Litviněnko. Muž, který rozluštil vlastní vraždu

  - Foto: Reuters
Litviněnko. Muž, který rozluštil vlastní vraždu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Hotel Millennium je neobvyklé místo pro vraždu. Shlíží na londýnské náměstí Grosvenor Square a stojí prakticky hned vedle přísně střežené americké ambasády, kde, jak se proslýchá, má ve čtvrtém poschodí svou rezidenturu CIA. Severní straně náměstí dominuje socha Franklina D. Roosevelta, oblečeného v dlouhém plášti a s hůlkou v ruce. V roce 2011 se objevila další socha: jiného amerického prezidenta, Ronalda Reagana. Nápis vyzdvihuje jeho přínos světové historii a „odhodlané úsilí k ukončení studené války“. Přátelský hold od Michaila Gorbačova uvádí: „S prezidentem Reaganem jsme procestovali svět od konfrontace ke spolupráci.“

Tyto citáty působí jízlivě ironicky ve světle událostí, které se odehrály hned za rohem, a uprostřed zjevného pokusu Vladimira Putina vrátit hodiny nazpět do roku 1982, kdy bývalý šéf KGB Jurij Andropov stál v čele ke zkáze odsouzeného impéria zvaného Sovětský svaz. Vedle nápisů se nachází kus betonového zdiva. Je to část berlínské zdi. Reagan porazil komunismus, píše se na památníku. Trvalý triumf pro Západ, demokratické hodnoty a svobodné společnosti po celém světě.

Pět set metrů odtud je ulice Grosvenor Street. Právě tady, v polovině října 2006, se dva ruští zabijáci pokusili někoho zavraždit. Neúspěšně. Nájemnými vrahy byli Andrej Lugovoj a Dmitrij Kovtun. Jejich terčem byl Alexander Litviněnko, někdejší důstojník ruské tajné služby FSB. Litviněnko uprchl z Moskvy v roce 2000. V britském exilu se stal nejenergičtějším a nejprovokativnějším Putinovým kritikem. Byl spisovatel a novinář. A od roku 2003 také britský agent, zaměstnaný tajnou službou MI6 jako expert na ruský organizovaný zločin.

Poslední dobou pak Litviněnko zásoboval špiony Jejího Veličenstva a jejich španělské kolegy děsivými informacemi o ruské mafii ve Španělsku. Mafie měla rozsáhlé kontakty s vysoce postavenými ruskými politiky. Stopy zjevně vedly až do prezidentského úřadu a datovaly se do 90. let, kdy Putin, tehdy poradce petrohradského starosty Anatolije Sobčaka, s gangstery úzce spolupracoval. Zhruba během týdne měl Litviněnko vypovídat před španělským žalobcem. Právě proto, jak se zdá, se Kreml pustil do horečné snahy ho zabít.

Muži z Moskvy si přivezli „velmi drahý jed“, jak se Kovtun svěřil svému příteli. O jeho vlastnostech toho moc nevěděl. Tím jedem bylo polonium-210, vzácný radioaktivní izotop, drobný, neviditelný, nezjistitelný. Jeho požití znamenalo smrt. Polonium pocházelo z nukleárního reaktoru na Urale a produkční linky v ruském městě Sarov. Tajná laboratoř FSB, „výzkumný ústav“ agentury, jej pak přeměnila na snadno přenosnou zbraň.

Lugovoj a Kovtun ovšem nebyli valní zabijáci. Kvalita Moskvou najatých vrahů šla od zlatých časů KGB dolů. Jejich první pokus v jednací místnosti na Grosvenor Street nevyšel. Vylákali Litviněnka na obchodní schůzku, na níž – jak později ukázala radiační stopa – mu nasypali polonium do šálku či sklenice. Ale Litviněnko se nápoje nedotkl. A tak zůstával i 1. listopadu 2006 tvrdošíjně naživu.

Rodinný výlet na Ligu mistrů

Jako většina luxusních londýnských hotelů má i Millennium kamerový systém (CCTV). Multiplex může mít až 48 kamer; ten den bylo 41 z nich funkčních. Kamery fungují na principu časosběru. Pořizují záběr každé dvě vteřiny; video se uchovává 31 dní. Záznam je trhaný, trochu jako z raných časů filmu – obrázky poskakují; lidé se zjevují a mizí; život odchází a plyne. A přitom je to poctivý záznam. Časová stopa – dny, hodiny, minuty –, která zafixuje všechno. Její snímky nabízejí zázračný stroj času, cestu do autentičnosti.

Ale i moderní CCTV má své limity. Některé části Millennia nepokrýval – čehož si Lugovoj, expert na sledování a někdejší kremelský bodyguard, všiml. Jedna kamera byla připevněna nad recepcí. Její záznam ukazuje recepční desku; řadu tří počítačových obrazovek; uniformovaný hotelový personál. Vlevo na obrázku je částečný pohled na foyer. Jsou zde dvě bílé kožené pohovky a křeslo. Další kamera – nevšimli byste si jí, pokud se nedíváte přímo do ní – nahrává schody vedoucí k toaletám.

Hotel má dva bary v přízemí přístupné z foyer. Je tu velká restaurace a kavárna. A menší Pine Bar nalevo, hned jak vejdete otáčivými dveřmi z ulice. Příjemný bar s dřevěným obložením. Tři arkýřová okna s výhledem na náměstí. Z hlediska CCTV je Pine Bar bezpečnostní černou dírou. Nemá žádné kamery; jeho hosté jsou neviditelní.

