Jaké jsou to šrámy a jizvy?

Nejviditelnější jizva, kterou občanský zákoník trpí, je ta, že tam není upraveno registrované partnerství. Rekodifikační komise opakovaně zdůrazňovala, že registrované partnerství do kodexu patří, protože jde o úpravu osobního stavu. Když dva lidé uzavřou registrované partnerství, je to záležitost jejich osobního stavu a nepatří to do nějakého zákona mimo kodifikaci. Jenže problém s tím měla konzervativní část politické scény. Problematické to bylo samozřejmě pro KDU-ČSL, která byla za Topolánkovy vlády koaliční stranou. Nakonec registrované partnerství zůstalo mimo.

Co vás ještě bolí, že v zákoníku buď není, nebo je jinak, než byste si představoval?

Uvedu věc, která je očividná, ale nedá se říct, jestli je to jizva, nebo plus kodexu. Původní záměr, který vznikl v roce 2000, stál na myšlence, že kodifikace občanského práva má být co možná nejvíce stabilním zákonem, který by měl být co nejméně vystaven novelizačním atakům. Z toho důvodu předpokládal, že by soukromoprávní ochrana spotřebitele a spotřebitelské smlouvy neměly být vůbec do nového občanského zákoníku zahrnuty. A že by se touto problematikou měl zabývat zvláštní zákon. Hlavní argument byl ten, že spotřebitelské právo není usazené, často se mění a o změnách nerozhoduje náš, ale evropský zákonodárce. A že se zapracováním by bylo spojeno riziko stálého otevírání zákoníku a novel. V roce 2008 ale někteří opoziční politici především z řad ČSSD začali vystupovat proti kodexu, který už byl na spadnutí, s tím, že v něm spotřebitelské právo není a že se zhorší míra ochrany spotřebitelů. Na ministerstvu spravedlnosti bylo politicky rozhodnuto, že to tam zapracovat musíme.

Jakou máte na kodex zpětnou vazbu poté, co funguje první měsíce v praxi?

Skoro každý den mám v mailu nějaký dotaz. Kolegové, zejména advokáti, se mě ptají na různé věci. Jeden z problémů, který se objevil, je případ s pitvami. Vládní návrh celkem konzervativně respektoval dosavadní stav a vycházel z myšlenky, že pokud někdo nechce být pitván, má aktivně projevit nesouhlas. A jinak se předpokládá jeho souhlas. Až ve sněmovně došlo ke změně. Většina zákonodárců v ústavně právním výboru se ustálila na názoru, že by měl být výslovný souhlas člověka s pitvou – s výjimkou případů, kdy je pitva nutná ve veřejném zájmu. To jsou třeba případy násilných úmrtí nebo smrtí po infekčních chorobách. Poslanci úpravu schválili a následně se objevil problém, že pitvy za účelem vzdělávání mediků a lékařů presumovaných souhlasem nejsou pokryty. Zejména lékařská veřejnost to vnímá jako problém a prosazuje si novelu zákona o zdravotních službách. Nicméně asi by to stálo za větší debatu a analýzu, protože je otázka, jestli je tam skutečně veřejný zájem a v jaké míře.

Celou řadu změn připravilo současné vedení ministerstva spravedlnosti v čele s náměstkem Robertem Pelikánem. Jste externím oponentem celého procesu. Jak nahlížíte na navrženou sumu změn?

Vidím tam několik problémů. Základní je v tom, že se ignorovalo programové prohlášení vlády, které vyžadovalo, aby byla nejprve provedena důkladná analýza, jak zákoník v praxi působí. Bez takové analýzy je jakýkoli pokus o změnu pokusem svévolným, byť by byl prováděn v dobré víře. Druhý problém vidím v tom, že pokud jde o osoby, které přípravou novely hýbají a tvoří text, ministerstvo je v podstatě tají. Veřejně je známo, že na návrhu pracuje pan náměstek Pelikán, jeho poradce doktor Čech, pak skupina studentů. To je zhruba deset lidí. Náměstek Pelikán ale v srpnu veřejně mluvil zhruba o dvaceti lidech. U nich nevíme, kdo to je. Ale když vezmeme jména, která jsou známá, tak tam bohužel není žádná kvalifikace v oboru občanského práva. Nechci říct, že by to byli lidé hloupí nebo málo pracovití. Nemají ale výstup v této oblasti, který by byl uznán vědeckou komunitou.

Takové hodnocení platí i pro náměstka Pelikána?

Pan náměstek napsal kandidátskou dizertační práci o právní subjektivitě, ale to je prostě brožura, která má 160 stran. Rozhodně není podprůměrná, ale ani nijak výjimečná. Určitě také není dobře, že civilistická obec, která vědecky vzdělává občanské právo, je z přípravy návrhu vyloučena. Vždyť i ústavně právní výbor sněmovny přijal usnesení, že novela by měla být provedena jako minimalistická po analýze, kterou chce vládní programové prohlášení. Výbor také výslovně požadoval, aby ministerstvo zapojilo do přípravy novely osoby spjaté s přípravou kodexu.

