Britský spisovatel Terry Pratchett se proslavil knižní řadou bláznivých fantasy románů Úžasná Zeměplocha. Do svého úmrtí stihl napsat čtyřicet příběhů, odehrávajících se na placatém světě položeném na hřbetech čtyř obřích slonů, kteří stojí na krunýři kosmické želvy A‘tuin plující vesmírem.

Toto nejstručnější slovníkové heslo ovšem nevystihuje autorský ani zájmový záběr, jež Pratchett prokazoval ve svých knihách i mimo ně. Znám je jeho zájem na záchraně orangutanů v Indonésii, na nějž věnoval polovinu svých nemalých příjmů. Ještě známější je jeho reakce na diagnózu Alzheimerovy choroby, na jejíž následky minulý týden zemřel: na boj proti nemoci obratem věnoval milion liber, zapojil se do experimentálního léčebného programu a po zhodnocení svých šancí začal otevřeněji než kdo před ním bojovat za právo na eutanázii. Svými postoji vyvolal celosvětový ohlas a výrazně rozproudil veřejnou diskusi nad citlivým tématem. „Alzheimer“ byla v jeho případě paradoxní anamnéza, protože v plné síle byl Pratchett rtuťovitý mužíček s jemným stiskem ruky a bystrýma očima, který si neustále psal nějaké poznámky a zajímalo ho úplně všechno. Hlavně chtěl vědět, jak funguje lidská mysl a komunikace. Byl ostatně mistrem svého vynálezu, tzv. hlavologie, kterou vymyslel pro jednu z nejpopulárnějších postav, čarodějku Bábi Zlopočasnou. Ke každému zpracovávanému tématu nastudoval nejneuvěřitelnější podrobnosti a před propuknutím nemoci byl s to pracovat na devíti monitorech najednou.

Tvořit nepřestal, ani když se zhoršily jeho motorické schopnosti. Při poslední návštěvě Prahy v roce 2011 už se nezvládal podepsat a nerozeznával číslice na digitálkách. Eutanázie byla daleko. Přesto dál diktoval nové knihy svému asistentu a příteli Robu Wilkinsovi, kterého začal uvádět jako spoluautora. Ještě o loňských Vánocích informoval Pratchettův agent o spisovatelově dobré kondici a o jeho práci na nové knize. Tu Pratchett nakonec stihl dopsat, je to pátý díl o čarodějce Toničce Bolavé, bude se jmenovat Pastýřova koruna a originál vyjde v Británii zanedlouho. Chystá se komplet jeho povídek, české čtenáře čeká premiéra románu Pod parou i dosud nepřeloženého viktoriánského románu Dodger. Při takovém „běžném“ autorově zápřahu byla zpráva o jeho úmrtí ve spánku v rodinném kruhu a s kočkou v náručí nečekaná. Zemřel jako autor, jenž proměnil celý jeden literární žánr a jehož knih se prodalo víc než 85 milionů ve 37 zemích. Mají své divadelní i filmové adaptace, daly podklad několika počítačovým hrám, jejich náměty dokonce vycházejí na poštovních známkách, ale hlavně zlidověly některé jejich fráze a Úžasná Zeměplocha se stala součástí světového popkulturního dědictví stejně jako Hvězdné války, Superman nebo Star Trek.

Příběhy Zeměplochy

Začátky tak slavné nebyly. Když Pratchett v roce 1983 vydal u nakladatelství Colin Smythe (pod týmž štítkem vydával třeba Samuel Beckett) Barvu kouzel, což byla první zeměplošská kniha, nebyl v literatuře nováčkem. Měl za sebou prvotinu Kobercové (1971), trilogii o miniaturním národě Nómů, jenž žije v obchodním domě, a dvě knížky sci-­fi (roku 1976 Odvrácenou stranu slunce a o pět let později Stratu), v nichž se prvně objeví myšlenka placatého světa. Tou dobou se fantasy v Británii sice těšila velké popularitě, přesto patřila do „literárního ghetta“; i dobří spisovatelé jako Robert Holdstock se živili psaním krmné fantasy, kde magie a řinčení mečů byly důležitější než literární ambice a zápletka. Tyto své limity začal žánr překonávat až o dvě desetiletí později. A to i díky Pratchettovi, jehož Zeměplocha zapůsobila na čtenáře gejzírem neotřelých a chytrých nápadů i gagů zakomponovaných do bláznivého děje jako šňůra s rozbuškami.

Pravda, úvodní román s odstupem času nepatří k typickým zástupcům série. Vyniká množstvím šílených propriet typu bezedné truhly následující svého majitele na stovkách malých nožiček, fotografického ikonografu, uvnitř nějž sedí démonek a rychle maluje, co zahlédne průzorem, či antropomorfní personifikace Smrtě, který pro zesnulé přijíždí na bujném běloušovi. Román je cosi jako magická road movie po Zeměploše. Jeho hrdina, cizinec Dvoukvítek, je prvním turistou, který touží poznat úplně všechno na kontinentu. Nevázanosti Barvy kouzel už žádné pokračování nedosáhlo, zato autor během prvních následujících dílů načal dějové linky a stvořil hrdiny, jimž se potom střídavě věnoval až do konce svých dnů. Hlavní dějové linie má Zeměplocha tři, přičemž fanoušci se rádi urputně přou, která je nejlepší. První je o dvou až třech čarodějkách z horského státečku Lancre, které raději než magii používají hlavologii. Druhá se odehrává v hlavním městě Ankh­Morporku a gros jeho světa tvoří činnost Noční hlídky, která v čele se Samuelem Elániem dohlíží na rovnováhu sil ve městě (vskutku nelze hovořit o dozorování klidu a pořádku). Poslední hlavní linkou jsou „lehké metafyzické příběhy žnece živých“ Smrtě, který si v průběhu věků vyvinul vlastní osobnost a má rád lidi. Vedlejší dějovou linií jsou příběhy zeměplošských mágů, na jejichž univerzitě je knihovníkem orangutan – jeden z maskotů placaté planety. Romány mimo hlavní linie zachycují rozličné pozemské fenomény; a tak se postupně objevily úvahy nad supermarkety, rock’n’rollem, objevem filmu, sběrem poštovních známek, vynalezením novin, telegrafu či fotbalu. Vše pochopitelně trochu jinak, než jak se traduje v „naší“ historii.