Večer 31. října nahrála kamera č. 14 toto: ve 20.04 muž v černé kožené bundě a hořčicovém svetru přistupuje k recepci. Po každé straně má mladou ženu. Obě mají dlouhé upravené blond vlasy: jsou to jeho dcery. Další postava se přišourá od pohovek. Muž je nápadně vysoký, podsaditý chlápek ve vatované černé bundě a s šálou připomínající tu, co nosil Harry Potter. Šála je červeno-modrá, v barvách fotbalového klubu CSKA Moskva.

Video zachycuje moment, kdy se Lugovoj zapisuje na recepci – tentokrát, při třetím zběsilém výletu do Londýna během tří týdnů, dorazil s celou rodinou. Přijel z Moskvy se svou ženou Světlanou, dcerou Galinou, osmiletým synem Igorem a přítelem Vjačeslavem Sokolenkem – mužem se šálou. V hotelu se Lugovoj setkal s další dcerou, Taťánou. Přiletěla z Moskvy se svým chlapcem Maximem Bejakem o den dřív. Rodinná akce se konala kvůli návštěvě zápasu Ligy mistrů CSKA Moskva s Arsenalem následující večer. Stejně jako Lugovoj pracoval i Sokolenko kdysi pro KGB. Ale na rozdíl od něj nebyl vrah.

CCTV ukazuje Kovtuna přijíždějícího do Millennia v 08.32 další den – drobná postava nesoucí přes rameno černou tašku. Události několika příštích hodin se stanou nechvalně známé – Litviněnko coby osudem předurčená oběť versus ruský stát jako bůh pomsty. Co se odehrálo, byla dílem improvizace, která mohla snadno selhat. Lugovoj a Kovtun se rozhodli vylákat Litviněnka na další schůzku. Ale důkazy naznačují, že ještě stále nevymysleli, jak přesně ho zabijí.

Litviněnko se poprvé potkal s Lugovojem v Rusku v 90. letech. Oba byli členové suity oligarchy Borise Berezovského. Později, když žil ve svém londýnském exilu, se Berezovskij stal Litviněnkovým náladovým patronem. V roce 2005 Lugovoj Litviněnka znovu kontaktoval a navrhl, že by mohli spolupracovat, radit západním firmám, které chtějí investovat v Rusku. V 11.41 zavolal Lugovoj Litviněnkovi na mobil. Navrhl schůzku. Co kdyby se potkali během dne v Millenniu? Litviněnko řekl ano; komplot se rozjel.

Scotland Yard později přesně stanoví Litviněnkův pohyb odpoledne 1. listopadu: autobus z jeho domu v Muswell Hill na severu Londýna; metro na Piccadilly Circus; oběd ve tři odpoledne s jeho italským společníkem Mariem Scaramellou v sushi restauraci Itsu na Piccadilly. Mezitím několik telefonátů od Lugovoje, který začínal být neodbytný. Lugovoj zavolal Litviněnkovi znovu v 15.40. Řekl mu, aby si „pospíšil“. Prý musí co nejdřív odjet na fotbal.

Lugovoj sdělí britským detektivům, že přijel do Millennia ve čtyři odpoledne. CCTV ukazuje, že lhal: o půl hodiny dřív, v 15.32, se Lugovoj objevuje u recepce a ptá se na toalety. Další kamera, číslo čtyři, zaznamenává, jak kráčí po schodech z foyer. Je to pozoruhodný obraz. Lugovoj se zdá duchem nepřítomný. Je nezvykle bledý, zasmušilý. Jeho levá ruka je ukrytá v kapse bundy. Znovu se objevuje po dvou minutách. Kamera nabízí nelichotivý detailní záběr na jeho plešku.

Pak, v 15.45, opakuje tu samou proceduru Kovtun, ptá se na cestu, mizí na pánských toaletách, znovu se objevuje po třech minutách. Je drobné postavy. Co tam dvojice dělala? Myli si ruce, chystali poloniovou past? Nebo připravovali ohavný zločin v úkrytu jedné z kabinek?

Testy prokázaly kontaminaci masivním alfa zářením ve druhé kabince nalevo – 2600 jednotek záření za sekundu na dveřích, 200 na splachovadle. Další zdroje polonia byly nalezeny na a pod sušičem rukou, přes 5000 jednotek záření za sekundu.

Kamerový systém ukazuje, že v 15.59 a 41 sekund přichází ještě někdo – zdravě vypadající muž v modré džínové bundě se světle hnědým límcem. Telefonuje. Je to Litviněnko; volá z hotelové lobby Lugovojovi, aby mu řekl, že dorazil. O moc víc CCTV neprozrazuje. Až na jeden důležitý detail. Litviněnko hotelové toalety nenavštívil. Nebyl tedy zdrojem polonia; to jeho ruští společníci-kati, kteří ho s sebou přivezli do Londýna na svůj druhý pokus o otravu.

Nepřátelé Kremlu

Sovětský svaz měl dlouhou tradici v likvidaci svých nepřátel. Ta zahrnuje Lva Trockého (rána sekáčkem na led do hlavy), ukrajinské nacionalisty (jed, explodující dorty) a bulharského disidenta Georgiho Markova (ricinová kulička vystřelená z deštníku na londýnském mostě Waterloo Bridge). Škála sahala od demonstrativních vražd až po ty, kde nešlo otisky prstů KGB najít za žádnou cenu. Zabíjení se ospravedlňovalo takříkajíc leninskou etikou: bylo nezbytné na obranu bolševické revoluce, toho vznešeného experimentu.

