Tradiční zápalky s klíčem na krabičce už šestým rokem „nepatří“ Sušici. Majitel podniku, kde se sirky začaly zhotovovat už v roce 1839, přesunul začátkem roku 2009 výrobu do Indie. Opuštěná továrna teď ale svádí další boj. Tam, kde kdysi vyráběly zápalky, by se mohly prodávat rohlíky, šunka, mléko nebo hračky a drogerie – místo starodávné fabriky by měl vzniknout moderní supermarket a další obchody. Proti těmto plánům ovšem stojí návrh, aby byla aspoň část továrního areálu vyhlášena za kulturní památku. Kdo nakonec vyhraje?

Solo Sušice má pro většinu Čechů podobnou váhu jako třeba ČKD, Škoda nebo Becherovka. Není to jen obyčejná stará fabrika. Je to továrna s historií. S tradicí. S hrdostí. Se slávou. Stačí zatřepat starou krabičkou sirek. Jako by sušická továrna tak trochu patřila každému z nás.

Už přesunutí výroby do Indie vyvolalo překvapení a tichý nesouhlas. Teď se rozhoduje i o budovách, kde se zápalky 169 let vyráběly. Padnou k zemi, aby uvolnily místo novému supermarketu, nebo je stát vezme pod svou ochranu jako industriální památku?

Láska a průmyslová špionáž

Na začátku výroby sirek v nevelkém šumavském městě byla vlastně průmyslová špionáž a láska. Truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost dorazil ve 30. letech 19. století při svých toulkách světem k vídeňskému lékárníkovi Štěpánu Römerovi, který v laboratoři vyráběl se svou ženou první fosforové zápalky.

Kromě Scheinosta, který hobloval dřívka na zápalky, se s výrobním tajemstvím seznámila i stejně mladá Marie Urbancová, pomáhající při přípravě hořlavé směsi. Oba se do sebe zamilovali a společně pak odešli do Scheinostovy rodné Sušice, kde založili slavnou tradici. Oficiální glejt k výrobě sirek dostali 31. října 1839.

K jejich výrobě sloužil paradoxně nejprve dům, který měl s ohněm hodně společného – byl totiž vyhořelý. „Zpočátku pracovali až dvacet hodin denně, aby vyrobili první zápalky prodávané pak příležitostně na trzích a poutích,“ připomíná na svém webu Muzeum Šumavy Sušice.

Brzy ovšem malý dům za radnicí přestal stačil. Poptávka po krátkých dřívkách s hořlavou hlavičkou byla obrovská, a tak musela začít průmyslová výroba. Jenže k tomu potřeboval Scheinost vstupní kapitál. Navázal proto spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, který posléze celou výrobu koupil a Scheinost se stal výrobním ředitelem.

Ve 40. letech 19. století tak u dnešní Nádražní ulice vyrostl první objekt celého továrního areálu. „Je to patrový dům číslo popisné 166 s klasicistní fasádou, vůbec první účelová budova pro výrobu sirek v Čechách,“ uvádí se v publikaci Industriální topografie pražského Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT, které mapuje industriální památky v zemi.

Zmiňovaný objekt číslo 166 patří k nejcennějším a nejzachovalejším budovám sušického areálu. Stejně jako objekt číslo 226, který vyrostl o pár desítek let později. „Přízemní dům čp. 226, postavený roku 1889 z režných cihel podle návrhu plzeňského stavitele Eduarda Kroha, sloužil jako správní budova sirkárny do třicátých let 20. století, kdy tuto funkci převzala původní továrna čp. 166,“ píše se v publikaci Industriální topografie.

Vznik koncernu Solo

Konec 19. století byl obdobím velkého rozmachu sušické sirkárny, byť se cesty dvou úspěšných podnikatelů Vojtěcha Scheinosta a Bernarda Fürtha rozešly. Prvně jmenovaný si založil vlastní výrobnu zápalek, i když výrazně menší. Původní továrna se dál rozrostla, sušické sirkárny ovládly světový trh a Fürthova firma byla největší v Rakousku-Uhersku, sirky vyvážela i do zámoří a Orientu.

Na obranu před světovou konkurencí byl v roce 1903 vytvořen koncern Solo, továrna na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni, sdružující všechny sirkárny monarchie. Podnik později vedl vnuk zakladatele Ernst Fürth.

Po vzniku samostatného Československa přešlo Solo Sušice do majetku Spojených československých sirkáren. Výroba se znovu rozšířila. Vedle areálu se postavily například zaměstnanecké domy. Za 2. světové války přichází podnik o všechny své zahraniční trhy a koncem války je dokonce výroba úplně zastavena. Ale už 22. května 1945 se znovu rozbíhá a vzniká národní podnik Solo Sušice. V 50. letech se výrobní program rozšiřuje o dřevovláknité desky Sololit a na konci 60. let začíná modernizace celé fabriky.

