Příběh muže, který „vyměnil“ reklamní branži za ulici

Básník, kreativec, bezdomovec

Příběh muže, který „vyměnil“ reklamní branži za ulici
Básník, kreativec, bezdomovec

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Život obsazuje člověka do různých rolí. Za 56 let z vás tak může být potulný básník, kreativec reklamní agentury i bezdomovec, byť „profesionální“. Tuhle sekvenci si odbyl Jan Badalec, známá pražská postavička, kterou zvrat osudu poslal na ulici. Z té už se vlastně nikdy nedostal…

Díky právě skončené úspěšné kampani na crowdfundingovém serveru Hithit.com teď budou moci poprvé vyjít Badalcovy básně knižně. Jeho letitý sen tak splní aspoň po smrti. Smutnou hříčkou osudu se na uspořádání své sbírky vrhl právě v den, kdy zkolaboval a vyšla najevo jeho vážná nemoc. Jeho příběh dokládá, jak málo stačí, aby se váš život obrátil naruby.

Když loni 30. března básník bez domova a někdejší kreativec zemřel, prošla ta zpráva médii téměř bez povšimnutí. Větší rozruch vzbudila na sociálních sítích. Na Facebooku na něj vzpomínali přátelé a známí, často z kulturních kruhů. Oblíbený průvodce turistů po trasách lidí bez domova, který se na ulici ocitl „vinou manželské katastrofy“, zkolaboval ke konci února. Záhy se přišlo na to, proč. Rakovina. Malobuněčný karcinom plic, neléčený a ve velmi pokročilém stadiu. Zemřel krátce po Velikonocích, den před šestapadesátými narozeninami. Přestože bez vlastní střechy nad hlavou strávil posledních čtrnáct let, dokázal se důstojně uživit.

Jan Badalec, bezdomovec, který zachraňoval knihy a ukazoval lidem svět ulice - Foto: Reuters

„Za období své bezmála třináctileté kariéry bezdomovce jsem se naučil cirkulovat po několika domácnostech a díky pracovní smlouvě, kterou mám se společností Pragulic (sociální podnik zprostředkující zájemcům zkušenosti bezdomovců – pozn. red.), jsem poslední skoro tři roky profesionální bezdomovec. Pragulic mám navíc, já práci mám. Zachraňuji knížky z kontejnerů, které umím uplatnit v antikvariátech. Když je kniha vrak – je poničená, ale je na ní něco pěkného zachovaného, třeba desky nebo ilustrace –, prodávám je knihařské dílně Skoba, která to umí využít pro tvorbu diáře nebo zápisníku. Je to plnohodnotná náhražka toho, čemu se říká pracovní poměr. Nachodím deset patnáct kilometrů den co den, každý den musím něco najít. Počítám spíše v desetikorunách, když je ale člověk skromný, uživit se tím dá,“ popisoval předloni v zimě Jan Badalec pro DVTV.

Rimbaud v reklamce a ve vězení

Bohém a příslušník pražského undergroundu osmdesátých let. Trošku nadneseně se k němu vztahovalo přízvisko „malostranský Rimbaud“. Nicméně ve svých literárních a režisérských začátcích ovlivnil řadu lidí a řada lidí ovlivnila zase jeho. V A studiu Rubín spolupracoval s Bárou Hrzánovou, Zdeňkem Potužilem, Markou Míkovou nebo pozdějším fotografem Karlem Cudlínem.

FOTO - Reuters

O dekádu později, v 90. letech, zastával vysoké posty v reklamních agenturách. Kreativní ředitel několika velkých společností se ve snaze zaopatřit rodinu vzdal neziskových aktivit. Naturel umělce mu však zůstal. Na přelomu tisíciletí přišla manželská krize, z původně daňového poradce se vyklubal milenec jeho ženy. „Vyprávěl mi, že mu odloudil ženu a rozvrátil život jakýsi bývalý estébák jménem Zíka, jehož jméno lze naleznout v Cibulkových seznamech. Tento Zíka, jenž byl absolventem kágébácké agentury v Moskvě, mu odloudil dle jeho slov manželku a rozvrátil rodinu a existenci,“ psal v revue Babylon literát Vít Kremlička, který se s Badalcem setkal poprvé v roce 2007 v divadelním klubu Vikadlo. Badalec tam chodil na jídlo a víno. Pro následující rok se stali „spolubydlícími“.