Když se na celou situaci dívá člověk zvenčí, napadne ho, jaká může být základní motivace toho všeho. Měl jste možnost si o tom s panem Pelikánem promluvit?

Mluvili jsme spolu v době, kdy se mnou dohadoval podmínky pro vypracování oponentní expertizy. Ujišťoval mě, že novela má být minimalistická a vstřícná k myšlenkové stavbě kodexu. Návrh, který je venku, je v tomto směru poněkud jiný. Je důležité uvědomit si, že to není celý návrh novely, protože bylo avizováno, že je to první část ze tří nebo čtyř, které mají novelu tvořit. Když se podíváte dovnitř, je to v mnoha směrech v podstatě nový kodex. Takhle se to s prominutím dělat nedá.

Napadá vás, proč chce ministerstvo a především pan náměstek dělat tolik změn? Pan Pelikán před nástupem na resort na téma nového občanského zákoníku často přednášel. Možná má pocit, že i jako advokát nasál poznatky z praxe.

Každý může mít ke kodexu výhrady a každému se tam může něco nelíbit. Výsledek je ale ten, který vznikl na základě řady kompromisů konsenzuálně, s podporou několika stovek lidí, kteří se zapojili do jeho přípravy. A s podporou exekutivy i zákonodárného sboru. Teď je to platný a účinný zákon, který v praxi nějak působí. Podle mě odporuje základním myšlenkám právního státu, aby jen proto, že si někdo myslí, že by to napsal lépe nebo že by určitá koncepce měla být nahrazena jinou, to začal přepisovat. Na to byl prostor v době, kdy se zákoník tvořil. Tehdy ale nikdo s žádnou alternativní koncepcí nepřišel.

A co pan náměstek?

S panem náměstkem Pelikánem jsem vycházel vždycky nekonfliktně. Ne že bychom se vzájemně vyhledávali, ale pravidelně se potkáváme, třeba každý rok na konferenci Karlovarské právnické dny. On na ní vždy vystupoval k nějakému tématu, pokaždé s výraznou kritikou. Ať šlo o právo společností, smluvní právo, nebo trestní odpovědnost. Nedá se mu upřít inteligence a rozhodnost, ale myslím si, že kontraproduktivně může působit jeho velké sebevědomí. Občanské právo v celé jeho hloubce a šíři se nedá zvládnout tím, že někdo dva roky přednáší o novém občanském zákoníku. Jeden z našich kolegů řekl, že zvládnout aspoň základy občanského práva znamená nastudovat nějakých 20 tisíc stran textu.

S profesorkou Helenou Válkovou, stávající ministryní, se znáte od konce 80. let. Měl jste možnost promluvit si na téma změn v občanském zákoníku s ní? Jakou hraje v celém procesu roli?

S paní profesorkou Válkovou jsme dlouholetí přátelé a léta si tykáme. Poprvé jsme se setkali v předjaří roku 1988. Intenzivněji jsme spolupracovali od roku 1991, kdy jsem nastoupil do Ústavu státu práva, kde byla v té době náměstkyní ředitele. Pak vedla pražskou pobočku Beckova nakladatelství, u kterého jsem hodně publikoval. Pokud jde o současnou situaci, mluvil jsem s ní několikrát. Vychází z toho, že příprava novely je plně v kompetenci jejího prvního náměstka. Že nechce vidět ani žádné mezitímní pracovní návrhy. Zajímat ji bude až definitivní návrh novely vypracovaný na úrovni ministerstva v podobě, ve které má jít s jejím podpisem do meziresortního připomínkového řízení. Argumentuje tak, že až za to, co odejde z ministerstva, ponese politickou odpovědnost.

Do té doby se plánuje držet stranou?

Ano. Držet stranou a nezasahovat do toho. Je to asi legitimní postoj, i když se možná plýtvá nějakou energií zbytečně.

Co by se stalo, kdyby politici nakonec přijali maximum změn, které máte před sebou? A dva tři další avizované dodatky? Bude to ve větší míře destabilizovat oblast civilního práva?

Nepochybně by následoval rozkyv. Co mi vadí, je, že v řadě případů se novela snaží vrátit do roviny někdejšího obchodního zákoníku. Jedna ilustrativní změna. Obchodní zákoník z roku 1991 byl v mnohém poznamenán koncepty, které vznikly v 19. století zejména ve střední Evropě a pod německo-rakouským vlivem. Odpovídal tomu i koncept obchodní firmy jako názvu, pod kterým podnikatel provozuje svou obchodní činnost. V důsledku toho byla obchodní firma, například Komerční banka, koncipována jako něco, co je pevně spjato s podnikem a co se může převádět jen společně s ním. Řada jurisdikcí vychází ale z toho, že obchodní firma může být zobchodována také jako značka. I ona má majetkovou hodnotu. V novém občanském zákoníku se tedy přichází s tím, že i obchodní firma je volně obchodovatelná. Pokud něco vejde ve známost a je to dobře ocenitelné, proč by to nemohlo být zobchodováno samostatně? Svůj podnik můžu koneckonců přejmenovat. Návrh novely se bez ohledu na to, jak dlouho se to diskutovalo a jaké padly argumenty pro i proti, vrací zase ke koncepci z 19. století.