Při takovém záběru těžko Pratchetta řadit do jednoznačné žánrové škatulky. Za „humornou fantasy“ lze označit pouze první knihy, v následujících dílech nemeškal vyzkoušet většinu žánrů vážné i triviální literatury. Na výběr tak jsou detektivky, sci-­fi s prvky cestování v čase, protiválečný román, román sociální a samozřejmě množství parodií a travestií. Zejména zpočátku si autor rád hrál s divadelními tématy, originálně zpracoval Macbetha (jako Soudné sestry) či Fantoma opery (jako Maškarádu). Později je humor zastírán vážnějšími tématy a temnými momenty, které dodávají vymyšlenému světu opravdovost a hloubku – Zeměplocha před svým dvacátým pokračováním dospívá (dávno předtím, než se Pratchett v roce 2007 dověděl o své nevyléčitelné nemoci).

Po našemu jaksepatří

Nepřehlédnutelná byla také vizuální podoba Zeměplochy. Obálky Joshe Kirbyho, které by „lidé s dobrým vkusem“ nevzali do ruky, jiné naopak lákaly pestrobarevností, neuvěřitelnými výjevy i unikátním stylem. Právě díky němu nebylo možné na knihkupeckých pultech Zeměplochu přehlédnout. Něco podobného v Česku předtím nevyšlo – ostatně celý Pratchettův osud u nás je patrně barvitější než v jiných zemích. Překládat Zeměplochu odmítlo pro obtížnost několik překladatelů včetně legendárního Tomáše Hrácha, jenž si jinak troufal na díla jako Molloy Samuela Becketta nebo Lempriérův slovník Lawrence Norfolka. Slovní hříčky, Pratchettova nespoutanost a desítky „mluvících“ jmen jako kupříkladu Mášrecht. Soudní autoři věděli, že překlad může knihu zabít (což se Zeměploše stalo třeba v Rusku). Když nakladatel Vlastimír Talaš oslovil Jana Kantůrka, odmítnutí předchůdců mu zatajil. Kantůrek, jen o týden mladší než Pratchett, do této nabídky překládal profesionálně jenom westerny a pro kamarády Barbara Conana, jehož dobrodružství české kotlině objevil. Zakázku na „pratchettovkách“ přijal z nevědomosti, ale výsledek mu „udělal jméno“. Se svým překladatelem nebývale souzněl i sám Pratchett, třebaže při prvním společném setkání se nejprv vyděsil, neboť Kantůrek, jenž anglicky uměl pouze pasivně z četby, vyžadoval k rozhovoru tlumočníka.

Díky skvělým překladům tak měl Pratchett, v třetině devadesátých let již žánrová hvězda, otevřené dveře na zdejší scénu. Narazil ale na zásadní problém – lidé fantasy nebyli zvyklí číst, ostatně běžně ji častovali přídomkem „fantasmagorie“. Zeměplocha působila na Čechy příliš exoticky a fanoušci, zejména z řad studentů, se hledali pomalu. Nakladatel zvažoval, že pro čtenářský nezájem vydávání série po čtvrtém díle ukončí. (První díl vyšel v nákladu 7000, druhý 6000 a čtvrtý pouhých 4000 kusů. Z pohledu dneška jsou to odvážná a vysoká čísla, ale tehdy byla doba jiná. Dnes, při jistotě výdělku, se tuzemský náklad jedné Pratchettovy knihy pohybuje ve výši kolem 15 000 kusů.) Sérii zachránil právě čtvrtý román Mort, v němž se poprvé objevují příhody Smrtě alias Vilíka Kliky, jenž svou roztomilostí má blízko k strašidlům, duchům a nemrtvým Tima Burtona.

Při druhé Pratchettově návštěvě Prahy v roce 1995 na něj čekala před knihkupectvím Melantrich dlouhá fronta fanoušků. A čekala dlouho, protože slavný spisovatel nejdřív spěchal do Staronové synagogy najít Golema… Rostoucí popularitu Pratchetta v Česku v 90. letech – jeho románů se u nás prodalo na 800 000 výtisků – lze taky vnímat jako postkomunistickou čtenářskou emancipaci. V zemi, kde měly z žánru tradici pouze Tolkienovy romány Hobit, vydané notabene v samizdatu, byla fantastika nahlížena skrz prsty. Existoval sice napůl undergroundový fandom fanoušků fantastiky, na nějž Zeměplocha v první chvíli cílila, ale bylo zjevné, že Pratchett může zapůsobit i na širokou veřejnost, pokud bude svolná uvědomit si, že v literatuře nezáleží na škatulkách, nýbrž na obsahu knih. Tento pohled – a to bez soustavnější reklamy – se nakonec podařilo prosadit. Úspěchu jistě pomohlo autorových pět oficiálních návštěv Česka, ale zejména bystré rozhodnutí psát další knihy univerzálněji než předešlé, aby si v nich „to svoje“ našel čtenář od třinácti do sta let.