„V červenci 1984 jsou vyrobeny poslední dřevěné krabičky na zápalky, od tohoto data se setkáváme už jen s papírovými. Ale sirky se stále vyrábějí ze dřeva a to se naštěstí ničím nahradit nedá, ani zapalovačem,“ připomíná Muzeum Šumavy Sušice.

Na konci 20. století si sušickou zápalkou připalují lidé ve Velké Británii i Austrálii, Spojených arabských emirátech i Malajsii, na Kanárských ostrovech i na Kypru, v Německu nebo v Zambii.

Komín odstřelen, co padne dál?

Tradiční výroba pokračovala i po roce 1990 v nové akciové společnosti. Jenže vydržela pouze do konce roku 2008, kdy se přesunula do Asie. V roce 2012 byl odstřelen nejvyšší komín areálu, želozebetonový, 120 metrů vysoký, z roku 1974. Budou následovat další objekty? Před dvěma třemi lety začala poprvé společnost Fuertes Development jednat o možnosti využít část pozemků v areálu bývalé sirkárny na stavbu supermarketu Kaufland a dalších obchodů.

„Nepůjde jen o obchod s potravinami,“ uvedl pro Týdeník ECHO zástupce developerské firmy Zdeněk Přichystal, podle něhož by v novém areálu měla být i pobočka pošty pro celý region, móda, hračkářství nebo drogerie. „Ctíme historii, ale činíme určitý rozvoj – a poptávka po takových službách tady je,“ tvrdí Přichystal.  Dodal, že jeho firma vyšla ochranářům vstříc a navrhla zachovat malou budovu ředitelství z konce 19. století, kde by například mohlo vzniknout muzeum sirkařství.

Přichystal vyčítá ochranářům, že s návrhem na vyhlášení vybraných objektů v areálu Solo Sušice přišli až v okamžiku, kdy se o tamní pozemky jeho developerská společnost začala zajímat. Podnět k prohlášení souboru staveb za kulturní památku podalo Muzeum Šumavy Sušice v březnu 2013.

„Plánovaná stavba supermarketu ale nebyl bezprostřední podnět,“ tvrdí Jan Lhoták z Muzea Šumavy Sušice. Jeho instituce je prý ochotna přistoupit na rozumný kompromis, mezi něj ale nepatří ponechání malého domu a zbourání většího, několikaposchoďového. „Z estetického pohledu by to působilo groteskně,“ řekl Lhoták, podle něhož by se především mělo o využití areálu diskutovat s majitelem a developerem. Dodal, že muzeum se nebrání ani využití objektů pro komerční účely, ovšem při jejich zachování.

„Mohly by sloužit například jako nájemní byty a jistě by se v nich našel prostor i pro některé ze záměrů pana Přichystala,“ poznamenal Lhoták. Tvrzení, že jediným využitím je supermarket, pokládá za účelové. Přilehlá výrobní hala už dnes například slouží jako sklad materiálu.

Čekání na slovo z Prahy

Podle mluvčí ministerstva kultury Heleny Markusové se původní návrh týkal čtyř objektů. Ministerská komise pak celý areál znovu posoudila  a doporučila návrh ještě rozšířit. „Ve výsledku šlo o jedenáct objektů, přičemž některé byly vyhodnoceny jako památkově hodnotné, některé nikoliv,“ uvedla Markusová pro Týdeník ECHO. Vlastník továrny od počátku s prohlášením areálu za kulturní památku nesouhlasí a poslal ministerstvu kultury několik nesouhlasných stanovisek. „V současné době je řízení ve fázi před vydáním konečného rozhodnutí,“ říká mluvčí.

Developer se brání. Zdeněk Přichystal ze společnosti  Fuertes Development tvrdí, že vyhlášení památkové ochrany by bylo cestou do slepé uličky. Areál by podle něho jenom dál chátral. A jiné využití než supermarket prý pro bývalou sirkárnu není. Pouze v jiné části areálu se v současnosti vyrábí dveře.

Nadšené z návrhu na památku není ani město. Podle starosty Sušice Petra Mottla není vyhlášení památkové ochrany ideálním řešením. „Supermarket sice není to nejlepší řešení, ale pořád je to lepší než tam mít dalších x let trosky sirkárny,“ uvedl pro Týdeník ECHO starosta. „Každý z nás si dovede představit mnohem lepší varianty, ale je to pozemek soukromého vlastníka. Supermarket je jediný projekt a obávám se, že ani jiný nepřijde,“ soudí Mottl.

Developerská společnost teď čeká, jak stavební úřad vyřídí její žádost o územní rozhodnutí. A také na rozhodnutí ministerstva kultury o případném vyhlášení areálu chráněnou památkou.