Po bouřlivém rozvodu se Badalec dostal do existenční nouze. Byt a peníze soud přiřkl manželce. Přišel o práci. Nemohl se vídat s dětmi. Alimenty byly tak vysoké, že je nedokázal platit. Několik měsíců si proto dokonce pobyl ve vězení. „Byl citlivý muž a milující otec přes nesnáze, na kterých nenesl ani smítko viny. Zíka jej dehonestoval jako člověka neschopného společenských vztahů. Pro Honzu Badalce to v důsledku komplotu znamenalo difamaci a veřejnou ztrátu schopností k vedení podniku, jenž jej živil, a společenskou dehonestaci,“ uvádí dále Kremlička. Jenže nic není černobílé.

O svém podílu na rozpadu manželství začal Badalec, který měl blízko k alkoholu, mluvit až po čase. „Paní, kupte procházku Prahou pro svého partnera, ať na vlastní kůži zažije, jak dopadne, když si vás nebude všímat,“ nabádal potenciální zájemce o prohlídku metropole během adventních trhů na náměstí Jiřího z Poděbrad. „Znám ten příběh, jak ho vyprávěl. Pil, domů moc nechodil, vedl bohémský život a asi ani dobře nekomunikoval s manželkou. Přišel o děti, o majetek. Byl zdrcený, začal se utápět v alkoholu. Nemyslel na to, co bude dál. Nemyslel na práci, ale na rodinu. Tam však zjistili, že je nefunkční, a rychle se s ním rozloučili,“ říká ředitelka společnosti Pragulic Tereza Jurečková.

FOTO - Reuters

Procházky s bezdomovcem

Zpočátku žil Badalec ve sklepě domu v Karlíně, kde původně bydlel. Posléze přespával po tramvajích či u přátel a známých. Měl celou takovou svou síť. Kromě „zachraňování knih“ se tak trochu vrátil do doby, než dělal v reklamní branži. Věnoval se bezdomoveckému divadlu a psal básně. Před zhruba pěti lety, když tři tehdejší studenti Fakulty humanitních studií UK v čele s Terezou Jurečkovou rozjížděli sociální projekt Pragulic, se přihlásil jako dobrovolník. Jeho úkolem bylo zprostředkovat prohlídku Prahy očima bezdomovce. „Honzu jsme pozvali na školení, na první nedorazil. Druhý den se najednou objevil ve dveřích. Přemýšleli jsme, jestli mu dát ještě šanci. Byl hodně roztěkaný, na stole měl hodně knih. Tenkrát jsem si nedokázala představit, že by byl průvodce. Šanci nakonec dostal. Jeho prohlídky byly zpočátku rozlítané, neukotvené a trvaly příliš dlouho. Rychle se ale vypracoval,“ popisuje Jurečková pro Týdeník Echo. Využil i své znalosti z reklamní branže a nakonec se stal mediální tváří podniku. „Rozhodně je to lepší než se povalovat v parku s krabicovým vínem,“ řekl Badalec před třemi lety pro iDnes.cz.

Badalcova oblíbená trasa vedla čtvrtěmi, které důvěrně znal. Začínala na náměstí Jiřího z Poděbrad, pokračovala přes Škroupovo náměstí Žižkovem až do Karlína. Během prohlídek sečtělý bezdomovec často recitoval verše Holana, Seiferta... Zájemcům také popisoval svou životní zkušenost, současně mu to pomohlo vypovídat se ze „svých zármutků a potíží“. Uskutečnil desítky komentovaných procházek. Bezdomovecký zážitek zprostředkoval dokonce i nevidomým. „Jednou na mě čekala skupinka jednadvaceti lidí různých profesí, různého věku, původu, různých zkušeností. Co měli všichni společné, bylo to, že jsou nevidomí. Jednadvacet bílých hůlek, osm vodicích psů, dva asistenční psi.

To byla jedna z nejzajímavějších procházek. Když jsem se blížil k Jiřáku (náměstí Jiřího z Poděbrad – pozn. red.), hned jsem viděl toho hada. Chodí v takovém specifickém útvaru, jak ty hůlky mají vystrčené. Říkal jsem jim hned, že mám radost, že vidím, že se sešli v tak hojným počtu. Jeden šprýmař se ozval a říká: To máme taky radost, že nás vidíte, tak kam jdeme? Trvalo to asi čtyři hodiny, chodili jsme hlavně po antikvariátech, kde je hodně sošek a dalších věcí, které se dají ohmatat. Všichni to byli také lidi s velkou láskou k literatuře, citoval jsem jim básně. Sám jsem vydal jednu sbírku v Braillově písmu,“ vyprávěl s nadšením v DVTV.

