„Když jsme při 500. výročí Kolumbova příjezdu do Ameriky za přítomnosti nejdůležitějších peruánských politiků vztyčili pomník nejmocnějšímu vládci říše Inků Pachacútecovi, z čistého nebe udeřily tři blesky, nad sochou proletěli tři orli a nad ledovcem Ausangate se objevily tři duhy,“ pábí dvacetiletý průvodce po Cusku Ángel Moriano Escalante, aby demonstroval, jak i andská příroda upřednostňuje staré pořádky před koloniální invazí z Evropy. Za chvíli kečuánský mladík vytáhne jinou historku, kterou už sám zažil a vybájeně nepůsobí ani trochu: „Před měsícem jsem sloužil u brány inckých lázních Tambo Machay a chtěl jsem před vstupem zkontrolovat lístky skupině lidí z Limy. Neměli je, začali do mě strkat a nadávat mi do špinavých indiánů.“

Tyto mikropříběhy z bývalé incké metropole dokládají, že dnešní Peruánci adorují svoji indiánskou minulost, ale opovrhují svojí indiánskou přítomností. Třeba v televizi – ať už ve zprávách, či telenovelách – neuvidíte nikoho, kdo by měl zešikmené oči nebo tmavší odstín pleti. Peruánci se sice hrdě označují za potomky Inků, ale nikdo to nevyjadřuje jejich jazykem kečuánštinou, protože její mluvčí jsou ostatními automaticky považováni za příslušníky spodiny společnosti. Je to diskriminace spíše sociální než rasová, protože až na elitářské rodiny z bohatých čtvrtí Limy mají všichni Peruánci v sobě nějaké procento domorodé krve. Jenomže z moderního pohledu indiána nedefinují jeho tělesné charakteristiky, nýbrž to, že neumí pořádně španělsky a že se neobléká podle západní módy.

Proto horalé, kteří se přestěhují za lepším životem do měst, přestanou na své potomky mluvit rodnou kečuánštinou a přestanou dělat obřady prosící o přízeň Matku Zemi, jen aby svým dětem nebránili v sociálním vzestupu. Tento jazykový triumf nejlépe ukazuje nápis na hlavním náměstí v Cusku u pomníčku, jenž připomíná utrpení indiánů po příchodu Evropanů. Velkými písmeny hlásá: NEVYVRAŽDILI NÁS. Je pouze ve španělštině.

Incké zvyky? Procesí s křížem

„Španělé v Novém světě provedli naprostou kulturní genocidu. Přišli sem v době, kde Evropa byla nábožensky rozvrácená a oni se cítili jako ochránci pravé víry na křížové výpravě. Při ničení inckých zvyků totiž z And vyháněli ďábla. V Africe a Asii se původní kultury zachovaly mnohem více, protože tam kolonizátoři přišli později. Tehdy už chtěli dobytá území jen drancovat, ale ne měnit k obrazu svému,“ říká antropolog Jorge Flores Ochoa.

Nejviditelnějším důkazem této kulturní genocidy je oblečení andských obyvatel, které oni při současném indiánském obrození berou jako samozřejmý znak své identity. Přitom ony roztodivné klobouky, nařasené halenky a široké sukně mají inspiraci v krojích z Pyrenejského poloostrova, které kolonizátoři v zápalu své „civilizační mise“ svým poddaným nařídili nosit místo jejich tunik. Stalo se to v roce 1781, kdy porazili poslední velké domorodé povstání, které se dovolávalo Inků. Tehdy také koloniální úřady zrušily výhody staré incké šlechtě, jež dobyvatelům pomáhala s pacifikací země. Dnes už se žádný pretendent o trůn po Atahualpovi, kterého velitel Francisco Pizarro v roce 1533 nechal popravit, nehlásí.

