Patří k umělcům, kteří se rozhodli nejen tvořit svá díla a pak s nimi objíždět výstavy, ale také důrazně vstupovat do veřejného prostoru. Výtvarník Krištof Kintera (41), jehož věhlas přesáhl české hranice a jehož díla se prodávají po celé Evropě, takto například vytvořil pomník sebevrahům pod pražským Nuselským mostem nebo instalaci na památku mrtvého cyklisty.

Postavit sochu u nového pražského obchodního centra ale odmítl z principiálních důvodů. Je aktivní v lokálním dění. „Situace se hodně mění, nejenom v Praze, myslím. Je tady znatelná změna a vůle občanských iniciativ a sdružení svoje město zlepšovat, život v něm, dopravu. To je hrozně dobrý signál. Je tu spousta lidí, kteří ty věcí chtějí měnit, začínají mít výsledky a dostávají se, chvála bohu, i do té politiky ‑ jako na Praze 7, 10 i jinde,“ říká Kintera, který má momentálně velkou retrospektivní výstavu v Rotterdamu.

„Your light is my life“, to je název vaší, zatím poslední retrospektivní výstavy probíhající nyní v rotterdamském Kunsthal. Co si mám pod tímhle názvem představit, co je Krištof Kintera schopen vykouzlit s mým světlem?

S tím názvem je to trochu šlamastika. Je to vlastě zkomolenina názvu jedné mé sochy, My light is your life. Kurátorka Kunsthal to v nějakém rozhovoru v hospodě v Rotterdamu omylem přehodila, a pak se jí vyznění téhle zkomoleniny zalíbilo natolik, že se rozhodla bez mého přitakání z toho udělat oficiální název výstavy. A v momentu, kdy jsem se rozhodl tam vklínit nějaký svůj míň ezoterický a duchovní, ale spíš znervózňující název, už bylo pozdě. Kunsthal už to anoncovala na webových stránkách a tištěných materiálech. Takže název výstavy vznikl tímhle kuriózním způsobem. Nicméně světlo na výstavě je (smích) a je samozřejmě důležitou součástí celého toho, skoro by se dalo až pejorativně říct, Gesamtkunstwerku.

V čem je tato retrospektiva jiná?

V první řadě je to za odměnu, která se opravdu nemusí každému jen tak podařit – mít možnost ukázat skoro všechno, co člověk do téhle doby udělal. Mám tam v jednom velikánském prostoru asi padesát soch, což vytváří dohromady nějakou vazbami prorostlou krajinu. Navíc od první velké výstavy v Městské knihovně v Praze mi došlo, že je potřeba nejen převézt ty sochy a rozestavit je do nějaké konstelace, ale taky pracovat s danou institucí jako se sochou nebo s instalací, přeměnit ji, vymyslet na místě nějakou přidanou hodnotu. Ta tady spočívá v tom, že Koolhaas (architekt Kunsthal – pozn. red.) zanechal v té velké hale asi šedesát obrovských mobilních stěn, který jsou pět metrů dlouhé, pět metrů vysoké a půl metru široké. S tím, že se s nimi nedá z toho prostoru zmizet, jen je rozpohybovat. Na první pohled hezký nápad, ale mně to přišlo strašně limitující – ta kubatura stěn zabírá mimo jiné pětinu celkového prostoru haly. Jediné východisko, které mě tam napadlo a ukázalo se, že funguje, bylo postavit z těch panelů ohradu. Přes tu se jako divák dlouho nemůžeš dostat k výstavě, jdeš chodbou kolem a jen slyšíš všechny ty kecy mluvičů a havranů, než se přes spadlý poslední panel dostaneš konečně dovnitř. A světla jsou v prostoru naprogramovaná tak, že se každou čtvrt hodinu imituje zkrat, světlo spadne a nastane tma. Jako divák začínáš vnímat okolní zvuky úplně jinak, sochy vyzařující světlo jsou najednou jedinými záchytnými body, dvě minuty takovýhleho neklidu.

V Česku jste měl retrospektivní výstavu v Městské knihovně před třemi lety. Vaše exponáty vzbuzovaly v návštěvnících jako obvykle živé reakce. Během komentované prohlídky pro děti některé z nich v hrůze prchaly před Špatnými zprávami, postavou vypelichaného satanáše, skláceného za bubnem, na nějž se konstantně valí žvanění z rádia. Je to podle vás ukázkou toho, kam se posunulo tradiční chápání pojmu zla?