S ministerstvem spravedlnosti spolupracujete dlouhodobě. Zažil jste řadu politických reprezentací. Jak vzpomínáte na politiky? Vyzdvihujete Otakara Motejla nebo Pavla Rychetského jako ty, kteří si uměli udržet svůj názor a směr. Bylo to ale s někým složitější?

Třeba s Pavlem Němcem. Všichni ministři před ním vycházeli z toho, že příprava občanského zákoníku je jednou z priorit ministerstva. A že když bude zasedat rekodifikační komise, musí se pro ni najít místo. Na ministerstvu jsou přitom tři zasedačky a relativně často se stávalo, že byly všechny tři obsazeny a komise neměla kde jednat. Pavel Rychetský rozhodl, že v takovém případě se komise sejde v kolegiu ministra, což je zasedací místnost permanentně připravená pro ministrovy potřeby. Pavel Němec po svém nástupu rozhodl, že kolegium je jen pro něj a ne pro nějakou komisi. Kromě logistických problémů to ale také šlo, protože občanský zákoník byl zase pod jeho rozlišovací úroveň. Jiná obtíž nastala po nástupu ministryně Daniely Kovářové v červnu 2009. V rekodifikační komisi jsme chtěli využít relativní klid za úřednické vlády a zákoník znovu důkladně projít. Odstranit různé nesrovnalosti, které se v textu objevily po komplikovaném připomínkovém řízení. Ale paní ministryně rozhodla, že na zákoníku se už pracovat nemusí, rekodifikační komisi umrtvila a ministerstvo s námi v září ukončilo smlouvy. To byl za těch dvanáct let jediný případ, kdy byly práce na zákoníku přerušeny, celkem na devět měsíců. Obnovil je až ministr Jiří Pospíšil.

Jak se vám spolupracovalo právě s ministrem Pospíšilem? Veřejně vystupoval tak, že se za nový občanský zákoník staví a je to pro něj důležitá norma.

To ano. Určitě si zaslouží obdiv politická obratnost a talent, s jakou Jiří Pospíšil přijetí zákoníku pomáhal. Ale co si budeme zastírat, i s ním to bylo někdy složité. Nějaké zásahy dělal do zákonného textu politickými rozhodnutími, aniž by to se mnou, docentkou Zuklínovou nebo rekodifikační komisí projednal. Jeho rozhodnutím šlo ze zákona registrované partnerství.

Pospíšil vyřadil registrované partnerství?

Bylo to jeho rozhodnutí. Návrh šel v době Topolánkovy vlády do prvního připomínkového řízení. Tehdy tam registrované partnerství bylo. Zejména lidovecká ministerstva byla velmi proti, takže rozhodnutím ministra spravedlnosti bylo vyloučeno. Když se obnovený návrh připravoval za druhé Pospíšilovy mise, odborná komise sem registrované partnerství znovu vrátila. Ale ještě než návrh opustil ministerstvo podruhé do připomínkového řízení, Pospíšil rozhodl, že to tam prostě nebude. A nařídil ministerské legislativě, aby ho vyjmula. Rekodifikační komise se sice usnesla, že s tím nesouhlasí, to bylo ale tak všechno, co s tím mohla dělat. A druhá věc, u které se však nedá říct, jestli je to dobře, nebo špatně: věcný návrh zákoníku schválený Zemanovou vládou stál mimo jiné na tom, že občanský zákoník zavede obligatorní civilní sňatek. Jako ho mají Francouzi, Švýcaři nebo Rakušané. Respektovali jsme to jako politické zadání, které jsme dostali. Vyvolalo to určitou nevoli a hodně se o tom psalo právě za doby Topolánkovy vlády. Ministr Pospíšil zase politickým rozhodnutím zasáhl a rozhodl tak, že právní úprava má být stejná, jako ji známe teď.

Práce na novém občanském zákoníku jste dokončil v roce 2012. Co máte teď jako svoji profesní výzvu? Kromě toho, že chráníte to, co už jste udělal.

Pokud jde o to chránění, mohlo by mi to být v podstatě jedno. Nefunguje taky nějaké extra ego, že jsem to napsal já a že to musí být nezměnitelné. Není to pravda. Navíc to, co vzniklo za maximálního pracovního nasazení mě a Michaely Zuklínové, vyšlo ve Sbírce zákonů a každý se s tím může seznámit. Jestli budou nějaké změny, každý může porovnat, jaká byla původní verze a co bylo lepší. Co mi vadí zejména v souvislosti s myšlenkou masivního přepisování, to je, že deset milionů lidí by mělo skákat, jak se kdo vyspí. To není rozumný přístup. Pokud jde o profesní výzvy, tak práce na legislativě byl „odskok“ od vědecké práce. Rád bych se vrátil k normálnímu psaní a napsal slušnou knížku, na akademické i odborné úrovni. Moje touha a záměr, který zraje strašně dlouho, je napsat knížku Zásady a instituty občanského práva. Měla by být o tom, co je pro občanské právo klíčové.