Německá média propadla z Trumpa davovému šílenství

Nové vzplanutí poslední bitvy

Německá média propadla z Trumpa davovému šílenství
Nové vzplanutí poslední bitvy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Opět vzplála poslední bitva a celé pokrokové lidstvo se dalo na pochod. No, možná ne úplně celé, ale určitě jeho nejuvědomělejší předvoj – showbyznys a hromadné sdělovací prostředky. Hlavní proud amerického tisku zvláštní deklarací vyhlásil novému prezidentovi válku až do úplného impeachmentu. Konkrétní důvod pro jeho zahájení se teprve hledá, leč je to otázka čistě technická. Důležité je všeobecné přesvědčení, že dříve nebo později bude Trump z Bílého domu vypuzen. Zvlášť zuřivá bitva se vede kolem práva médií zveřejňovat jakékoli fámy, dohady a povídačky jedné báby bez uvedení zdrojů. Sdělovadla se přitom odvolávají na průběh skandálu Watergate, v němž zdroj informace – agent s přezdívkou Hluboké hrdlo – také po celou dobu požíval výsady anonymity. Mezi tehdy a teď je však drobný rozdíl: výbušná síla watergateských odhalení zlomila Nixonovi vaz až poté, co se ukázala jako pravdivá, zatímco dnes se o ověřování jakýchkoli pavlačových pomluv vůbec nikdo nestará. V pondělí si už nikdo nevzpomene, co převratného mu televize sdělovala v sobotu. Žádná z bajek – ani Trumpova dobrodružství s ruskými prostopášnicemi, ani údajná psychiatrická expertiza objednaná Putinem či jiné kompromitující materiály – si nevyžadovala, ba ani nepřipouštěla možnost verifikace. Právo na utajení zdroje bez povinnosti prošetřit obsah zprávy je neklamnou známkou dnešních tekutých časů, způsobem vedení hybridní války, jejímž cílem není dobrat se pravdy, nýbrž pravdu relativizovat až k úplné nicotnosti – tak, aby mezi pravdou a lží nezbyla žádná skulinka, do níž by se vešel kus kopírovacího papíru. Stále platí, že vyvolat pocity přízně, přátelství či lásky dá mnohem větší práci než vyvolat nenávist až za hrob.

Podvojné myšlení německých médií

Jestliže americký tisk je ve své přiznané předpojatosti silně motivován vazbami na stranické aparáty, potřebou zajistit správné hlasování ve volbách, odvést pozornost od vlastních přehmatů, omylů a lží a snahou udržet klesající náklady a vliv, pak německá média – mistři pěvci norimberští – propadla úplnému běsnění z čirého idealismu. Němci jako národ vůbec inklinují k davovým náladám – řečeno v dnešních termínech, jsou snadno zombovatelní. Zuřiví reportéři jsou obzvlášť stateční, když jim nehrozí zhola nic. Psát o problémech s islámskými přistěhovalci může být životu nebezpečné: pisálek může snadno přijít o hrdlo nebo celá redakce o spolupracovníky. Kdyby kupříkladu časopis Der Spiegel místo krví zborceného Trumpa s uříznutou hlavou sochy Svobody dal na titulní stranu hlavu proroka Mohameda, po neodvratné fatvě by musel přejít do ilegality. Zatímco nyní na jejich redakčním stole nic horšího než tweet na 140 znaků nepřistane – žádná dlažební kostka nebo bomba. Navíc nikoli středověké barbarství, nýbrž pokus o boj proti němu je vnímán jako hlavní společenské zlo. Nebezpečím je Velký blondýn se dvěma černými botami, kterého je třeba za každou cenu démonizovat a pošpinit nahazováním lejna na ventilátor. Darmo, že je to prezident cizí. Americký národ se zapomněl zeptat německých novinářů, koho má postavit do svého čela, a šeredně se zmýlil. Teď časopisu Der Spiegel nezbývá než vést proti Trumpovi totální válku do posledního sousta humra na vidličce. Malovat apokalyptická zjevení, jak se světová ekonomika hroutí kvůli jeho chybnému rozhodování, jak obchodní válka s Čínou pohřbí svět a Islámský stát zachvátí Evropu, neboť kam jinam mohou jít všichni zoufalci odmítnutí Trumpovým protimuslimským výnosem než pod černé praporce IS? Kdo by si v tom kvaltu vzpomněl, že to byl Obama, kdo tyto země dávno dal na seznam podporovatelů terorismu?