Tak to, že děti utíkají před čertem, to je dobře. (smích) Dospělí už neutíkají, protože jsou už dávno otupělí. Zprávy denně přinášejí daleko zhůvěřilejší a děsivější věci, proto jsem je implementoval do té sochy. Čert je jeden z posledních archetypů, který ještě přežívá v naší kultuře. Zbytek už dávno převálcovala masová kultura, tady je dávno zasantaklausováno, vyshrekováno. Ale ten čert pořád splňuje nějakou funkci strachu z nadpřirozena. Je to pro mě důležitý symbol, proto jsem ho začlenil do svých děl. Jedna z možných interpretací sochy je, že skutečný ďábel na nás leze z toho rádia. V Rotterdamu, to je zajímavé, nejsou třeba Špatný zprávy součástí výstavního prostoru uvnitř Kunsthal. Našli jim místo v bunkru ze studené války na pozemku kousek od muzea. Takže čert momentálně buší v bunkru pod Rotterdamem, je to poměrně sugestivní site-specific instalace.

Špatný zprávy se prostě vracejí do bunkrů ze studené války?

Dá se to tak říct. (smích)

Vaše tvorba je charakteristická tím, že často využívá prostředků denní potřeby. Robotické nože, kola, míče a lampy posouváte do jiného kontextu. Sám jste užil formulaci „fatalita banality“. Je tohle téma ještě aktuální?  Neposouváme se kupředu takovou rychlostí, že se lidem v dnešním světě hranice mezi banalitou a realitou smazávají čím dál víc?

Jak komu, v tom tkví kámen úrazu. Jsme individuality, které buď věci necítí a neřeší, anebo je cítí a řeší. A umění je tady od toho, aby ty věci cítilo, netvrdím, že řešilo. Umění nic neřeší, ale umění vidí a cítí a přetransformovává to do nějaké výpovědi. Takže pro mě je to používání atributů běžného života stále totálně aktuální. Já mívám občas úplný přeteky. Zrovna včera jsem měl takovou náladu, že všechno, co jsem viděl, bych byl schopen okamžitě předělat na skulpturu. Pak stačí igelitový pytlík, který ti plandá někde na stromě u silnice, nebo tvoje pohozené ponožky v rohu místnosti jsou natolik silným existencionálním impulzem, že z toho uděláš sochu. Tohle je pro mě pořád obrovské dobrodružství a doufám, že ho nikdy neztratím. Protože pokud bych o tohle přišel, pak vlastně ztratím důvod, proč vůbec tvořit.

Delší dobu se zajímáte o veřejný prostor – performancemi s tvůrčí skupinou Jednotka, později vlastními akcemi např. s Plumbařem, v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Trvaleji jste se do veřejného prostoru zapsal poprvé s lampou obrácenou do nebe pod Nuselským mostem, Mementem mori sebevrahům. Jakou vám to přineslo zkušenost?

Nezapomenutelnou. Pro mě je důležitý ten moment vlastního rozhodnutí, podle něj se ta socha jmenuje. A je to jen důkazem toho, že věci mají vznikat zespod, ne jen seshora, na objednávku. Zespod bych řekl, že jsou ty impulzy opravdovější a upřímnější. Nežijeme prostě ve společnosti, kdy by Městská část Praha 2 vyhlásila soutěž na pomník sebevrahům, respektive Memento mori, připomínky naší konečnosti.

