Ministerský předseda David Cameron si za několik týdnů připomene rok od svého loňského vítězství v parlamentních volbách. Byl to nečekaný a sladký triumf. Jedině on a Margaret Thatcherová dokázali v moderních dějinách Británie získat po strávení kompletního volebního období v Downing Street číslo 10 ještě vyšší podporu. Radost však netrvala dlouho, uplynulý rok byl pro Camerona ve znamení hromadících se problémů.

S některými, jako je blížící se referendum o vystoupení království z Evropské unie, které rozděluje jeho stranu i celou zemi, mohl počítat předem, jiné už tolik předvídat nemohl. Kromě neutuchajícího přílivu migrantů nebo propadu cen oceli se asi nejpřekvapivějším testem jeho vládnutí stala aféra Panama Papers.

Čeho se Cameron dopustil? V zásadě ničeho, co by z věcného hlediska opravňovalo k veřejnému odsouzení. V roce 1997 nakoupil akcie ve fondu se sídlem na Bahamách, který řídil jeho otec Ian, a v lednu 2010, před svým prvním nástupem do premiérské funkce, tyto podíly se ziskem prodal. Šlo o relativně vysokou částku, v přepočtu zhruba milion korun, příjem ovšem řádně zdanil. Zdaleka se tedy neprovinil jako bývalý premiér Islandu Davíđ Gunnlaugsson, donucený k odchodu z funkce poté, co vyšlo najevo, že dříve jako poslanec zamlčel spoluvlastnictví ve firmě na Britských Panenských ostrovech (ta měla navíc podíl ve zkrachovalých islandských bankách). Nemluvě pak o odhalených „úsporách“ osob z okolí prezidentů Ruska nebo Číny.

Panenské ostrovy s poskvrnou

Argumenty, které upozorňovaly na smysluplnost daňových rájů, brala zpravodajská smršť v úvahu jen velmi málo. Jedním z mála lidí vystupujících v médiích proti proudu byl bývalý britský ministr financí Nigel Lawson, který se snažil v BBC zdůraznit, že rozvíjející se země by bez svobodného toku kapitálu nikdy nedosáhly tak vysokého ekonomického růstu, jakým se pyšní. Zapadly i poznámky jiných odborníků, že pro některé úkony–  například jednorázové finanční operace nebo vymáhání pohledávek – jsou tzv. offshory nejen výhodné, ale především smysluplné a platí za zcela běžný instrument. Ostatně stačí se podívat, jak často je používají miliardáři z české kotliny. Petr Kellner, Radovan Vítek, Pavel Tykač, Karel Komárek, Daniel Křetínský, ale i takové antikorupční symboly jako Karel Janeček nebo Zbyněk Frolík – u každého z nich vystopujete nějakou firmu v daňovém ráji. Těžko předpokládat, že tím pokaždé sledovali nějakou finanční levárnu, jakými proslul pravomocně odsouzený tunelář a bahamský rezident Viktor Kožený.

Nutno podotknout, že Cameron si sám přitížil zpackanou komunikací. V první reakci na zprávu, že jméno jeho otce figuruje na seznamu dokumentů uniklých z panamské firmy Mossack Fonseca, lidé z jeho okolí prohlásili, že jde o soukromou věc. Pak upřesnili, že ministerský předseda nedrží ve fondu žádné akcie. Tlak novinářských otázek ale dál narůstal. Camerona nejdřív přiměl k podrobnějšímu vyjmenování, co všechno v daňových rájích nevlastní, prohlášení, že z toho nebudou profitovat jeho děti, a nakonec se premiér odhodlal k bezprecedentnímu kroku a zveřejnil svoje příjmy. Pomohl tím však tomu, aby se jeho majetek a investice dál rozebíraly na prvních stranách novin. Uplynulé pondělí se navíc musel hájit v parlamentu a přislíbit, že jeho vláda šlápne na krk daňovým přístavům, které spadají pod vládu Jejího Veličenstva.

Z britského pohledu aféra upozornila právě na uvolněné daňové a registrační režimy těchto korunních dependencí, jež si v uplynulých desetiletích získaly pověst ráje nejen kvůli slunečnému počasí a písečným plážím. V první řadě na Britské Panenské ostrovy, kde sídlí více než polovina firem jmenovaných v dokumentech z kanceláře Mossack Fonseca. Do 70. let byly Britské Panenské ostrovy poměrně chudou zemí, žijící z pěstování cukrové třtiny. Rozvoji finančních služeb pomohl nástup diktátora Manuela Noriegy v Panamě, do té doby nejproslulejší destinaci pro mezinárodní transakce v regionu. Panamští právníci si ve snaze najít stabilnější alternativu vyhlédli Britské Panenské ostrovy, pomohli k prosazení potřebné legislativy a do země začal brzy proudit kapitál z celého světa.