Zhruba čtyři hodiny jízdy autem od Cuska v zapadlé vesnici Thumi, v níž lidé mezi sebou ještě mluví kečujsky, se rolníka Isaise Mamaniho Ccota ptám, zda jejich komunitě zůstaly nějaké incké tradice. Chvíli trvá, než se osmělí. Kolonizace naočkovala indiány podřízeností vůči bělochům na generace dopředu. Ale pak tento třicátník přeci jen odpoví: „Samozřejmě, za svátků z kostela vyneseme kříž a uděláme s ním procesí kolem vesnice.“

V další blízké vesnici Puca Puca se stejné otázce jeho vrstevnice Luis Marina Surková Apazová brání: „Jací Inkové? My jsme katolíci.“ A pak se pustí do hubování nejstarší dcery, že už nechce nosit tradiční indiánské sukně a místo toho ji přemlouvá ke koupi džínsů. Já se nedám a zeptám se na Pachamamu, tedy Matku Zemi, která hrála zásadní roli ve všech andských kulturách. „Té samozřejmě obětujeme před setbou, aby byla dobrá úroda. A nebo za sucha zapalujeme na kopcích ohně, a prosíme ji tak o déšť,“ odpovídá okamžitě a pak také vzpomene modlitby k duchům hor.

Od předků jim vedle starých zemědělských a léčebných metod a kuchařských receptů zůstaly také ústně předávané legendy a pohádky. Ale za 500 let brutální katolizace už jsou hodně promíchané Božím poselstvím z Bible, aniž by horaly napadlo tento pro nás neuvěřitelný, ale pro ně přirozený synkretismus nějak rozebírat.

Andské bylo nebylo

Dějiny Inků znají dnes lépe plně pošpanělštění občané z měst, kteří o nich dostanou informace ve školách. Učitelé jim tuto dobu popisují jako zlatý věk domácí historie, a dodávají tak ušlápnutému národu na sebevědomí, jemuž se mu ve srovnání například se sousedním Chile nedostává. Městští Peruánci také mají peníze na to, aby objížděli předkolumbovské památky, kterými je andská republika nabitá stejně jako Řecko antickými ruinami. Jenže přitom dostávají informace od průvodců, kterým by se spíš mělo říkat pohádkáři. Co nevědí, to si barvitě přimyslí, a jak známo, tisíckrát opakované lži lidé začnou věřit.

Podle antropologa Ochoy to odráží například v úvodu zmíněná socha panovníka Pachacúteca, která vůbec neodpovídá prokázaným znalostem o tom, jak se indiánští imperátoři tehdy oblékali. Spíše vypadá jako César křížený s Vinnetouem. Vědec tehdejší vedení města na historicky nesprávnou podobu pomníku upozorňoval, ale Inkové už dnes žijí vlastním životem.

„To myslíte vážně, abych šel do toho turistického ghetta?“ cuká se Ochoa na telefonický návrh schůzky v jedné kavárně v centru Cuska. Vadí mu nadužívanost slova Inka, ze kterého se v Peru – a v bývalé metropoli říše zvlášť – stala všudypřítomná marketingová značka, jež má pomoci prodeji libovolného produktu. Třeba při incké masáži vám namasírují unavené svaly a tělo obloží nahřátými kameny jako kdekoliv jinde ve světě.

Jenže to slovo na I tak dobře zní, že ho v zájmu svého turistického průmyslu využívají i v Ekvádoru, v polovině Bolívie, v jižní Kolumbii, na severu Chile a Argentiny – všude tam, kam během své rychlé expanze během 15. a začátkem 16. století Inkové dorazili coby nevítaní agresoři. Například oslavy svátku Inti Raymi vážící se ke slunovratu, jež se ve skutečnosti konaly pouze v Cusku, nyní pořádají ve všech těchto státech.

Pojem Inka, který znamenal panovník, ale Španělé ho přenesli na všechny obyvatele říše zvané Tawantinsuyu, však zneužívají i odborníci. Například kurátorka v Muzeu zlata v Limě Patricia Aranová bez obalu říká: „Když děláme v zahraničí výstavy našich exponátů, které v naprosté většině pocházejí od jiných civilizací z předinckých dob, propagujeme to jako poklad Inků. Zajišťuje to vysokou návštěvnost.“

Souboj dobyvatelů

Po vyhlášení nezávislosti v červenci 1821 se moci v Peru ujali potomci španělských uzurpátorů, kteří měli vše spojené s indiány za zpátečnické a využitelné maximálně pro turismus. Neměnil na tom nic ani pohled do jejich tváří, který u mnohých ukazoval velký podíl genů předkolumbovského obyvatelstva.

