Před dvaceti třiceti lety na to byla Evropa zvyklá. Na výbuchy na veřejných místech, na útoky ze zálohy, na úkladné vraždy. Léta páně 2017 se tato situace vrací, jen za bombami a atentáty nestojí nedovzdělaní salonní levičáci, ale snad ještě primitivnější vrazi, konající ve jménu svaté války. Deset či dvacet mrtvých a mnohem větší počet vážně zraněných, zmasakrovaní turisté a panika v ulicích, těmito výjevy se dnešní teroristé rádi kochají, v hrůze a děsu ve tvářích nevěřících vidí radikálové záblesky ráje.

Na obranu před útoky autem, které si islamisti v posledních letech tak oblíbili, neexistuje žádný recept. Tak jako kdysi japonští piloti zařazení do programu kamikadze pohrdali smrtí a tu tam se jim povedlo prolétnout palebnou přehradou amerických torpédoborců a zasáhnout mateřské letadlové lodě, daří se dnešním fanatikům tu a tam kopnout do měkkého podbřišku Západu. Není pochyb o tom, že kromě základního šíření hrůzy je cílem islámských fanatiků vyvolávání konfliktních nálad uvnitř západních společností, zejména ve vztahu k nově přibyvším skupinám přistěhovalců z arabské civilizační a kulturní oblasti. Dokazují to i maily a další komunikační kanály islamistů, zachycené a zveřejněné tajnými službami západních států.

Myšlenka náboženského radikalismu dostává za uši na celém světě. Islámský stát kontroluje nyní méně než dvacet procent svého původního území, z velitelů al-Káidy je naživu méně než desetina. Jakkoliv můžou útoky toho typu, jehož jsme byli svědky nyní v Barceloně, působit zdrcujícím a ochromujícím dojmem, zdá se, že sledujeme to, co jsme již mnohdy viděli u jiných končících radikálních ideologií: snahu protlačit vlastní způsob vidění světa, a pokud to nepůjde, odejít alespoň s hlasitým prásknutím dveřmi a vzít s sebou co nejvíc obětí. 

Stejně tak budou po každém útoku tohoto typu zaznívat hlasy volající po tvrdších přístupech, po alespoň dočasném osekání občanských práv, po větší síle represivního aparátu, po větší moci státu obecně. I přes vztek a zděšení, které každý běžný konzument mediálního obsahu musí při pohledu na obrazy teroru na Ramblas pociťovat, je právě teď spíš než kdy jindy nutné těmto hlasům nepodlehnout. Západ se v minulosti již minimálně dvakrát dovedl ubránit radikalismům horším, mocnějším a lépe vyzbrojeným, než je ten islámský. Vždy je porazil vírou v jedinou univerzální věc: v lidskou svobodu. Tato komplikovaná víra ve svobodné jednání svobodných jedinců je přesně tím, co teroristé na dnešním Západu nejvíc nenávidí. Svoboda je tím, co činí Západ neporazitelným. Svoboda vždy byla to, čím Západ vítězil. Jenže z neustále rostoucí záplavy regulací, omezení a ustrašených bezpečnostních opatření se zdá, že Západ na tuto svou devízu rezignoval. A proto prohráváme.