Je možná příznačné, jak se při honu na Camerona opomíjelo, že právě za jeho vlády Británie více než kdy dříve zakročila proti daňovým únikům. Loni parlament schválil zákaz akcií na doručitele, které neobsahují jméno držitele, a bývají tak oblíbeným nástrojem k anonymizaci vlastnictví. Tento měsíc vstoupí v účinnost zákon o zřízení veřejného rejstříku koncových vlastníků. Neobešlo se to bez tuhého odporu lidí z londýnské City a podobně Cameron narazil také s podněty směrem k rájům spadajícím pod Spojené království. V listopadu 2014 napsal otevřený dopis do zámořských území, v němž je vyzýval, aby stejně jako Británie zveřejnily koncové vlastníky registrovaných firem. Bez úspěchu. Až na jeho naléhání předseda vlády Britských Panenských ostrovů Orlando Smith oznámil, že společnosti budou muset uvádět jména ředitelů do rejstříku. Ten však není veřejný.

Slouží politika jen bohatým?

Z českého pohledu je tvrdé mediální grilování, kterým musel britský premiér projít navzdory tomu, že on a koneckonců ani jeho otec nespáchali cokoli protizákonného, jen stěží pochopitelné. Vždyť ve Strakově akademii sedí předseda vlády, jehož kariéru nijak neohrozilo vynucené přiznání, že na pořízení nového bydlení zneužíval poslanecké náhrady. Vicepremiérem a ministrem financí je podnikatelský magnát zabředlý do permanentního konfliktu zájmů. Z panamských dokumentů, které získala nadnárodní novinářská organizace ICIJ, navíc pro českého čtenáře zatím nevyplaval žádný trhák.

Více než týden trvající pozdvižení, které v Británii vyvolala informace o dřívější investici premiéra v daňově příznivějším zámoří, nicméně stojí za pozornost nejen kvůli samotnému tématu daňových rájů. Zdá se, že pobouření nad odhalenou komunikací panamské firmy přispělo k šířícímu se pocitu odcizení, s nímž se už delší dobu potýkají „korektní“ politici nejen v Británii. Jak napsala komentátorka agentury Bloomberg Therese Raphaelová, Cameron byl zavlečen do tsunami antiestablishmentového, antikorporátního, antibankéřského, antimainstreamového politického sentimentu, který vynesl voličskou přízeň Donaldu Trumpovi a Berniemu Sandersovi v USA, Marine Le Penové ve Francii a předáku opozičních labouristů Jeremymu Corbynovi v Británii. Pokud je špatná doba na to, být centristickým politikem, platí to dvojnásob u těch, kteří jako šéf konzervativců vystudovali privátní školy a jejichž rodiče dobře vydělávali. To, co se Cameron a jeho spolupracovníci snažili nejprve skrýt, nebyly nějaké špinavé obchody, ale fakt, že premiér se odlišuje od běžných lidí, zdůraznila komentátorka.

Mohamed El-Erian, bývalý šéf velké investiční skupiny PIMCO a nyní mimo jiné poradce prezidenta Baracka Obamy, hovoří o nezamýšlených důsledcích, které Panama Papers způsobí. Aféra podle něj povede k účinnějšímu potírání daňových úniků, ale i legálního snižování daňové zátěže. Země jako Německo vystupňují snahy o to, jak zákonu neodporující, ale morálně problematické daňové optimalizace omezit. Zatímco dosud se pozornost soustředila na praní špinavých peněz, nyní se důraz přesune na podrobné výkaznictví nebo mezinárodní sdílení informací. Uvedené změny pocítí hlavně ti, kteří dosud bez potíží využívali instrumentů daňových rájů. V širších vrstvách společnosti se ale bezprostředně neprojeví. Naopak, posílí obraz vládnoucích politiků jako těch, kdo jsou vůči daňovým únikům slepí. „Ačkoli ve většině případů nebyl porušen žádný zákon, dokumenty posílí názor, že privilegovaným je dovoleno hrát podle jiných pravidel,“ konstatuje El-Erian.