Až generál Juan Velasco si všiml, že žije v převážně indiánské zemi. Rozehrál inckou kartu a za své doleva nakloněné diktatury v letech 1968 až 1975 dokonce prosazoval, aby se vedle španělštiny jako povinný jazyk do škol zavedla i kečuánština. Jenže si špatně nastudoval historii, jinak by pochopil, že mu o ní nebude stát ani těch 15 procent populace z 30 milionového národa, jejichž mateřštinou není španělština.

Představme si, že by do Evropy z neznámého kontinentu vpadlo několik desítek vojáků se zázračnými zbraněmi rok poté, co Napoleon zvítězil v bitvě u Slavkova. Podobně na tom při velkém zjednodušení bylo i jazykově a kulturně rozdrobené rozlehlé území severní části And, které si během necelé stovky let podrobilo malé etnikum z údolí kolem Cuska. Porobená etnika Inky nijak nemilovala, tak jako poražené evropské národy nehořely láskou pro Bonaparteho, zvláště když vladaři svoji moc upevňovali masivními přesuny národů, náboženskou unifikací a určením kečuánštiny coby úředního jazyka.

Když se pak objevil Pizarro se svou družinou, rychle našel proti Inkům spoustu spojenců, se kterými je překvapivě snadno porazil. Kdyby proti útočníkům domorodci stáli jednotně, museli by je i přes jejich brnění a střelné zbraně utlouct čelenkami. Evropané poté, co získali moc, rozšířené kečuánštiny využívali při správě rozsáhlého teritoria do doby, než dostatečně zakořenila španělština. Kečuánština má tak dvojnásobnou reputaci imperiální řeči, o niž třeba v severním Peru, kde si uchovávají matné vzpomínky na vlastní rozvinuté civilizace, nikdo nestojí.

Inckou říši zničili Peruánci

Každopádně od Velaska už dovolávání se incké říše v peruánském veřejném životě zůstalo. Dopadlo to třeba na někdejšího hrdinu Pizarra, ze kterého se stal nemilovaný otec národa. Například jeho socha, dříve umístěná na hlavním limském náměstí před prezidentským palácem, putovala různě centrem metropole na méně významná místa a nyní stojí v parku poblíž řeky Rímac. Zlé jazyky říkají, že je to příhodná lokace, protože příští velká povodeň ji odnese do moře.

Novinář Roberto Ochoa, který se v deníku La República věnuje domácímu historickému dědictví, se směje tomu, že se Peruánci cítí být těmi, pro něž Kolumbova cesta přes Atlantik znamenala prohru. „Nyní pro samou hrdost na incké impérium přes oceán ‚zlým‘ Španělům vyčítáme, že nám ho zničili. Přitom teprve jeho rozbití dalo vzniknout tomuto národu, v němž jsme téměř všichni zároveň pravnuky dobyvatelů stejně jako původních obyvatel. Zato dnešním Španělům nemáme co předhazovat – to jsou přeci potomci těch, kteří Pyrenejský poloostrov kvůli dobývání Nového světa nikdy neopustili,“ argumentuje svatokrádežně.

Po Velaskovi dědictví Inků pro politické účely vyleštil prezident Alejandro Toledo, byť pochází z etnika, jež patřilo ke spojencům Pizarra. Veřejně o sobě mluvil jako o „cholovi“, což je urážlivý výraz pro míšence s převažujícím podílem indiánské krve. Jako symbol své kampaně o post hlavy republiky v roce 2001 si zvolil tzv. andský kříž, který turistický ruch jako řadu dalších suvenýrů lživě přišil Inkům. A po svém vítězství se nechal slavnostně inaugurovat prezidentskou šerpou na Machu Picchu a za děkovaček inckým bohům sliboval, jak se za jeho působení chudým indiánským obyvatelům zlepší kvalita života.

Jenže zůstalo jen u slibů – stejně jako později u Toledových nástupců. Průvodce v Cusku Rubén Oxa to komentuje slovní hříčkou: „Antes tuvimos Incas, ahora tenemos incapaces.“ Volně to lze přeložit jako: „Dříve jsme měli Inky, nyní máme flinky.“