Za Borise Jelcina tyhle exotické vraždy povětšinou ustaly. Tajná moskevská laboratoř na jedy, založená v roce 1917 Leninem, byla zakonzervována. Avšak po roce 2000, s Putinem v Kremlu, se takové operace v sovětském stylu znovu tiše rozjely. Kritici nového ruského prezidenta měli zvláštní zvyk… končili mrtví. Putin zemi kormidloval stále více autoritářským směrem, skoncoval s většinou zdrojů opozice a disentu. Prezidentovi soudruzi z KGB, kdysi podřízení komunistické straně, byli nyní u vesla zcela sami.

Vraždy novinářů a lidskoprávních aktivistů se už nedají vysvětlit ochranou socialismu. Stát se nyní stal synonymem něčeho jiného: osobních finančních zájmů Putina a jeho přátel.

Jako důstojník FSB byl Litviněnko v 90. letech šokován, když zjistil, jak důkladně organizovaný zločin pronikl do ruských bezpečnostních orgánů. V jeho očích zločinecká ideologie nahradila komunistickou. Byl první, kdo popsal Putinovo Rusko jako mafiánský stát, v němž se role vlády, organizovaného zločinu a tajných služeb staly nerozeznatelné.

Když sloužil u FSB, kde se jeho práce nejvíc podobala detektivní, musel si Litviněnko také zdokonalit své pozorovací schopnosti. Byla to součást jeho základního výcviku. Jak popsat padouchy: jejich výšku, postavu, barvu vlasů a nápadné rysy. Co měli na sobě. Nějaké šperky. Věk. Kuřák – nekuřák. A samozřejmě jejich konverzace – od velkých věcí, jako je přiznání viny, až po triviální detaily. Například kdo komu nabídl šálek čaje.

Účet za 70,60 libry

Když detektiv inspektor Brent Hyatt ze Scotland Yardu později Litviněnka vyslýchal, Rus mu podal úplný – a vzhledem k okolnostem, pozoruhodný – popis své schůzky s Lugovojem a Kovtunem v Pine Baru. Litviněnko uvedl, že k němu Lugovoj přistoupil ve foyer z levé strany a řekl: „Pojďme, posadíme se tamhle.“ Následoval Lugovoje do baru; ten už objednal pití. Lugovoj se posadil zády ke zdi; Litviněnko seděl diagonálně naproti němu v křesle. Na stole stály skleničky – ale žádné lahve. A „hrnky a čajová konvice“.

Jak Lugovoj věděl, Litviněnko nepil alkohol. Navíc byl skoro švorc a nechtělo se mu utrácet peníze v nóbl podniku. Barman, Norberto Andrade, přišel k Litviněnkovi zezadu a zeptal se ho: „Dáte si něco?“ Lugovoj otázku zopakoval a řekl: „Chceš si něco dát?“ Litviněnko řekl, že nic nechce.

Litviněnko sdělil Hyattovi: „[Lugovoj] řekl: ‚OK, no my stejně teď odcházíme, tak tady ještě zbyl nějaký čaj, jestli chceš, tak si můžeš dát.‘ A pak číšník odešel nebo myslím Andrej požádal o čistý šálek a on ho donesl. Nalil jsem si trochu čaje z konvičky, i když ho na dně zbylo jen málo a vydalo to akorát na půl šálku. Možná tak 50 mililitrů.

„Několikrát jsem polknul, ale byl to zelený čaj bez cukru a mimochodem, už byl studený. Z nějakého důvodu mi to nechutnalo, no, skoro studený čaj bez cukru, a víc už jsem se nenapil. Možná jsem polkl celkem třikrát nebo čtyřikrát.“ Litviněnko dodal, že šálek nedopil.

Hyatt: Konvička s čajem tam tedy již byla?

Litviněnko: Ano.

Hyatt: Kolik hrnků bylo na stole, když jste přišel?

Litviněnko: Myslím tři nebo čtyři šálky.

Hyatt: A napil se Andrej z konvice ještě ve vaší přítomnosti?

Litviněnko: Ne.

Hyatt: OK, a co se stalo dál?

Litviněnko: Pak řekl, že sem akorát přichází Vadim [Kovtun]… buď Vadim, nebo Voloďa, to si nepamatuju. Viděl jsem ho podruhé v životě.

Hyatt: Co se stalo pak?

Litviněnko: Pak se Voloďa [Kovtun] posadil ke stolu na mé straně, naproti Andrejovi.

Tři muži probírali schůzku naplánovanou na další den v soukromé bezpečnostní firmě Global Risk. V předešlých měsících se Litviněnko snažil přilepšit si ke svému měsíčnímu příjmu 2000 liber od MI6 zpracováváním reportů pro britské firmy, které toužily investovat v Rusku. Bar byl zaplněný, říká Litviněnko. Cítil ke Kovtunovi silnou antipatii. Je na něm něco divného, pomyslel si – jako kdyby prožíval nějaká vnitřní muka.