Rozšíření frustrace a názorů, že politický systém slouží bohatým a není schopen přinutit tyto elity k zodpovědnosti za způsobené škody na zbytku společnosti, bývá dáváno do souvislosti s pocitem nevyrovnaných účtů za globální finanční krizi. Hlavně ve Spojených státech se pořád ještě nezapomnělo, že před soud bylo povoláno příliš málo bankéřů za jejich podíl na debaklu, který svět téměř uvrhl do zničující deprese. Jako důkaz teze o zužování širšího konsensu mezi voliči a standardním politickým proudem, který si přitom osobuje nezastupitelnou roli při prosazování dlouhodobých strukturálních reforem, bývá uváděna vysoká podpora názorově vyhraněných prezidentských kandidátů v USA a v posledních týdnech také odmítavý názor Nizozemců v referendu o přidružení Ukrajiny k EU.

Pionýři ze Švýcarska

Někteří odborníci doufají, že změny, které v návaznosti na Panama Papers připravuje Evropská unie nebo Organizace pro hospodářskou a spolupráci a rozvoj (OBSE), pomohou k alespoň částečné očistě podnikatelského prostředí od daňových úniků, korupce a dalších notorických nešvarů. Hodně se očekává od zavádění veřejných registrů. Ke zřizování centrálních evidencí se jmény koncových vlastníků, přístupných pro daňové úředníky, policii a veřejnost, vyzývá například týdeník Economist. „Daňové ráje konkurují jeden druhému. Pokud jeden z nich zvýší transparentnost, ti ostatní ztratí byznys,“ řekl Jolyon Maugham, daňový expert z londýnské právnické komory Devereux. Nejen zkušenosti Davida Camerona však svědčí spíše o tom, že dotyčná teritoria se odkrývání budou dál bránit.

Výmluvný je příběh Švýcarska, které své pionýrství při budování daňových rájů nerado přiznává. Už před 1. světovou válkou přijal kanton Zug zákony, jež usnadňovaly cizincům zakládání firem a holdingů na jeho území. V kantonu nyní sídlí kolem 29 tisíc takových společností, dlouhá léta jeho služeb využíval i Andrej Babiš. Ve 20. letech se Švýcarsko stalo oblíbenou destinací pro peníze, které měly zůstat skryty před finančními úřady v původních zemích. Švýcarští bankéři, vědomi si svého jedinečného postavení, odmítali jakkoli spolupracovat se zeměmi, které se snažily odhalit daňové hříšníky. Tajnůstkářství nejprve fungovalo jako zvyk a postrádalo zákonnou oporu. Na tu došlo až později. Všeobecně se traduje, že měla co do činění s humanitárním gestem, kterým konfederace chránila majetek německých Židů před vzrůstající nacistickou perzekucí. Reálné důvody však byly mnohem prostší. Jak před lety upozornil historik Sébastien Guex v časopise L‘Économie politique, uzákonění bankovního tajemství přišlo jako odpověď na dosud nepříliš známý skandál, který má některé společné znaky s Panama Papers.

Francouzská vláda zápasila na začátku 30. let s následky hospodářské krize a při hledání rozpočtových děr se rozhodla posvítit si na příjmy bohatých občanů, které unikaly do Švýcarska. V říjnu 1932 provedly úřady razii v pařížské pobočce Banque commerciale de Bâle a zabavily dokumenty se jmény dvou tisíc zámožných Francouzů včetně velkých průmyslníků, jako byli bratři Peugeotové, prominentních politiků nebo známých osobností. Vláda udeřila na Švýcarsko se žádostí o další informace a podklady, alpská země se ale vzepřela. V té době už ve Švýcarsku fungoval poměrně silný státní bankovní dozor, vyvolaný hlavně dopady krize na finanční sektor. Aby se předešlo odlivu zahraničních investorů, vláda a banky se dohodly a výsledkem byl bankovní zákon z roku 1934. Podle článku 47 se vyzrazení identity bankovního klienta cizí vládě považuje za trestný čin s rizikem vězení a vysokých pokut. Předpis zafungoval, peníze se do Švýcarska znovu začaly hrnout a Francouzi definitivně neuspěli. Helvétský příklad následně inspiroval ostatní – včetně karibských zemí a ostrůvků.

Tentokrát to ale opravdu vypadá, že daňové ráje neuniknou bez úhony. Pokud se chystané iniciativy nerozmělní do prázdných frází, bude toto podnikání stále méně výhodné a stále méně anonymní. Zřejmě dojde i na tvrdší regulaci právnických a poradenských společností, které hrají při mezinárodních transakcích významnou roli. Díky médiím, pro něž jsou panamské „úniky“ vítaným soustem, téma patrně jen tak nevymizí. V Česku bude mít tažení proti daňovým rájům specifické zabarvení. Návrhy na centralizované veřejné registry mohou znít konstruktivně, pokud ale evidence spadnou do péče oligarchy, který kontroluje velkou část několika odvětví, původně ušlechtilý nápad se tím postaví tak trochu na hlavu.