Der Spiegel nešetří místem pro strašidelné výjevy, kterak Trump bloumá po Bílém domě v županu, osamělý, neoholený a všemi opuštěný, nachlup připomínající Nixona těsně před rezignací, a zoufale naslouchá našeptávání svých zlopověstných poradců s křivými nosy, shnilými zuby a nenávistnýma očičkama. Sám je schopen už jen pouštět bubliny a žvatlat jako oligofrenní batole. Boj za pravdu se vede kolem zjištění, zda Trump má, či nemá ve své výbavě župan, v němž by mohl bezcílně posedávat v Oválné pracovně a tiše závidět svým činorodým předchůdcům. Jakýsi obrázek z dávné minulosti převzatý ze samotného deníku New York Times má dokazovat, že mluvčí Bílého domu Sean Spicer bezostyšně lže, když existenci županu popírá. Nevysmát se debilnímu prezidentovi může snad je ten, kdo je zbaven smyslu pro trefný humor. Zvlášť odpornými rysy je obdařen Trumpův poradce Steve Bannon, který již dávno udělal ze Spojených států policejní diktaturu. Škoda že fakta a politická korektnost neumožňují udělat z gaunera Žida, takže časopis ho aspoň vykresluje jako antisemitu, islamofoba, alternativního pravičáka a kukluxklanovce. Každý důvtipný čtenář beztak chápe, že je to v podstatě stejně odporná postava jako věčný Žid Oppenheimer z pokrokového deníku Der Stürmer, jen obrácený naruby a trochu navoněný.

Zde je pár příkladů podvojného myšlení časopisu Der Spiegel, jež si v ničem nezadá s orwellovskou dvojmyslí. Palcový titulek, který připadá německému bürgerovi jako noční můra: „Obránci lidských práv jsou zděšeni: Donald Trump hodlá posílit policii.“ V Německu z každé obrazovky kanou tisíce slov o nutnosti posílit policejní sbor, aby se vůbec dal zvládnout problém způsobený vládou Angely Merkelové. Dokonce Zelení, kteří ještě nedávno ze setrvačnosti obviňovali policisty z brutality, nyní žádají navýšení stavů ochránců pořádku. Jenže to, co je přirozenou reakcí v Německu, v Americe rovnou zavdává důvod k vystěhování. Proto podtitulek článku zní: „Trump sní o policejním státě.“

Druhý příklad: nově jmenovaný šéf CIA Mike Pompeo hodlá v brzké budoucnosti navštívit Erdoganovo Turecko. Časopis sděluje úděsnou novinku, jako by mu z ní naskákala husí kůže: „Trump sází na autoritářské diktátory.“ Počítá snad s tím, že němečtí čtenáři jsou takoví idioti, že nemají ponětí o členství Turecka v NATO a zároveň zapomněli, že pokud někdo sází na autoritářského diktátora Erdogana, pak je to právě jejich kancléřka Merkelová? To ona mu pomáhala v předvolební kampani svými návštěvami, naposledy před měsícem, to ona mu svěřila klíče od EU, když spojila s jeho libovůlí otázku masového přistěhovalectví do Evropy. V situaci, kdy má turecký prezident všechny možnosti k účinnému vydírání Němců, je mluvit o hrůzách americko-tureckého sbližování přinejmenším trapné. A co se týče NATO, žalostný je pohled na německou levicovou scénu, pro niž aliance po desetiletí byla hlavním strašákem, jejíhož zrušení se dožadovala v mnohatisícových průvodech, a která se dnes s nebývalou vervou za ni staví jako jeden muž jen proto, že se blonďatý pekelník vyslovil pro modernizaci a zefektivnění zastaralých struktur. Mimochodem, na rozdíl od útlocitné kancléřky se Trump do Turecka v dohledné době vůbec nechystá.

Donald Trump se stal nepřítelem číslo jedna nejen amerických, ale také německých médií - Foto: Reuters

Novinářský džihád

Válečníci německého novinářského džihádu neustále vnucují čtenářům myšlenku, že Trumpovo voličstvo je složeno výlučně z bílých nevzdělaných páprdů, zahořklých a dávno zaostalých za životem a pokrokem, že pravým prezidentem je Hillary Clintonová, ježto dostala o tři miliony hlasů víc, takže Trumpovo vládnutí není legitimní, že tento lžiprezident neuznává rozdělení moci, což je dobře vidět na příkladu jeho kritiky obvodního soudce ze Seattlu. Mimochodem, i u nás často zaznívá zcela nesmyslný názor, že soudní rozhodnutí nesmí být napadáno laiky, neboť je věcí posvátnou. Je to blud: každé odvolání se k vyšší instanci, natož apelace k Ústavnímu soudu není nic jiného než napadnutí soudního rozhodnutí. Výrok soudce musí být dodržen až do rozhodnutí vyšší instance, to je celé – ale ve všech případech může být prohlašován za špatný, hloupý, nezodpovědný atd. A to je právě to, jak se staví Trump k výrokům amerických soudů – dodržuje je i tehdy, když je nepokládá za správné.