Zkušenost je poměrně na dlouhý vyprávění. Třeba tři týdny před instalací mě kontaktoval místostarosta s tím, co bude na pamětní desce. Já na to, že žádná deska nebude. Jenom malá nenápadná cedulka, kde bude napsáno: „Věnováno těm, kteří si v těchto místech vzali život.“ A propos, to jsou slova kamaráda Petra Borkovce, já už jsem v té době byl tak zacyklený, že jsem nebyl schopen přijít s tak jednoduchou formulací. Načež pan místostarosta to shodil ze stolu s tím, že to upraví. Jeho verze, kterou si doteď pamatuju, pak zněla: „Věnováno nám, i těm, kteří si v těchto místech zbytečně vzali život.“ Velmi zajímavý moment, opět bylo pro někoho důležité dokazovat, že ti, kteří skočili z mostu, selhali, a my tomu blahosklonně přihlížíme. Což bylo zas absolutně neslučitelné s tím, co jsem se snažil vyjádřit. V těchle místech zahynulo 250 až 350 lidí, přesný číslo nikdo neví, průměrně šlo o 180 pokusů ročně, tedy každý druhý den. A já jsem na to chtěl jenom nějakým jemným, nepatetickým způsobem upozornit. Že tam ta socha nakonec stojí, je pro mě určité zadostiučinění a vítězství, že se to podařilo zlegalizovat. Protože tohle není street art. Když děláš street art, tak to neřešíš a punkovým způsobem tu věc uděláš, s vědomím toho, že už tam třeba zítra nebude. Ale já jsem potřeboval, aby to tam zítra bylo. Aby to tam pokud možno bylo za sto let.

Jak to bylo se zakázkou na vaši sochu před novým nákupním centrem Quadrio na pražské Národní třídě? To je částí veřejnosti vnímáno velmi negativně ‑ vzhledem ke své rozloze, i proto, že se jeden nákupní svatostánek nalípnul na další. Vy jste tu nabídku od investora odmítl, proč?

Mého galeristu tehdy kontaktovali zástupci investora s tím, že chtějí sochu pana Ťintěry. (smích) Mně bylo ale velmi rychle jasné, že nechci prostě zdobit nějaké obchodní centrum, hotovo, tečka. To úsilí zástupců investora pokračovalo, nabízeli větší a větší částky. No, to uvažování je zajímavé, vždycky si to můžeš nějakým způsobem obhájit. Řekneš si, ok, já to udělám a za ty peníze pak tady ve Vršovicích budeme dál dělat nějaké aktivity, vlastně si to vnitřně obhájíš. Jsem rád, že jsem tady odolal. Chci si udržet svobodu projevu a nemusím se podílet na něčem, co se mi nelíbí. Tak jsem nepřitakal a je tam místo toho socha od Davida Černého. Ale Kintera nemůže přece, když dělá sochu pod Nuselákem a památník cyklistům, kteří zahynuli v pražských ulicích, zdobit nákupní centra... A Kinterovi to došlo, to je celý. Ale Kintera není svatoušek, má sochu třeba v centrále ČEZ, to je všechno pravda. Takže i tahle předchozí, ne příliš pozitivní zkušenost mi potom pomohla se rozhodnout tak, abych se za sebe nemusel stydět.

V případě pomníku pro mrtvého cyklistu Jana Bouchala Bike to heaven trvala příprava sedm let. Iniciativa vzešla ze sdružení Auto*mat, které má za cíl zvyšovat kvalitu veřejného prostoru a života v Praze. Ještě před deseti lety byla taková témata pro zastupitelstva okrajová podobně jako komunikace s občanskými iniciativami. Máte pocit, že o městě, ve kterém žijeme, máme dnes přeci jen větší možnost rozhodovat?

Mám strašnou radost za poslední léta. Situace se hodně mění, nejenom v Praze, myslím. Je tady znatelná změna a vůle občanských iniciativ a sdružení svoje město zlepšovat, život v něm, dopravu. To je hrozně dobrý signál. Je tu spousta lidí, kteří ty věcí chtějí měnit, začínají mít výsledky a dostávají se, chvála bohu, i do té politiky ‑ jako na Praze 7, 10 i jinde. Jistý, asi obecný pocit zklamání nebo naivity se odrážel v přesvědčení, že tohle nastane vzápětí po sametové revoluci. No, děje se to až teď, dvacet pět let poté, a je to skvělé. A jeden z malých úspěchů je i, opět, funerální plastika Bike to heaven. Takže já jsem se vlastně shodou náhod – když si vezmu, že moje jediné dvě stálé realizace ve veřejném prostoru v Česku mají funerální téma – stal necíleně expertem na funerální plastiku. (smích) Obě ty sochy s sebou nesou trochu nepohodlná, choulostivá témata. Ale ten pomník pro Bouchala a všem cyklistům, kteří zahynuli v pražských ulicích, je další věc. Má být apoteózou cyklistiky, oslavou téhle formy dopravy, kterou já ze srdce podporuju a mám obrovskou radost, že se jí podařilo zrealizovat. Nota bene na základě crowdfundingu (forma veřejné sbírky – pozn. red.), kdy se tenkrát překvapivě během týdne podařilo na tu sochu vybrat potřebných téměř tři sta tisíc korun po malých i větších částkách.