Litviněnko: Voloďa [Kovtun] byl – zdál se být – v těžké depresi, jako kdyby měl pořádnou kocovinu. Omlouval se. Říkal, že celou noc nespal, že akorát přiletěl z Hamburku a chtěl strašně moc spát, ale už nezabral. Ale myslím, že je buď alkoholik, nebo drogově závislý. Je to velmi nepříjemný typ.

Hyatt: A jak Voloďa věděl, že má přijít ke stolu? Andrej ho kontaktoval a požádal, ať za vámi přijde, nebo už to bylo domluvené, že se k vám připojí?

Litviněnko: Ne… myslím, že to věděl dopředu. Možná tu dokonce seděli už předtím a on třeba odešel do svého pokoje.

Hyatt: Vraťme se ještě k tomu, jak jste si dal trochu čaje a neobjednal si pití u číšníka. Bylo řečeno, že trocha čaje zbyla. Jak moc Andrej naléhal, abyste se napil? Nebo mu to bylo jedno? Říkal třeba: ‚No tak, no tak, dej si trochu…‘? Nebo mu to bylo jedno?

Litviněnko: Řekl to tak, víte: „Jestli něco chceš, tak si něco objednej, ale my budeme brzo odcházet. Jestli chceš trochu čaje, tak tady nějaký zbyl, můžeš si ho dát...“ Mohl jsem si objednat pití sám, ale on to podával takovým způsobem, že opravdu není třeba si objednávat. Nemám rád, když za mě lidi platí, ale v takovém drahém hotelu, promiňte, nemám tolik peněz, abych za to platil.

Hyatt: Napil jste se čaje v přítomnosti Volodi?

Litviněnko: Ne, pil jsem čaj jen, když naproti mně seděl Andrej. Ve Voloďově přítomnosti jsem nepil… Ten čaj mi nechutnal.

Hyatt: A potom, co jste se napil z té konvice, napili se z té konvice ještě Andrej nebo Voloďa?

Litviněnko: Určitě ne. Později, když jsem z hotelu odešel, mě napadlo, že něco není v pořádku. Měl jsem ten pocit celou dobu, věděl jsem, že mě chtějí zabít.

Není důkaz, který by potvrdil, zda to byl Kovtun – exčíšník, který kdysi pracoval v hamburské restauraci –, nebo Lugovoj, kdo dal polonium do čajové konvice. Z Litviněnkovy výpovědi je jasné, že šlo o společný zločinný podnik. Lugovoj bude následně vysvětlovat, že si nemůže vzpomenout, jaké pití si v Pine Baru objednal. A že to Litviněnko trval na jejich schůzce, se kterou on zdráhavě souhlasil.

Policie později vypátrala Lugovojův účet z baru. Objednávka byla: tři čaje, tři giny Gordon’s, tři toniky, jeden koktejl s šampaňským, jeden doutník Romeo y Julieta No 1, jeden gin Gordon’s. Čaj stál 11.25 liber; celkový účet 70.60 liber. Lugovoj byl muž, který vraždil s jistým stylem.

390 000 becquerelů v umyvadle

V této chvíli museli Lugovoj a Kovtun usoudit, že jejich travičská operace vyšla. Litviněnko se zeleného čaje napil. Pravda, ne moc. Ale napil. Schůzka trvala 20 minut. Lugovoj se podíval na hodinky. Říkal, že čeká na ženu. Objevila se ve foyer a jako v nahrávce na repliku, mávala rukou a artikulovala: „Jdeme, jdeme.“ Lugovoj vstal, aby se s ní přivítal, a nechal Litviněnka a Kovtuna u stolu.

Následovala ještě jedna, poslední, stěží uvěřitelná scéna. Podle Litviněnka se Lugovoj vrátil do baru v doprovodu svého osmiletého syna Igora. Lugovoj ho Litviněnkovi představil. Řekl Igorovi: „To je strejda Saša, podej mu ruku.“

Igor byl hodný chlapec. Poslušně potřásl Litviněnkovi rukou, tou samou, která teď pulsovala radiací. Když policie zkoumala Litviněnkovu bundu, našla masivní kontaminaci na rukávu – Litviněnko pil čaj pravou rukou. Skupinka i Litviněnko bar opustili. Lugovojova rodina a Sokolenko odjeli na fotbal. Kovtun jet odmítl se slovy: „Jsem moc unavený, chci spát.“

Forenzní experti budou zkoumat celý bar, stoly, nádobí. Prohlédli 100 čajových konvic, stejně jako šálky, lžičky, talířky, mléčenky. Najít „Litviněnkovu“ bílou keramickou konvici nebylo těžké – vykazovala hodnotu 100 000 becquerelů na centimetr čtvereční. Největší hodnota se objevila na její hubici. (Konvice byla po činu umístěna do myčky nádobí a nevědomky použita pro následující zákazníky.) Stůl, u něhož seděli, vykazoval 20 000 becquerelů. Jen polovina by při požití stačila na zabití člověka.

Polonium šířilo jedovaté výpary jako plížící se mlha. Našly se uvnitř myčky na nádobí, na podlaze, na pokladně, na držáku kávovaru. Stopy byly na lahvích Martini a Tia Maria za barem, na naběračce zmrzliny, na prkénku. Objevily se na křeslech – s velkým alfa zářením v místech, kde tři Rusové seděli – a na stoličce u piana. Kdokoliv Lugovoje a Kovtuna do Londýna poslal, musel si být vědom rizik pro ostatní. Zjevně ho to netrápilo.

