Jiří Šiftař, nejsledovanější Čech na sociální síti Instagram

Facebook nás střílí do nohy

Jiří Šiftař, nejsledovanější Čech na sociální síti Instagram
Facebook nás střílí do nohy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Žije už osm let v Británii, dva a půl roku tam vede tým designérů u mediální společnosti Thomson Reuters. Jeho velkým koníčkem, který ho začal také částečně živit, je Instagram, sociální síť pro sdílení a úpravu fotografií.

Dnes má přes 300 milionů aktivních uživatelů. Jiří Šiftař začal fotit v sedmi letech. „Otec mě přivedl k té staré analogové fotografii, dal mi zrcadlovkou Ljubitel a ukázal mi černou komoru,“ vypráví. Když přišla puberta, přestalo studenta stavební průmyslovky z Opavy fotografování bavit, podle svých slov později ignoroval i digitální fotoaparáty. „Dokud nepřišel dvoumegapixelový foťák v mobilu, někdy v roce 2004. Od té doby se to hrozně změnilo, přišel iPhone a první aplikace, které napodobují staré analogové fotky ve čtverci, a vzápětí Instagram, který je umožnil sdílet. Později jsem si koupil zrcadlovku a od té doby už mám asi třetí,“ říká Šiftař.

Já jsem si původně myslel, že téměř všichni instagrameři včetně vás fotí mobilem.

Ne, mobil vám nedá takovou svobodu. Je to kreativnější, když můžete mít různé objektivy a měnit ohniskové vzdálenosti.

Čemu přičítáte fakt, že vás sleduje tolik lidí?

Je to globální záležitost. Moje obecenstvo není jen z Česka, takže pro ně není podstatné, odkud jsem, je to jen o těch fotkách. Ale díky tomu, že jsem Čech a že tu byla nějaká publicita, mám určitě víc followerů z Česka než třeba Angličan s podobnými čísly. To všechno jsem získal postupně, nebyl jsem nikdy „doporučený“ uživatel. V Instagramu to tak roky fungovalo: koho tam jeho majitelé měli hodně rádi nebo jako kamaráda, toho dali na seznam doporučených uživatelů, a on se pak automaticky ukázal všem nově zaregistrovaným  uživatelům.

Vám takhle nepomohli?

Já jsem všechny svoje followery získal úplně organicky, to znamená, že hledali pěkné fotky, podle nějakého hashtagu (klíčové slovo nebo fráze označené znakem #, „hash“ – pozn. red.). Asi mi pomohl i ten Londýn, který jsem fotil. Pro hodně lidí ze světa, kteří třeba nikdy nebyli v Anglii, má Londýn pořád jakýsi pohádkový nádech, jako z Harryho Pottera. Tak si klikli na hashtag Londýn, a pokud je tam zaujala moje fotka a později viděli, že to není jen jedna náhodná dobrá, začali mě sledovat.

Jaká část vašich sledovačů je z Česka a z jaké země jich je nejvíc?

Nejvíc jich mám ze Spojených států, což může být tím, že tam Instagram nejvíc lidí používá, Američanů mám asi patnáct procent. Asi deset procent followerů je z České republiky, což je hodně, když uvážíte, že je to celosvětová záležitost. Pak asi následuje Thajsko také se zhruba deseti procenty.

Proč zrovna Thajsko?

Netuším, možná jsem se trefil do jejich estetiky tím, jak fotky filtruju a jaké jim dávám barvy, takže to tam rezonuje. A nebo jsou posedlí Londýnem. Stalo se mi, že mě náhodně na ulici v Londýně poznal turista z Thajska, přitom na Instagram nedávám žádná svoje selfie. Jedinou svou fotku tam mám tu profilovou, která se nedá zvětšit. Přesto na mě mával, v ruce držel telefon a volal: „Are you @jeera?“

Takže pokud vás někde nazvali „nejpopulárnější český fotograf“, možná to i sedí.

Je to jen díky těm číslům. Pro tradiční fotografy, kteří dělají výstavy a tisknou monografie, je asi dost těžké se na taková čísla dostat. Když já teď postnu fotografii, do pěti hodin ji uvidí deset tisíc lidí a pět tisíc to lajkne. Toho se asi klasickými fotkami nedá dosáhnout. Za pět let jsem nasbíral asi 17 milionů lajků. „Hardwarovému“ fotografovi, který nefunguje on-line, takovou zpětnou vazbu žádná výstava nedá.

Kdo je na Instagramu nejpopulárnější?

Vepředu jsou celebrity typu Kim Kardashian, které mají miliony a miliony sledovačů a je přitom úplně jedno, co postujou. Kim Kardashian si může vyfotit palec u nohy a bude mít milion lajků. Takže ta mě v podstatě porazí sedmnácti obrázky.

Kdy jste se na Instagram přihlásil?

Vznikl v roce 2010 a první den se na Instagram přihlásilo téměř 25 tisíc lidí. Moje identifikační číslo je 2840, odhadoval bych tedy, že jsem tam vstoupil asi ve druhé hodině jeho existence.