V souvislosti s tím jste vystupoval v dokumentu Benjamina Tučka Plán, tentokrát v roli aktivisty sdružení Start Vršovice. Ten film celkem přesně ilustruje procesy a jejich manipulaci v rozhodování o území hlavního města.

Je strašně důležité, že podobné filmy vznikají a mají možnost lidi zdravým způsobem iritovat a stimulovat. Aby se na radnice pak dostávali ti, kteří to mají v hlavě v pořádku a budou se podílet na změnách k lepšímu. Jsme zvyklí na všechno nadávat, být frustrovaní, ale v okamžiku, kdy nepodnikneme aktivní krok, je to celé k ničemu. Někdo na sebe to břímě vzít musí a ti lidé už tu jsou, obdivuju je a strašně jim fandím, jinak se to nezmění. Já to vnímám hodně z kreativního úhlu pohledu, třeba že umění je život ve městě, takže když na úřadech budou lidi, kteří tenhle způsob myšlení budou iniciovat, zadávat, změní se to město jako takové.

V rámci aktivit Startu Vršovice a dalších sdružení se společně s Kateřinou McReary, Danem Waltrem, Denisou Václavovou a dalšími staráte o vršovickou ProLuku, která funguje jako galerie pod širým nebem, místo setkání. Svým způsobem jde o unikátní prostor, kde spontánně funguje idea komunitního způsobu života. Jakou máte třeba v této souvislosti zkušenost se spoluprací s radnicí, vycházejí vám politici vstříc?

Tak Praha 10 je nechvalně známá jako jedna z nejzkorumpovanějších zastupitelstev u nás vůbec. Ta garnitura, která tady v posledních letech vládla, byla exemplárním příkladem toho, jak to nemá vypadat. Podařilo se, nejen k mému překvapení, v minulých volbách, že hnutí reprezentující právě nějakou dobrou vůli, třeba hnutí Vlasta, mělo výrazný úspěch. Nicméně nyní jsou opět vyšachovaní metodikou větších stran, jak se jich zbavit. Já osobně nejsem tak aktivní, že bych chodil na jejich zasedání a tak, od toho jsou tu jiní bojovníci Startu Vršovice. Znovu, já jsem tady spíš s Denisou proto, aby prostor ProLuky, která donedávna sloužila jako výkaliště pro psy, měl větší dopad. Snažíme se tam střídat různé umělecké instalace, letos jich přibude dalších pět. To místo je skvostné, dík přesunutí zastávek a fluktuací tramvaje číslo 22 tu plochu jako galerii vidí každý den obrovské množství lidí. Tenhle element je pro mě strašně důležitý, takový malý příspěvek, jak to město a život v něm nějak zpestřovat. Nic víc, nic míň.

Ještě k té politice – Vršovice se celkem jasně vyjádřily po okupaci Krymu ruskými záložáky na dovolené svým protestem, různými happeningy, na ProLuce instalací 107 křížů jako vzpomínky na oběti masakru na Majdanu. Jsou takové akce podstatné v době, kdy tento válečný konflikt nabírá krajně nepředvídatelnou a nebezpečnou podobu pro nás všechny?

Naprosto. Pro mě to byl velmi dojemný zážitek z toho, co se tam stalo. Šlo o formu politické skulptury ve veřejném místě, která byla živelná. Na ProLuku se chodili lidi modlit, zapalovat svíčky, byl jsem pohnutý z toho, jak může takováhle jednoduchá banální věc, kříže na louce, fungovat. Nádherný příklad toho, kdy můžeš vyjádřit svůj postoj k tomu, co se děje velmi blízko nás. To mi přijde jako dost zásadní, koneckonců chodily tam s námi i naše děti. Tady jde taky o jejich budoucnost.