Nejzásadnější důkaz se ovšem našel několik pater nad Pine Barem, v Kovtunově pokoji číslo 382. Když policejní experti rozebrali umyvadlo v koupelně, objevili propletené chomáče odpadu. Ten se zachytil v trubkách. Testy ukázaly, že obsahoval 390 000 becquerelů polonia. Úroveň tak vysoká, že mohla pocházet jen přímo ze samotného polonia.

Po vložení jedu do Litviněnkovy konvice se Kovtun odebral zpět do svého pokoje. Tady, v soukromí koupelny, vysypal zbytek kapalného roztoku do umyvadla. Nikdo jiný než Lugovoj a Sokolenko přístup do pokoje neměli. Policie došla k závěru, že Kovtun se vědomě chopil vražedné zbraně a poté se jí záměrně zbavil.

Věda byla objektivní, přesvědčivá a naprosto průkazná. Jednoduchost nepopiratelné skutečnosti. Zpátky v Moskvě, v mnoha následných rozhovorech, bude Kovtun prohlašovat svou nevinu. Tohle ale nebyl nikdy schopen vysvětlit: proč bylo polonium v jeho koupelně?

Ruská operace na zavraždění Litviněnka musela mít krycí jméno – byť stále neznámé. Konečně se dala odškrtnout jako úspěch. Bylo šesté výročí Litviněnkova příjezdu do Británie, 1. listopadu 2000. Zatím to ještě nevěděl, ale umíral. Látka použitá na jeho zabití byla vybrána, protože vrazi věřili, že je nezjistitelná. Plán fungoval. Od této chvíle už ho nemohlo zachránit nic, ani sebetalentovanější lékařský tým nadaný samotným pánembohem.

Vyšetřování na smrtelné posteli

O sedmnáct dní později Litviněnko ležel v nemocnici, na smrt nemocný. Jeho případ lékařský tým vyvedl z míry. Nakonec se usnesli na diagnóze: otrava thalliem. Až v této fázi se na scéně objevil Scotland Yard.

Britská policie se ocitla před zmatečným obrázkem – otrávený Rus, který mluvil špatně anglicky; záhadný komplot zahrnující návštěvníky z Moskvy; změť potenciálních míst činu. Dva detektivové, inspektor Brent Hyatt a seržant Chris Hoar, ze speciální kriminální jednotky metropolitní policie vyslýchali Litviněnka na šestnáctém patře nemocnice University College Hospital. Byl zapsán jako Edwin Redwald Carter, což byl jeho britský pseudonym. Stává se „důležitým svědkem“ ve vyšetřování. Proběhne 18 rozhovorů, které celkem trvají 8 hodin a 57 minut. Tyto rozhovory se táhnou tři dny, od časných hodin 18. listopadu a skončí krátce před devátou večer 20. listopadu.

Přepisy rozhovorů byly osm a půl let drženy v tajnosti, uschované v archivu Scotland Yardu a opatřené razítkem „Tajné“. Byly zpřístupněny v roce 2015, jsou to pozoruhodné dokumenty. Dalo by se říct, že jde o unikátní svědecké výpovědi poskytnuté duchem. Ale Litviněnko není obyčejný duch: je to duch, který využil poslední zásoby své energie, aby rozluštil strašidelnou tajemnou vraždu – svou vlastní.

Litviněnko byl velmi zkušený detektiv. Věděl, jak funguje vyšetřování. Byl také puntičkářský: úhledné srovnávání materiálů do složek, důsledné používání děrovačky. Během rozhovorů předkládá policii nevzrušeně informace o tom, kdo ho mohl otrávit. Uznává: „Nemůžu tyto lidi obvinit přímo, protože nemám důkaz.“

Byl ideální svědek – dobrý v popisu, výšce, detailech. Sestavil seznam podezřelých. Jsou tři: Ital Mario Scaramella; Andrej Lugovoj a Lugovojův nepříjemný ruský společník, jehož jméno si Litviněnko nedokáže vybavit a jemuž omylem říká „Voloďa“ nebo „Vadim“.

Hyatt začíná nahrávat osm minut po půlnoci 18. listopadu. Představuje sebe i svého kolegu detektiva seržanta Hoara. Litviněnko sděluje své jméno a adresu.

Hoar pak říká: „Moc vám děkujeme, Edwine. Edwine, vyšetřujeme tu podezření, že vás někdo otrávil s cílem vás zabít.“ Hoar říká, že mu lékaři sdělili, že Edwina zasáhla „extrémně vysoká dávka thallia“ a „že to je příčina jeho nemoci“.

Pak pokračuje: „Můžu vás požádat, abyste nám řekl, co si myslíte, že se vám stalo, a proč?“

Lékařský personál připravil Hoara na to, že Litviněnko mluví dobře anglicky. Hoar zjistil, že to není pravda. Po této první konverzaci byl přivolán tlumočník.

Litviněnko je stále schopen podat úplný popis své kariéry v FSB i svůj prohlubující se konflikt s touto službou. Mluví také o svém „dobrém vztahu“ s ruskou novinářkou Annou Politkovskou, dalším nepřítelem Putina, a o jejím strachu, že je v nebezpečí. Na jaře 2006 se setkali v pobočce Cafe Nero v Londýně. Litviněnko se jí ptal, co se děje. Řekla mu: „Alexandře, mám velký strach,“ a dodala, že kdykoliv se loučí s dcerou a synem, má pocit, že je vidí „naposled“. Naléhal na ni, aby Rusko opustila. Řekla, že nemůže – rodiče už jsou staří, má děti. V říjnu 2006 byla Politkovská zastřelena u schodiště svého moskevského bytu.

