V polovině března zamířil venezuelský prezident Nicolás Maduro na knižní veletrh. Zaujalo ho tam dílo s názvem Stalin: Dějiny a kritika černé legendy. „Podívejte, jak se mi Stalin podobá. Ten knírek je u soudruha Stalina, který porazil Hitlera, úplně stejný jako můj,“ vtipkoval nad obálkou. Skutečně, Maduro vypadá jako mladší bratr sovětského vůdce. Ale infantilní radost z fyzické podoby se Stalinem by až tak nevadila. Horší je, že začíná zvolna kráčet v diktátorových šlépějích.

Příliš velké Chávezovy boty

Bývalý řidič autobusu, který sedm let sloužil jako ministr zahraničí, nastoupil do čela Venezuely před dvěma lety poté, co jeho předchůdce ve funkci Hugo Chávez po dlouhém boji podlehl rakovině. Jeho idol si ho jako nástupce sám vybral, což stačilo, aby, posílený smutkem nad ztrátou budovatele socialismu 21. století, těsně vyhrál předčasné prezidentské volby. Ale od té doby to jde s jeho popularitou strmě dolů. O Chávezovi platilo, že jeho osoba rozděluje a že lehce nadpoloviční část obyvatelstva jej miluje, zatímco zbytek ho nesnáší. Nad Madurem se národ umí sjednotit, a to v odsudku. Podporu si dnes drží pouze u čtvrtiny občanů.

Šéf republiky to má těžké. Nečekal, že by se tohoto postu mohl kdy ujmout. Vždyť ho zastával Chávez. Nezpochybnitelný lídr, který svým charismatem, energií a proříznutou pusou dokázal strhnout davy. Chlapík, jenž se stal politickým synem churavějícího Fidela Castra a místo kubánského vousáče se ujal role neformálního mluvčího Latinské Ameriky. Kdo by to čekal, že kmet venezuelského populistu přežije?

Ač se o něm občas psalo jako o diktátorovi, bylo to přes všechny výtky vůči jeho autoritativním postupům nefér. Přes jisté nesrovnalosti při volbách a věčné boje s médii bylo jasné, že Chávez v čele země ztělesňuje vůli většiny národa. Když byla vlast v problémech, do kterých ji vedlo znárodňování, Chávez dokázal lidi ukecat, že přes potíže směřuje Venezuela ke světlejším zítřkům. A hlavně mohl svoje květnaté řeči podpořit „uplacením“ chudších vrstev voličů různými dávkami ze státní pokladny. To už však Maduro dělat nemůže. Pramen erárního bohatství vysychá. Zatímco Chávez měl štěstí, že jeho roky u moci se kryly s dobou vysokých cen ropy, kdy se na trzích platilo za barel téměř 150 dolarů, jeho nástupce se musí potýkat s cenami, jež klesly pod padesát dolarů. A vzhledem k tomu, že mazlavá hmota představuje 97 procent veškerého exportu, je zřejmé, že republika balancuje nad propastí.

Prázdné pulty přes plné nádrže

Za Cháveze se rozjela řada sociálních programů, dík nimž se ropné bohatství přelévalo i do domácností těch, kterým ho movité elity po celé 20. století upíraly. Jenže reformy to byly nahodilé a dlouhodobě neudržitelné. Jako erární obchody, v nichž se základní produkty jako rýže, mouka či mléko prodávaly za dotované sumy výrazně pod cenou trhu. V zahraničí nakoupené zboží sice už i dříve často nedorazilo na pulty, protože kvůli špatné organizaci logistiky shnilo v nevyložených lodích. Zásahy do podnikání vedly k tomu, že některé produkty přestaly být dostupné všude. I když to není nic příjemného, když není k sehnání toaletní papír, byly podobné situace jen přechodné a chudí občané to brali jako kompenzaci za plné košíky ve dnech hojnosti.