Další ústřední směr tažení propagandistických džihádistů v Německu je dokazování, že Trump kudy chodí, tudy lže, že to byl on, kdo zavedl do oběhu pojem „alternativní fakta“. Skutečnost je taková, že žádná jiná fakta než alternativní v tisku hlavního proudu dávno neobíhají. Jinak by se nepodařilo potlačit v komentářích tak frapantní skutečnost jako to, že prezident Obama svého času vydal zákaz vstupu do země pro Iráčany, a to nejen na tři, ale rovnou na šest měsíců. Krvelačná agresivita nového prezidenta se prý projevila v rozkazu drobně zasáhnout do občanské války v Jemenu, což stálo život několik civilistů a jednoho amerického vojáka. Jaký to příkrý rozdíl oproti holubičímu chování Obamy, neřkuli již nejlepšího prezidenta všech dob Roosevelta! To je ten, který na začátku války internoval do pracovně-převýchovných táborů na 120 tisíc Japonců, z nichž žádný nebyl teroristou a nevyhazoval do povětří diskotéky ani maratonské závody. Historici a vojáci se mohou přít, avšak nikdo z publicistů Rooseveltovi nevytýká vymazání celých měst z povrchu zemského – Hamburkem a Drážďany počínaje a Hirošimou a Nagasaki konče, když už válka byla vcelku vyhrána. Leč koho z mravokárců zajímají podružnosti? Přitom to byl Roosevelt, kdo se vůbec nepokusil o osvobození Osvětimi nebo aspoň o vybombardování železničních spojů zajišťujících transporty, byl to on, kdo zakázal přeživším Židům vstup na americkou půdu, a odsoudil tak k smrti přes 900 utečenců na palubě parníku Saint Louis – je to drobnost pod rozlišovací úrovní vojínů žurnalistického džihádu. K jejich sluchu nedoléhá, že 19 muslimských zemí již mnoho desetiletí zakazuje vstup na svá území každému cestujícímu židovského původu, ať je občanem jakéhokoli státu, že diskriminují a zabíjejí křesťany, že pět z původně sedmi, nyní šesti výnosem postižených zemí jsou mezinárodním společenstvím zařazeny do kategorie „zhroucených států“, jsou fakticky ve válečném stavu s USA a nikdo jiný než Barack Dobrotivý na ně jen v průběhu minulého roku nesvrhl 26 tisíc bomb.

Zmáčkne Donald knoflík? Určitě

Zuřivá a zaslepená německá nenávist ke Spojeným státům, která si po celých osm let obamismu válela šunky a neměla do čeho kousnout, nyní ucítila pach krve. Všichni kabaretní umělci a jiní vtipálkové již více než rok nemají pro své srandičky „na stojáka“ žádného jiného boxovacího panáka než Donalda Odporného. Na obrazovkách se vytváří zpravodajská iluze, že americké protesty mají v podstatě globální povahu. Počty protestujících se nejraději sčítají, takže veškeré přesné účetnictví jde stranou: místo toho slyšíme o světovém vystoupení žen proti Trumpovi, jehož se zúčastnilo přes pět, možná přes deset milionů protestujících ve Washingtonu, Londýně, Addis Abebě a Velkém Strašecí. Impozantní, leč ničím nepodložené počty dávají tušit, že z „monologů vagíny“ se dávno stál celosvětový sbor Alexandrovců v sukních. Iluze, že jsme na správné straně dějin a s námi je celé pokrokové lidstvo, se pak k velkému překvapení všech nemilosrdně rozbije o útes hned první volební reality.

Zvláštní úlohu v televizních štvanicích hrají politické talkshow na hlavních německých kanálech. Jestli dříve do nich aspoň občas zvali nějakého hosta s nepohodlnými názory, čímž prudce zvyšovali sledovanost pořadu, nyní, v roce velkých voleb, všechny televize tento princip svorně opustily, čímž v prezentované pluralitě názorů začaly zaostávat i za moskevskými televizními polemikami. Nyní účastníci soutěží jen v tom, kdo se mistrněji trefí do zaoceánského šaška.