Vražda Politkovské Litviněnka „hodně šokovala“ a dodává: „Ztratil jsem hodně přátel.“ Říká detektivům o svém projevu ve Frontline Clubu, novinářském klubu v Londýně, kde minulý měsíc veřejně obvinil Putina, že dal Politkovskou zabít.

Čas od času se rozhovory přeruší: dojde páska; sestry přijdou podat léky; Litviněnko, trpící průjmem, musí jít na toaletu. Většinou ale bojuje. Říká Hyattovi: „Setkání s vámi je pro můj případ velmi důležité.“

Jsou to dva Rusové, kteří se ocitají v centru jeho podezření. Litviněnko líčí schůzku s nimi v Millenniu. Říká, že v hotelu předtím nebyl a musel si ho najít na mapě.

Jak se krátí čas, Litviněnko zběsile pracuje, aby rébus rozluštil. Přepis zní:

Carter [Litviněnko]: Jen tihle tři lidé mě mohli otrávit.

Hyatt: Tihle tři.

Carter: Mario, Vadim [Kovtun] a Andrej.

Jsou chvíle, kdy se zdá, jako by tu pracovali tři vyšetřovatelé: Hyatt, Hoar a Litviněnko, puntičkářský expolicista. Po čtyřech nebo pěti hodinách rozhovorů do sebe případ začne zapadat. Vyšetřování nabírá na intenzitě. Informace putují do SO15, protiteroristického oddělení ve Scotland Yardu, vedenému superintendantem Clive Timmonsem.

Litviněnko vysvětluje, že nejdůležitější papíry uchovává doma, v dolní polici velké skříně. Dokumenty zahrnují informace o Putinovi a lidech kolem něj, z novin a dalších zdrojů, stejně jako o pozadí ruských zločineckých gangů. Dává policii své e-mailové heslo a bankovní účet. Říká jim, kde najdou účtenky za dvě SIM karty operátora Orange, koupené za 20 liber v obchůdku na Bond Street – v černé kožené peněžence na jeho nočním stolku. Litviněnko vysvětluje, že jednu ze simek dal Lugovojovi; ke komunikaci používali tato tajná čísla. Předává svůj diář.

Vždy nápomocný Litviněnko telefonuje své ženě Marině a žádá ji, aby našla doma fotku Lugovoje. Hyatt přerušuje rozhovor, aby fotografii zajistil. Lugovoj je nyní hlavní podezřelý. Litviněnko ho popisuje takto: „Andrej je úplný Evropan, a dokonce vypadá trochu jako já, tak nějak. Stejný typ jako já … Já mám 1 m 77 cm – 1 m 78 cm, takže on zřejmě tak 1 m 76 cm. Je o dva roky mladší než já, světlé vlasy.“ Má malou, „skoro neviditelnou“ plešku.

Přepis uvádí:

Hyatt: Edwine, považujete Andreje za svého přítele, nebo obchodního společníka? Jak byste popsal váš vztah s Andrejem?

Carter: … Přítel není. Je to obchodní partner.

Na konci druhého dne rozhovorů, 19. listopadu, Litviněnko popisuje, jak ho domů vezl jeho čečenský přítel Ahmed Zakajev: „Paradoxní je, že jsem se pořád cítil velmi dobře, ale pak jsem zničehonic začal mít takový pocit, že by se mi v blízké budoucnosti mohlo něco stát. Možná podvědomě.“ Detektivové vypínají diktafon. Je to úplný a upřímný popis událostí vedoucích k Litviněnkově otravě, s jednou výjimkou. Během těch dvou dnů nezmiňuje svůj tajný život a práci pro britskou špionáž. Teprve další den hovoří o své schůzce z 31. října se svým prostředníkem z MI6 „Martinem“, v suterénní kavárně knihkupectví Waterstones na Piccadilly. Litviněnko je obezřetný – evidentně se zdráhá mluvit o své tajné roli.

Carter: 31. října asi kolem čtvrté odpoledne jsem měl domluvenou schůzku s člověkem, o němž bych opravdu nechtěl mluvit, protože mám nějaké závazky. Můžete toho člověka kontaktovat na tom dlouhém telefonním čísle, které jsem vám dál.

Hyatt: Potkal jste se s tím člověkem, Edwine?

Carter: Ano.

Hyatt: Edwine, je naprosto nezbytné, abyste nám řekl, kdo ten člověk je.

Carter: Můžete mu zavolat a on vám to řekne.

Rozhovor náhle končí. Je 17.16. Hyatt vytáčí to dlouhé telefonní číslo, dovolá se „Martinovi“ a říká mu, že Litviněnko je vážně nemocný a je obětí zjevné otravy dvěma tajemnými Rusy.

To je evidentně poprvé, co se MI6 – organizace proslavená svou profesionalitou – dozvídá o Litviněnkově kritické situaci. Samozřejmě, Litviněnko nebyl zaměstnanec na plný úvazek. Ale byl placený informátor, s vlastním šifrovacím mobilem a pasem, který mu dodala MI6. Zdá se, že tajná služba nebyla přesvědčena, že by byl Litviněnko v nebezpečí – a to navzdory mnoha výhrůžným telefonátům z Moskvy či útoku zápalnou bombou na jeho dům na severu Londýna v roce 2004.