Jenže nyní je prázdnota regálů permanentní stav a jihoamerické státy debatují o tom, jestli do Venezuely poslat potravinovou pomoc. Do té země, která v dobách ropné hojnosti rozdávala peníze na stavbu infrastruktury po celém regionu, s nízkými úroky půjčovala na splácení dluhů a financovala volební kampaně ideologickým kolegům. Venezuelanům se pochopitelně takové žebrání nelíbí a hledají viníka. Nacházejí ho v prezidentovi, který se tak před národem ocitl v defenzivě. A dělá kroky, ke kterým Chávez sahat nemusel.

Loni počátkem roku část opozice přišla s programem, jehož název Salida znamená ve španělštině řešení i odchod – v tomto případě Madura. Na svou podporu svolala demonstrace, které se svou divokostí organizátorům vymkly z rukou. Své aktivisty do ulic nahnala i v tomto ohledu dobře promazaná vládní mašinerie. Svět tehdejší střety mezi přívrženci obou táborů, v nichž zahynulo 43 osob, příliš neregistroval, protože probíhaly ve chvílích, kdy vrcholilo globálně zásadnější dění na kyjevském Majdanu.

Maduro řešil situaci tím, že hlavního vůdce odporu Leopolda Lópeze loni v únoru poslal do vězení. Mladistvě působící politik, který se ukázal jako schopný starosta caracaské čtvrti Chacao, situace využil a sám se šel předat policii za doprovodu davu příznivců. Před ním se vášnivě rozloučil s manželkou, která od té doby bojuje za jeho propuštění. Prezident tak dal opozici mučedníka. Místo aby využil jejího rozdělení na radikálnější skupinu a na umírněnější, která se koncentruje kolem dvojnásobného neúspěšného kandidáta na hlavu republiky Henriquea Caprilese, který si to s „chavisty“, již jsou u moci od února 1999, chce vyřídit až během příštích voleb za tři roky.

López, který se rád stylizuje do mandelovské role trpitele za svobodu, zřejmě nečekal, že bude ve věznici tak dlouho. A že tam z prominentů své skupiny nezůstane sám. Téměř přesně rok po zadržení jeho i čtyřicítky dalších aktivistů si policie bez zatykače došla dokonce i pro starostu celé metropole Antonia Ledezmu. Obviněn je z organizace převratu, jehož přípravu prezident nijak nedoložil. Protesty se rozhořely znovu a při rozhánění jednoho protestu v odlehlém státu Táchira pořádkové jednotky zastřelily 14letého chlapce, což vyostřilo situaci.

Obama go home!

Pro Latinskou Ameriku, kterou přeci jen tolik nepálí problémy na Ukrajině či řádění Islámského státu, je dění ve Venezuele doposud hlavní letošní událostí. V médiích se řeší, jestli by politici neměli společně dát Madurovi najevo, že už to přehání. Zatím ho však pokáraly pouze Španělsko a Kolumbie.

Svá opatření přitvrdily také Spojené státy, které proti řadě významných představitelů režimu začaly uplatňovat stejné sankce (zákaz cest, zmrazení zahraničních kont) jako proti oporám Putinova samoděržaví. Maduro, který musí zápasit s oponenty i uvnitř své partaje, se toho chytá. Začíná – jak se naučil u mistra Cháveze – vyvolávat antiyankeeovskou hysterii. Kongres mu dal „antiimperialistickým“ zákonem dočasně možnost řídit zemi efektivněji při vzdorování americké hrozbě. Je to zřejmě poslední možnost, jak v permanentně protigringovsky naladěném regionu získat podporu. Může to být pro něj ta správná cesta, protože třeba heslo #ObamaYankeeGoHome se na Twitteru stalo hitem. Madura není radno podceňovat. Ani Stalin, jehož knírek si venezuelský lídr pěstuje, nebyl žádný charismatik, přesto všechny překvapil, když si dokázal vytvořit nerozbitný kult osobnosti.