Jak se od té doby Instagram změnil?

V různých věcech k lepšímu i horšímu. Před třemi lety to koupil Facebook. Zpočátku samozřejmě našlapoval opatrně, protože věděl, že ta komunita je na Instagramu to nejcennější, a nechtěl ji naštvat. Ale potom začal pochopitelně přicházet se změnami – a to umí Facebook dělat velice dobře. Prodávají to jako vylepšení, ale ve skutečnosti střílí tu komunitu do nohy. Například počínaje loňským dubnem byla zlikvidována možnost organického růstu pro normální instagramery, takže není možnost oslovovat další followery a ukazovat jim své fotky. Člověk už se tedy nedostane mimo okruh lidí, kteří ho sledují. Facebook nastavil algoritmy tak, že mou fotku teď vidí jen určitá omezená skupina.

Na první poslech to nedává smysl. Proč to Facebook dělá?

Lidi jako já, kterým se říká influenceři, jsou strašně snadno vidět, mám na mysli třeba úspěšné youtubery a ty, co mají hodně followerů na Twitteru, mají tedy vliv na publikum. A firmy jako Facebook samozřejmě větří obrovskou komerční příležitost. Já od roku 2012 dostávám nepřetržitě nabídky od firem, abych různě propagoval jejich značku, služby, produkty. Není to jenom product placement, že by mi posílali zboží, ale je to hlavně tak, že mi poskytnou nějaký zážitek, vezmou mě na cestu a pod mou fotkou pak je hashtag odkazující na jejich službu. Lidi, které to zajímá, si na něj kliknou. Slouží to i mně – díky tomu, že někam jedu, mám zajímavé fotky, mí followeři mají taky radost, nikomu to nevadí… Jen Facebooku to vadí, protože peníze, které na mě ten brand vynaloží, by mohly jít Facebooku. Proto dělá změny, aby influencery potlačil nebo jim to ztížil. A firmy pak raději jdou přímo za Facebookem. Možná se to v Česku ještě tolik neděje, protože tam ty firmy necílí, ale když si otevřete Instagram v nějaké západní zemi, každá šestá sedmá fotka je sponzorovaná, čili je to fotka od někoho, koho vůbec nesledujete, tedy od nějaké firmy. Má tam svůj obrázek, jako kdyby ten obrázek postoval váš kamarád. A peníze z toho jdou už přímo Facebooku, protože ta firma musela přijít za ním, aby tam tu fotku dal.

Takže hlavní důvod, proč Facebook koupil Instagram, nebyl ten, že lidi začali z Facebooku odcházet a nechávali si jen profil na Instagramu, ale ten, který jste právě popsal?

Lidi chtějí sdílet víc a víc věcí, ale nemají čas je konzumovat, například delší texty jsou problém. V tom je úspěch Twitteru, kde má text 140 znaků, a také úspěch Instagramu, kde o čtení nejde vůbec, obrázek dokážete zkonzumovat za zlomek sekundy. Když budete brouzdat obrázky, strávíte u každé fotky třeba jen půl vteřiny a už ji máte zkonzumovanou. A k této rychlosti publikum teď inklinuje, tady čísla obrovsky rostou. Fotka zaujme víc lidí než dlouhý post na Facebooku. Facebook si samozřejmě všiml, že to jde tímto směrem, a nemohl Instagram nekoupit, je to v podstatě Twitter, ale s obrázky. Teď je Instagram vizuální částí Facebooku a je otázka, jestli se to bude jmenovat Instagram ještě za pět let.

Pokud jde o obsah, nedochází na Instagramu k stále většímu odhalování soukromí jako na jiných sociálních sítích?

To by bylo pro sociologa zajímavé téma. Sleduji, jak se to za pět let proměnilo. Na začátku se tam postovaly opravdu zbytečnosti. Lidi fotili nalakované nehty, koťata, jídla. Je to vždy o tom, koho sledujete. Pokud budete sledovat jen své kamarády, které fotografie nezajímá, budou se tam objevovat takovéto věci. Špatný obsah tam pořád je, myslím si ale, že roste kvalita. Lidi míň filtrují, už to není tak brutální, fotky už jsou víc přirozené. Je vidět, že lidi už nefotí jen mobily. V poměru k počtu lidí, kterých na Instagramu přibývá, je dnes možná i méně selfíček.

Říkáte méně filtrů. Instagram je ale stejně stále hodně založen na úpravách, zkreslení reality. K tomu klasičtí fotografové, profesionálové, mají určitě výhrady.