Kupříkladu v nedávné talkshow mistra Franka Plasberga na ARD účastníci zasvěceně posuzovali otázku, zda je Trump těžký psychopat s vražednými sklony, anebo jen narcistický sociopat s vážnou poruchou osobnosti a zda patří do psychiatrické cely, nebo za mříže. Přítomný psychiatr jeho úchylku odhadl na nejtěžší formu paranoie, zatímco bývalá dopisovatelka ARD v Moskvě Ina Rucková prohlásila, že mezi způsobem vládnutí Vladimira Putina a Donalda Přiboudlého není vůbec žádný rozdíl: oba zastrašují tisk, porušují zákony a rozdávají státní zakázky oligarchům. Na otázku divačky, zda v záchvatu šílenství může Trump zmáčknout červený knoflík atomového kufříku, odpověděla zuřivá reportérka bez mrknutí oka: „Určitě může, až nebude vědět kudy kam.“ Pohotový psychiatr se k ní připojil čistě vědeckou poznámkou: „Jeho neklidná ruka může snadno sklouznout k červenému knoflíku. A pak může nakrásně zničit nějaký malý bezbranný stát typu Severní Koreje. Proč by ne – vždyť má licenci na zabíjení.“

Donald Trump se stal nepřítelem číslo jedna nejen amerických, ale také německých médií - Foto: Reuters

Občas se stává zázrak a bodrou lež propagandistických datlů rozbije napadrť nějaký neprověřený host. Tak se stalo v talkshow moderátora Markuse Lanze na ZDF, kde účastníci byli pozváni ke společnému veselému zasmání se nad slavnými záběry CNN dokazujícími, že na inauguraci Trumpa bylo přítomno nesrovnatelně méně lidí než před osmi lety za Obamy. Moderátor zrovna přesvědčivě demonstroval poloprázdný prostor před tribunou na záběrech pořízených ze stejného úhlu jako před osmi lety, kdy davy do posledního místečka vyplnily park před Kapitolem – když host programu Ranga Yogeshwar, známý to přírodovědec a skvělý autor naučných pořadů, prostým poukazem na časomíru zcela rozmetal prostinký podvod. Záběry byly sice pořízeny z jednoho úhlu, ale v různých časech: ten s Obamou už v době inauguračního projevu, ten s Trumpem několik hodin předtím, když lidé teprve přicházeli na místo – navíc vydatně pršelo a mnozí přečkávali nečas pod celtami, a tak nebyli v záběru kamer. A pak že neexistují „alternativní fakta“!

Německá, a zdaleka ne jen německá, elita léta mluvila se svými národy paternalistickým tónem a byla zvyklá v lepším případě „chápat“ obavy obyvatelstva, i když je ve skrytu duše pokládala za „hloupé a neopodstatněné“. Není pro ni větší noční můry než případný Trumpův úspěch. Je zvyklá zasahovat do soukromí lidí, poručníkovat je, a přitom opomíjet skutečně tíživé problémy současnosti, ať už je to nekontrolovatelná imigrace, dluhová krize, deindustrializace, demografický úpadek v Evropě a naopak exploze porodnosti v Africe a Asii, nakonec i terorismus. Místo toho ujednocovali tvar banánů a obsah sprchových gelů, zakazovali nesprávné žárovky, zaváděli unisex záchody a rušili oběh peněz v hotovosti. Evropští politici zakoušejí z Trumpa panickou hrůzu proto, že je schopen jako andersenovské dítě ukázat na ně prstem a prohlásit, že král je nahý. Po těchto slovech se rozpadají v prach nahromaděné lži multikulturalismu, genderismu a jiné politické korektnosti. Trump označil paradigmatickou změnu, kterou Evropa zaspala. Její elity ještě vedou ústupové boje, leč zavedení cenzury, represe či záchvaty davové hysterie je už nezachrání.

Donald Trump naštěstí od nás nevyžaduje ani bezmeznou lásku, ani bezvýhradný obdiv. Co vyžaduje, je pochopení samotného jevu. To značně zjednodušuje volbu, před níž politická třída Západu stojí. Buďto pochopí a provede poctivý audit svých postojů, bez přetvářky a bohorovné nadřazeností. Anebo nepochopí a bude pokračovat v krasojízdě do slepé uličky.