Reakce MI6 je nejasná. Britská vláda stále odmítá zveřejnit relevantní dokumenty. Lze si představit tu paniku a zahanbení. A tajnou službu přepínající okamžitě na krizový mód. Přepis ukazuje, že po rozhovoru s inspektorem Hyattem se „Martin“ spěšně odebral k Litviněnkově lůžku. Mluvil se svým otráveným agentem a odešel kolem 19.15. Policejní rozhovor pak pokračuje; poslední otázky a odpovědi se točí kolem dřívějších výhrůžek ze strany Kremlu a jeho emisarů. Detektivové se ptají, jestli by chtěl Litviněnko ještě něco dodat.

Hoar: Napadá vás ještě někdo, kdo by si přál vám takto ublížit?

Carter: Nemám pochyb, kdo to chtěl, často od těch lidí dostávám výhrůžky. Udělali to… Naprosto vůbec nepochybuju, že to udělaly ruské tajné služby. Protože ten systém znám, vím, že rozkaz k takovému zabití občanů jiné země na jejím vlastním území, zvlášť když to má co dělat s Velkou Británií, může dát jen jeden jediný člověk.

Hyatt: Chtěl byste nám říct, kdo jen ten člověk, pane? Edwine?

Carter: Ten člověk je prezident Ruské federace, Vladimir Putin. A pokud… jak jistě víte, dokud je pořád prezident, nebudete ho moci obvinit jako hlavní osobu, která vydala ten rozkaz, protože je to prezident obrovské země nacpané jadernými, chemickými a bakteriologickými zbraněmi. Ale nemám naprosto žádné pochybnosti, že jakmile se změní režim v Rusku nebo když první důstojník ruských tajných služeb přeběhne na Západ, řekne to samé. Řekne, že jsem byl otráven ruskými tajnými službami na Putinův rozkaz.

Jednoho člověka umlčet můžete…

Litviněnkův stav se rychle zhoršuje. 20. listopadu, ve stejný den, co proběhl poslední policejní výslech, ho lékaři přesunuli na jednotku intenzivní péče. Bylo snadnější ho tam monitorovat a v případě potřeby zasáhnout. Litviněnkova tepová frekvence začala být abnormální; důležité orgány selhávají.

Lékaři se pohybovali na nezmapovaném území. Litviněnkův případ byl problematický: symptomy otravě thaliem úplně neodpovídaly. Trpěl těžkým selháním kostní dřeně a poškozením střev. Ale jeden klíčový syndrom pro otravu thalliem chyběl – periferální neuropatie, bolest nebo necitlivost v prstech a chodidlech. „Byla to tak trochu záhada,“ přiznal jeden lékař.

Litviněnkovi blízcí mezitím neochotně docházeli k závěru, že pravděpodobně nemusí přežít.

Kreml následně obviní Litviněnkova přítele Alexe Goldfarba a Borise Berezovského, že ho cynicky využili v rámci své dlouhodobé PR kampaně proti Putinovi. Ovšem Litviněnko to dal najevo naprosto jednoznačně – jak ukazuje přepis záznamu Scotland Yardu, že činí Putina osobně zodpovědným za svou otravu. A tenhle vzkaz chtěl poslat světu.

Litviněnkův právník George Menzies začal jeho jménem sepisovat prohlášení. Menzies později řekl, že myšlenky v něm obsažené byly kompletně Litviněnkovy. „Dělal jsem, co jsem uměl, abych nejlépe vyjádřil, o čem jsem byl přesvědčen, že si Saša myslí a cítí,“ řekl. Témata – Litviněnkova hrdost na to, že je Brit, jeho láska k manželce, jeho přesvědčení o původu nemoci – zrcadlí to, co si klient myslel, uvedl Menzies.

Goldfarb a Menzies vzali koncept do nemocnice. Ukázali ho Marině. Její reakce byla negativní. Věřila, že její manžel se z toho dostane a že psaní závěti rovná se tomu, vzdát to. Pragmaticky jí řekli: „Lepší udělat to teď než později.“

Menzies to konzultoval s Timem Bellem, šéfem londýnské PR firmy Bell Pottinger. Bellova firma pracovala pro Berezovského od roku 2002, oligarchovi v exilu pomáhala během nejrůznějších právních průšvihů, a stejně tak asistovala Litviněnkovi. Bell tvrdí, že text se mu zdál příliš temný a vnímal ho jako „prohlášení ze smrtelné postele“. „Nemyslel jsem si, že je to správné, protože jsem pořád doufal a věřil, že to Saša přežije,“ říká Bell.

Goldfarb přečte list A4 Litviněnkovi, překládá ho z angličtiny do ruštiny. V jedné chvíli udělá Goldfarb pohyb rukama imitující mávání křídel anděla. Litviněnko podpořil prohlášení celé tak, jak bylo: „Tohle je přesně to, co chci říct.“ Litviněnko ho pak podepsal a datoval – 21. listopadu 2006, jeho podpis se vytrácí.

Prohlášení obvinilo někdejšího Litviněnkova šéfa v FSB z vraždy a uzavírá: „Můžete sice umlčet jednoho člověka, ale křik protestů z celého světa bude znít ve vašich uších do konce života, pane Putine.“

TV kamery a média se shromáždily před hlavním vchodem do nemocnice, očekávaly novinky.