Záleží, co od toho kdo očekává. I mezi profesionálními fotografy je spousta těch, kteří používají HDR a podobné postupy. Nejde jim o realitu, spíš o to, aby dosáhli něčeho originálního. Nemyslím si, že je to postavené ve smyslu mobilní svět versus klasičtí fotografové. Mezi těmi druhými je jen určité procento „puristů“, kteří zachycují pouze realitu. Lidem, kteří dávají fotky na Instagram, jde primárně o to, aby fotku vylepšili. Fotí někde vevnitř, kde je málo světla, takže fotku chtějí zesvětlit a podobně. Není to nějaké prznění. Někdo se ale chce kreativně vybláznit, a ten najde na Instagramu dost lidí, kterým se to líbí. To je na Instagramu právě krásně demokratické, že každý může postovat, co chce, pokud to nehraničí se zákonem. Pokud je to zajímavé, publikum si to najde. Jsou lidi, kteří třeba nefotí krajiny či portréty, ale každý den nakreslí nějakou kresbičku, obrázek vyfotí – a často mají obrovské publikum, třeba milion folowerů. Populace je tam tak obrovská, že každý specifický žánr si může najít publikum.

Někdo to může vidět jako demokratizaci fotografie, když dnes fotí každý, protože každý má mobil a může dát fotku na sociální síť. Ale někdo to bude považovat za snižování úrovně standardu fotografie, který měla, dokud úplně každý fotit neuměl.

Mám k tomu paralelu. Před osmi devíti lety na Západě strašně letěly videohry, kde se simulovalo hraní na hudební nástroje. V Anglii to bylo ohromně populární a samozřejmě byly slyšet kritické hlasy, že za dobu, již někdo stráví nad tou videohrou, by se naučil parádně hrát na kytaru. Ale asi po šesti letech od začátku boomu těch videoher vyšly statistiky ukazující, že Británie má nejvíc kapel a kytaristů přihlášených na hudebních školách v historii. Objevily se hlasy, že za to můžou ty hry, že ti, kdo si to okusili nanečisto, pohráli si s tím, se už jako dospělí rozhodli naučit se hrát na skutečnou kytaru. Což by možná bez té videohry neudělali. Je možné, že to takto funguje. Rozhodně to platí mezi influencery na Instagramu, které znám. Najdete už jen málokoho, kdo fotí mobilem, všichni mají profesionální kamery. V podstatě díky Instagramu se dali na fotografii, žijí tím a stávají se z nich profesionální fotografové.

Jak tím žijí? Proč někdo influencerovi zaplatí zahraniční cestu, co z toho má?

Lidi, kteří už mají velké publikum, jako třeba já, oslovují firmy samy. Může to být, což se mi často stává, nějaká nevládní organizace, která se snaží podpořit turismus v určité zemi. Kdyby vylepila po letištích plakáty, může změřit jen to, že vytiskla padesát tisíc plakátů a stálo to hrozné prachy. A nebo může oslovit deset lidí, kteří mají zajímavé fotky na Instagramu a jsou vidět. A to je právě to, co Facebooku vadí, že jsme vidět… Ty firmy je pozvou na výlet, zaplatí hotely, nejlepší restaurace, všechno jim ukážou. Stojí je to polovinu a mohou to mnohem lépe změřit: mají na Instagramu tolik a tolik obrázků, lajků a komentářů. Je to mnohem produktivnější.

Foto: Jiří Šiftař/Instagram

Kolikrát za rok takovou cestu podniknete?

Začalo to v roce 2012. Jeden rok to bylo patnáct cest, pak deset, ale větších, třeba deset dní v Austrálii, deset v Izraeli… Nemůžu vzít všechno, loni jsem asi pět takových cest odmítl, protože normálně pracuju a musím si brát dovolenou.

Kde se vám ještě líbilo?

V Singapuru. Letos jsem byl i v Brazílii a v Thajsku, v posledním půlroce třikrát ve Švýcarsku, ve Francii v údolí Dordogne, v Itálii v regionu Abruzzo. Je toho hodně a pak je ten koníček opravdu takový hezký.

Pokud jsou zdaleka nejsledovanějšími instagramery celebrity, nehrozí, že z této sítě vytlačí běžné smrtelníky coby influencery?

To byla moje obava asi před dvěma lety, kdy Instagram začaly brát celebrity útokem. Ale znovu: každý si může najít své publikum. Celebrity mají své publikum, většinou teenagery, kterým stačí, že Kim Kardashian spadla lžička do kafíčka a vyfotí si to. A pak je tam publikum, které to vůbec nezajímá a zajímají je fotky, jež mají určitý styl, a tak si to najdou. Je tam místo pro všechny.

Jaké je teď vaše téma při focení?

Londýn už ne, to by bylo po těch letech únavné. Postuju už jen z cest. A když nemám nic, nepostuju, což je tento rok novinka, loni se mi to nestávalo. Moje téma jsou „místa, kde by člověk chtěl být“. Nepostuju portréty, ale obrázky míst, z nichž mají lidé pocit, že by tam chtěli být.

Foto: Jiří Šiftař/Instagram

A nefotíte tedy spíš místa, kde by chtěli sponzoři, abyste byl?

No, z mé strany to tak asi je.

A zbude vám nějaká dovolená na místa, kde byste chtěl být vy?

Nemám vyloženě seznam míst, kam bych se chtěl podívat, ale ta pozvání byla většinou do míst, o kterých jsem si říkal, že bych se tam klidně kouknul. Sám bych se třeba do Singapuru nevydal.