Nestoudnosti z úst Vojtěcha Filipa, předsedy Ústředního výboru Komunistické strany Čech a Moravy, agenta-typaře STB a sabotéra sankčních opatření Evropské unie vůči představitelům Ruské federace spojovaným s nezákonnou anexí Krymu a agresí proti Ukrajině, se stupňují každým rokem. Cílem této taktiky je nepochybně přivyknout veřejnost k přijímání dezinformací, historických lží a postupné legitimizaci komunistického režimu, který byl zákonem téhož parlamentu, v němž poslanec Filip zasedá jako místopředseda jedné ze sněmoven, prohlášen 9. července 1993 za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Posledním výplodem Filipovy dezinformační kampaně je článek „Dnes křičí a dříve mlčeli či spíš přikyvovali“ z Haló novin 24. 8. 2016, jímž Filip údajně reaguje na pokračující čistky v Turecku po nezdařeném puči, ale ve skutečnosti si klade za cíl obviňovat „tzv. pravdoláskaře“, kteří nad tímto jevem vyjadřují znepokojení, z dvojího metru a z přivírání očí nad prý podobnými čistkami v polistopadovém Československu. Ani člověk s tak uvolněným vztahem k pravdě, jako má Filip, nedokáže vypátrat byť jen stín ekvivalentu několika desítek tisíc zatčených Turků v polistopadové historii této země, v níž od roku 1990 svobodně šíří svůj jed v parlamentu.

Vydává tedy alespoň polistopadové zrušení pracovních smluv s některými učiteli marxismu-leninismu a dějin mezinárodního dělnického hnutí, tedy předmětů, jejichž absolvování bylo čtyřicet let kategorickou podmínkou získání vysokoškolského vzdělání pro veterináře stejně jako pro odborníka na klínopis, rozpuštění Státní bezpečnosti, které pan poslanec tak dobře sloužil, a odchod armádních politruků, kteří se za svou ideologickou oddanost dočkali od pravdoláskařů i výsluhových náležitostí, za podobnou katastrofu vzdělanostního, politického a lidskoprávního vývoje u nás, jako jsou hromadné čistky, zatýkání, propouštění a omezování volnosti pohybu mezi vysokoškolskými učiteli, vojáky a soudci v dnešním Turecku.

V jednom lze s Filipem souhlasit: Český občan nemá tak špatnou paměť. Mnozí z nás si právě v těchto dnech připomínají skutečný zločin, nejmasovější čistku v novodobých českých dějinách, k níž otevřela cestu invaze Rudé armády a jejích spřeženců 21. srpna 1968. Mluvíme o stovkách tisíc prověřovaných a propouštěných, komunistů stejně jako nekomunistů, o stovkách zatčených, desítkách vězněných i lidech, kteří se již z kriminálu nevrátili živí, hovoříme o exodu kolem stovky tisíc občanů tohoto státu, mluvíme o zemi, která se stala „Biafrou ducha“.

O ničem z toho se soudruh Filip nezmiňuje, o to snaživěji však věren svému výcviku přispěchá s opakovanými náznaky, že nezdařený vojenský puč v Turecku ve skutečnosti zosnovala, nu kdo jiný než CIA. Tak jako v šedesátém osmém, že?