Šestnáct pater nad nimi se Litviněnko zeptal Goldfarba, jestli se stal velkou zprávou. Stal – ale moc se toho o něm nevědělo, jen to, že je prominentní Putinův kritik a že je vážně nemocný. Goldfarb řekl: „Sašo, jestli opravdu chceš, aby ten vzkaz měl váhu, potřebujeme fotku.“ Marina byla proti tomu nápadu, viděla to jako zásah do soukromí. Ale Litviněnko souhlasil a řekl: „Ano, jestli myslíš, že je to třeba, tak to udělejme.“

Goldfarb zavolal do Bell Pottinger a mluvil s Jennifer Morganovou, Bellovou spolupracovnicí. Morganová zavolala fotografku, kterou znala, Natasju Weitszovou. Weitszová přijela do nemocnice a dovedli ji kolem policejní stráže nahoru. Byla u Litviněnka jen pár minut. Odhrnul si zelenou nemocniční košili na stranu, aby byly vidět elektrokardiogramové senzory připojené k srdci. Weitszová nafotila několik snímků Litviněnka: holohlavý, vychrtlý a vzdorný, hledící chrpově modrýma očima přímo do objektivu. Obrázek se rozletěl do světa.

Následující den, ve středu 22. listopadu, lékaři ošetřující Litviněnka zrušili svou diagnózu. V jejich zprávě se píše: „NEMYSLÍME, že tento gentleman prodělal anorganickou otravu thalliem.“

Během dne se svolá schůzka na nejvyšší úrovni do kanceláře velitelství metropolitní protiteroristické jednotky. Zahrnuje detektivy SO15, vedené superintendantem Timmonsem, lékařský personál, vědce z britského ústavu pro jaderné zbraně, služby soudního lékařství a Dr. Nicka Genta z Porton Down, britského armádního jaderného zařízení. Poslední zkoušky moči odhalily přítomnost nového radioaktivního izotopu – polonia-210. Ale to se odbyde jako anomálie způsobená plastovou nádobou, v níž byl vzorek přepravován.

Podle Timmonse se experti zabývali pěti teoriemi, jak mohlo dojít k Litviněnkově otravě. Většina byla na hraně ezoterie. Experti se rozhodli šetřit dál a poslali litr moči do vojenského jaderného výzkumného ústavu.

Na pokoji jednotky intenzivní péče Litviněnko střídavě upadal do bezvědomí. Navštívil ho rusko-německý filmař Andrej Někrasov. Ten už dříve dělal s Litviněnkem několik rozhovorů; natočil video za podmínky, že bude zveřejněno jen se souhlasem Mariny. Litviněnko leží na své posteli, přemožená duše, kolem níž tmavne svět. Kapačka připojená k nosu; propadlé tváře; oči otevřené – ještě. Do pokoje proniká bledé odpolední světlo.

„Byl při vědomí, ale byl hrozně moc slabý,“ vzpomíná Marina. „Strávila jsem u něj skoro celý den, aby mohl být v klidu a odpočíval.“ V osm večer Marina vstala k odchodu a řekla svému manželovi: „Sašo, já bohužel musím jít.“

Vzpomíná: „Tak smutně se usmíval a já se začala cítit provinile, že ho opouštím, a jen jsem řekla: ‚Neboj se, zítra ráno přijdu a všechno bude v pořádku.“

Litviněnko k ní zašeptal: „Tak moc tě miluju.“

O půlnoci volají z nemocnice, že Litviněnko měl zástavu srdce, ne jednu, ale hned dvě. Lékaři ho dokázali oživit. Marina se vrátila do University College Hospital, svezla se se Zakajevem, a našla manžela v bezvědomí a na přístrojích. Další den, 23. listopadu, strávila po jeho boku; Litviněnko se nacházel v umělém spánku. Večer se vrátila domů do Muswell Hill. Hodinu po jejím příchodu zazvonil telefon. Volali z nemocnice, aby se urychleně vrátila.

Litviněnko utrpěl třetí zástavu srdce ve 20.51. Službu konající lékař dr. James Down se ho snažil oživit, ale ve 21.21 ho prohlásil za mrtvého. Když Marina a jejich dvanáctiletý syn Anatolij přijeli do nemocnice, odvedli je nikoliv na pokoj, ale do vedlejší místnosti. Po deseti nebo patnácti minutách jim doktor řekl, že Litviněnko zemřel. Dodal: „Chtěli byste Sašu vidět?“– „Samozřejmě,“ odpověděla Marina.

Poprvé za několik dní Marině dovolili, aby se svého manžela dotkla a políbila ho; Anatolij vyběhl z pokoje po půl minutě.

Šest hodin před Litviněnkovou smrtí, kolem třetí odpoledne, Timmonsovi volají z ústavu pro jaderné zbraně. Mají výsledky posledních testů. Potvrzují, že Litviněnko byl „strašně kontaminován“, jak to nazve Timmons, radioaktivním poloniem.

Autor Luke Harding je dlouholetým reportérem deníku Guardian a autorem knihy A Very Expensive Poison o kauze Litviněnko.

Text je ukázkou z této knihy, která vyjde v březnu v nakladatelství Guardian Faber. Byl publikován v deníku Guardian. Přetištěno s laskavým svolením Luka Hardinga, redakčně kráceno.

29. ledna 2016