Psaní básní se Badalec věnoval již od dob studia dokumentu na pražské FAMU, která nedokončil. Tvrdil, že ho vyhodili kvůli jeho zálibě v tabuizovaných tématech. Svoji autorskou tvorbu chtěl shromažďovat v alternativním prostoru žižkovské Pracovny, která funguje jako kavárna i sdílená kancelář. Za peníze vydělané prodejem knih si tu chtěl pronajmout místo a básničky dát do kupy. „Doufal, že nad nemocí vyhraje, ale nevyhrál. Odešel s tím, že nedořešil věci, které chtěl. Měl velký plán, že sebere své básně a vydá sbírku. Chtěl to uskutečnit celá léta. První den, kdy se na to vrhl, zkolaboval, tak se přišlo na jeho nemoc,“ dodává Jurečková.

„Po jeho smrti jsme mu chtěli splnit přání a pustili se do tohoto zpracování sami. V pozůstalosti jsme ale našli jen jídelní lístky z vězení, divadelní scénáře, dopisy milenkám (i milencům) nebo kupony na sportku. Poezii nikde. V tu samou chvíli, kdy jsme si zoufali, co s tím, začali nám ale jeho přátelé posílat básně, které jim Honza v průběhu života napsal a věnoval. Tím se nám začalo dotvářet to nejintimnějším svědectví o jeho životě,“ popisovali tvůrci crowdfundingové kampaně. Badalcovu poezii pak označují za „nevídaný lyrický otisk šedivých normalizačních let. Nese v sobě důležité svědectví svobodného slova v nesvobodné době ve stylu všednodenní lyriky básníka.“

FOTO - Reuters

Dárky z popelnice

Na ulici Badalce přivedlo jeho druhé manželství. To samé, které mu otevřelo dveře do světa reklamy, kde rád vyprávěl o stokrát opakované lži, která se stává pravdou. S dětmi, dcerou Helenou a synem Vojtou, se znovu setkal až téměř po pěti letech. „Pohledem desetiletého dítěte bylo těžké najít pochopení pro to, že tolik pije alkohol a tak šíleně touží po setkání s námi. Nosil nám dárky vyfárané z popelnice a čekal na nás před základní školou. Nejspíš docela nevědomky dělal příšernou ostudu před všemi spolužáky. Po mnoha takových oboustranně nepříjemných setkáních jsme se na delší dobu, asi pět let, přestali úplně stýkat.

Poslední týdny na základní škole a po přijetí na gymnázium jsem o tátovi pomalu začala přemýšlet trochu jinak. Za mohutné podpory kamarádek jsem se rozhodla s ním navzdory soudnímu zákazu znovu setkat a zjistit, jestli je opravdu ‚tak špatný‘, jak jsem měla v hlavě z minulosti vsugerováno. Naše první setkání po letech bylo velmi emotivní. Pozval mě na palačinky, ale protože jsme oba hodně plakali, byly tak slané, že je skoro ani nešlo sníst,“ popisuje Týdeníku Echo nyní vysokoškolačka Helena Badalcová. Těsně před smrtí se Badalec nakonec usmířil i s bývalou manželkou.

FOTO - Reuters

Den po jeho smrti v soukromé Nemocnici Na Pleši, 30. března 2016, příznačně na náměstí Jiřího z Poděbrad na Badalce zavzpomínaly desítky lidí včetně jeho rodiny. Položili květiny, zapálili svíčky, řekli pár slov. Poslední rozloučení přišlo asi o dva týdny později v ďáblickém Lese vzpomínek. Pokud na přírodní hřbitov zavítáte, dívejte se po tulipánech.

„Okolí jím pohrdalo a byl terčem výsměchu, časem mi došlo, že tátu mám jen jednoho a samozřejmě naprosto jedinečného. Jeho život na ulici byl nejdříve svazující nedostatkem peněz, na druhou stranu ale byl schopný věnovat mi neomezeně času a pozornosti, kdykoliv jsem potřebovala. Uvědomila jsem si, že mám mnohem radši tátu chudého, vždy připraveného mne vyslechnout a podpořit než zaměstnaného se spoustou starostí. Otevřel mi také oči ohledně lidí na ulici, utiskovaných a vytlačovaných ze společnosti na okraj. Řekl mi jednou, že je naše společnost založená na výkonu, ale někteří lidé na ten výkon prostě nestačí. Ale to přece není důvod jimi pohrdat. Mohou za sebou mít příběh, který si třeba vůbec nevybrali,“ dodává Badalcova dcera.

14. března 2017