Když jsme došli na poslední návrší a mohli přehlédnout údolí vyznavačů ďábla, uviděli jsme ohromnou hromadu klestí v blízkosti domu Alího Beje. Na stavbu hranice dohlížel pir Kamek a čas od času přihazoval kusy skalní pryskyřice…“ Těmito slovy popisuje německý romanopisec Karel May, rodák z Krušnohoří, návštěvu svých hrdinů u jezídů. Heterodoxní náboženské skupiny, která teď opět vstoupila do povědomí světových médií, byť zjevně proti své vůli. Z obcí na severu Iráku jezídy vyhánějí sunnitští extremisté z organizace Islámský stát – s tou se prý pro její krutou nesmlouvavost a neopodstatněnou rigidnost rozešla dokonce i globální teroristická síť al-Kajda. Tisíce jezídů se uchýlilo na horu Sindžár a jejich drama o přežití sleduje celý svět.

Spisovatel Karel May, proslulý nezměrnou a patrně i výnosnou fantazií, se o jezídech (či jazídech; oba tvary jsou přípustné) rozepsal v románu Divokým Kurdistánem. V řadě ohledů vypráví poučeně: vyznavači tohoto náboženství opravdu zapalují o svátcích světla, čímž opakují stvoření Adama. Prvního člověka, z něhož pocházejí. „Všude v údolí bylo vidět světélka, mihotala se na stromech, u vody, na každé skále, kolem domů i na terasách,“ uvádí Karel May. Rodák z krušnohorského Ernstthalu správně použil i slova pir, respektive šajch. Tradiční jezídská společnost prý striktně rozlišovala – ba dosud rozlišuje – mezi potomky laiků a kněží. Ti druzí, dědiční vykonavatelé náboženských rituálů, se dělí na dvě další skupiny – šajchy a piry.

Jakkoli May nepodléhal krajovým předsudkům a jezídy obdařil řadou sympatických vlastností, přesto je na dobový způsob nazval „vyznavači ďábla“. Podobně jako Alois Musil (1868–1944) v knize Mezi Eufratem a Tigridem. Nový Irák. Patrně nejslavnější český orientalista popisuje jezídy a jejich náboženské představy takto: „Nejvýš dobrý Bůh stvořil všechno, i bytost, která se vlastní vinou stala zlou a zlé působí. K Bohu se skoro ani nemodlí, zato však uctívají zlou bytost, jíž se bojí.“ Musil i May berou v posledku jezídy na milost. „Jsou velice snášenliví, milují mír a živí se hlavně orbou,“ píše v knize z roku 1935 český arabista. To německý literát zašel tak daleko, že svého dobrotivého muslimského hrdinu Hádžího Halefa Omara nechá dokonce vyjádřit jezídům podporu. Což je u oddaného, pravověrného sunnity, byť románového přítele laskavého německého supermana Kary ben Nemsího, stanovisko velmi neobvyklé.

72 pogromů. Národ pronásledovaný

Ataky na jezídy rozhodně nejsou novinkou. Útočníky jsou prakticky vždy okolní sunnitští muslimové, kteří mají většinu i v islámském světě vůbec. Sami příslušníci pronásledované heterodoxní komunity zmiňují v dějinách dosud 72 pogromů, respektive genocidních operací. Zaznamenávají je jezídské hymny, které experti považují – na rozdíl od později se objevivších knih – za v zásadě autentické.

V nedávném emotivním vystoupení na půdě parlamentu proto Viján Dachílová, irácká poslankyně kurdského původu, hovořila o nyní již 73. pogromu jezídských dějin. Strhující apel jezídské zákonodárkyně, zaznamenaný pozornými kamerami, jistě pomohl Západu pochopit hrozivost situace, ve které se nevelká náboženská skupina nachází. Experti se (jako obvykle) rozcházejí, když odhadují celkový počet jezídů ve světě na 300 až 700 tisíc. Kromě severního Iráku, kde žije – či dosud žila – většina věřících, lze jezídy najít rovněž v Sýrii, Gruzii, Arménii a Rusku, ale také v Německu či Švédsku. Jen Spolková republika hostí na šedesát tisíc členů společenství, kteří tu v očích okolní populace do značné míry splývají s ostatními Kurdy.

Jezídové jsou ve své většině Kurdové a tímto jazykem (dialekt kurmándží) také ve svém kultu hovoří; výjimku tvoří věřící ze dvou arabsky hovořících vesnic. Jinak se většina Kurdů hlásí k sunnitskému islámu: obecně se traduje, že obvykle nejde o nejfanatičtější muslimy – i co se (třeba) vztahu k alkoholu týče...

Přesto to byli (kromě Osmanů a řady dalších) také kurdští sunnité, kdo si vyšlápl na jezídské sousedy. Důvod? Pomineme-li mocenské třenice, neboť po určitý čas jezídové vládli i jiným Kurdům, jde o fatální nepochopení jezídských náboženských představ.
Jezídové uctívají Pavího krále či také anděla (Melek Táús, česky také anděl Páv). Ten se prý – podobně jako Satan – vzepřel samotnému Bohu. Odmítl být podřízen člověku, Adamovi. A odůvodnil to slovy: „Jak mám být podřízen jiné bytosti! Vždyť já byl stvořen ze světla, zatímco Adam z prachu.“

A Bůh nárok Pavího krále uznal! Ostatně, je to právě anděl v ptačí podobě, kdo na zemi ztělesňuje Boží sílu a moudrost. A který zemi, ostatním andělům i lidem de facto vládne. Samotný Bůh – mimochodem, podle jezídských představ ten samý, ve kterého věří křesťané, muslimové či židé – se o dění na této planetě příliš nezajímá. Proto ani nemá valného smyslu ho o cokoli žádat. Četní religionisté připomínají, že tuto situaci znají: Melek Táús se jeví být demiurgem, jezídský Bůh pak vystupuje jako deus otiosus. Jinými slovy: Paví anděl a Bůh nestojí v opozici. Alespoň tak vykládají jezídské učení moderní interpreti. Nicméně, Melek Táús byl sunnitskými učenci identifikován co islámský ďábel (Šajtan, Iblís). Odtud ona nehezká přezdívka, kterou použil i Karel May.

Zabili nám Husajna!

Jezídům ovšem vážně uškodila i další konstrukce: část sunnitských autorů tvrdila, že jejich jméno pochází od Jazída, syna Muáviji. Jazíd, ne zcela oblíbený panovník (645–683), jinak druhý chalífa z dynastie Umajjovců, proslul tím, že u města Karbalá zabil Husajna, vnuka proroka Mohameda. Někteří učenci Jazídovi vyčítali, že nechal vraždit muslimy a jejich ženy neuchránil před zneuctěním. A že tak přispěl k odduchovnění islámského světa, když zřetelně preferoval osobní moc nad službou muslimské obci.

Této konstrukce chtěl využít i později popravený irácký diktátor a sunnita Saddám Husajn (1937–2006). Ten se jezídy snažil arabizovat a získat na sunnitskou stranu tím, že je plánoval systematicky znepřátelit se šíity, kteří tvoří v Iráku většinu. A kteří byli z mocenského hlediska jeho jasnými (a pronásledovanými) nepřáteli. Jazíd je totiž velmi nemilován šíity, kteří mají Prorokova vnuka Husajna ve zvláštní úctě. Přitom slovo jezíd pochází, alespoň podle současných teorií, z perštiny a znamená prostě cosi jako věřící. Nakonec, sami příslušníci kultu se tímto názvem neoznačují, pokud ano, pak jen při komunikaci s okolím (a prý tak nečiní příliš rádi).

Obecně však platí, že řada jezídských zvyků i pravidel uvádí sunnitské muslimy v pohoršený úžas. Jistě, striktně monoteistický islám již těžko chápe dělbu moci – či spíše práce – mezi Boha a páva, byť anděla. Přinejmenším rovnostářští muslimové, kteří neznají formální, institucionalizované kněžství, nerozumí dědičnému dělení na laiky a nositele náboženských rituálů – již zmíněné piry a šajchy. Příslušníci jednotlivých jezídských skupin se mezi sebou nesmějí ženit/vdávat, byť samozřejmě kooperují. Jde tedy o kasty či varny ve (zhruba) indickém smyslu? V tom se názory liší.

Koncept rituální čistoty – kupříkladu jisté znečištění kontaktem s nevěřícím – si příslušníci kultu přinesli ze starých perských, indoevropských časů. Nebo snad z pozdější Indie, jak říkají někteří experti. Jisté je, že přejali některé zvyky jak křesťanů (lámání chleba, ba křest) a židů (obřízka), tak i muslimů (pouť, půst). Další srovnávají jejich rituály – a nacházejí podobnosti – se zoroastrismem, gnóze, či dokonce modernějším hinduismem. Jezídové totiž věří ve stěhování duší, které se tímto procesem očišťují. Nutno však dodat, že tato myšlenka se objevuje i na Blízkém východě, ač v míře velmi omezené – u drúzů a okrajově i u židovských myslitelů.

Adam, nikoliv Eva

K nejvýstřednějším obrazům patří ten o hádce Adama s Evou, tedy prvních lidských bytostí. Ti dva se přeli o to, kdo dokáže sám zplodit lepšího potomka. Oba (separátně) uložili jakási svá semena do různých nádob. Když je otevřeli, z Adamovy sklenice vykoukl nádherný chlapec. Odjinud ovšem vylétl nehezký hmyz. Jezídi se proto považují výhradně za Adamovy děti, a nemohou se tak mísit s ostatními smrtelníky, kteří pocházejí rovněž z Evy.

Jezídy od jejich konstrukcí neodradil ani islámský šejch Adí (1073, či 1078 – 1162), celým jménem Adí ibn Musáfir al-Umawí, který v kraji jezídů pobýval a posléze také zemřel. Podle mnohých autorit byl sice mystikem, nevykročil však z rámce sunnitského učení. Tedy, nakolik je oněm autoritám známo… Šejch Adí je každopádně nynějšími jezídy považován za vtělení Pavího anděla a k jeho hrobu věřící konají pouť.
Sami stoupenci Pavího anděla mají za to, že vyznávají nejstarší náboženství světa. Jisté je, že jde o kult poměrně barvitý. I když lze sotva předpokládat, že se extremisté z organizace Islámský stát nechají inspirovat dialogem Hádžího Halefa a jeho potutelného zaměstnavatele Kary ben Nemsího ze zmíněné knihy Karla Maye:
„Ty, Halefe, chceš pomáhat Jezídům, o nichž víš, že tě připraví o ráj?“
„Ó sidi, dříve jsem je neznal. Teď ale je mám rád.“
„Ale vždyť to jsou nevěřící!“
„Nepomáhal jsi vždy těm, kdo byli v právu, aniž ses ptal, zda věří v Alláha či jiného boha?“