​„My se Rusů nebojíme, srpen jim oplatíme,“ hlásaly transparenty na mistrovství světa v hokeji v roce 1969. Prožívají Češi i dnes hokej víc než jako obyčejný sport? A proč jsou někteří rodiče malých hokejistů ochotní jít do krajností?

V době hokejové horečky provázející mistrovství světa v Praze diskutovali v Salonu Echa o „národním“ sportu a mýtech kolem něj Otakar Černý, bývalý šéf sportovní redakce České televize, sportovní historik František Kolář, kulturolog Jan Děkanovský a trenér mládeže Tomáš Perič.

Znamená lední hokej pro Čechy něco jiného, nebo dokonce něco víc než pro jiné národy, které ho také hrají?

Kolář: Lední hokej znamenal pro Čechy víc v dřívějších dobách. Za posledních 25 let se stal normální součástí sportu a už není tím zástupným nástrojem pro vyjadřování politických názorů.

Perič: Hokej je pro nás jedním z mála sportů, ve kterém jsme dlouhodobě velmi úspěšní. V podstatě odjakživa to byla naše výkladní skříň.

Děkanovský: U hokeje je důležité, že je to kolektivní sport. Národ je ochoten ztotožnit se spíš s nějakou partou chlapů než s jednotlivcem, byť výjimečným. Politika z toho po změně režimu mírně vyprchala, nicméně i dnes to upnutí se k hokeji s politickou situací tak trochu souvisí. Vzpomeňme na Nagano, jaká v té době byla situace. Po pádu Klausovy vlády tady byla „blbá nálada“ ‑ a do toho přišlo Nagano. Lidi měli důvod vyjít na náměstí a oslavovat to, že patří k českému národu.

Černý: Hokej se u nás stává fenoménem pouze při velkých událostech jako mistrovství světa nebo olympiáda. Ale já si nemyslím, že nejdůležitější je, že lidi fandí partě. Domnívám se, že kolektivní sporty v České republice ztrácejí a vítězí individuální sporty. Špotáková, lyžaři...

Kolář: Na druhou stranu je hokej jediný z velkých sportů, v němž si zachováváme špičkovou mezinárodní úroveň. Jenže je tu problém těch šikovných mladých kluků, kteří předčasně odjíždějí do zámoří a tam hrají nižší soutěže. Vytváření národního týmu je daleko složitější než dřív.

Známá je fotografie z mistrovství světa z roku 1969, kde fanoušek drží transparent s nápisem: „My se Rusů se nebojíme, srpen jim oplatíme.“ Vybavujete si nějakou jinou situaci, kdy politika souvisela s hokejem, ale není třeba v tak obecném povědomí?

Černý: Před rokem ’89 bylo každé utkání s Rusákama velké politikum. Když jsem je točil a Jarda Holík namydlil u mantinelu Ragulina, Ragulin řval: „Ty fašist!“ A Holík mu to vracel: „Ty komunisto!“ To byly velké scény a lidi to prožívali, jako že ty Rusáky musíme dát. Když jsme je v ’69. roce dvakrát porazili, byly tam další krásné transparenty: „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to.“ Byly tam ty přelepené hvězdy. Nastalo obrovské vzedmutí. I absolventi VUMLu (Večerní univerzita marxismu-leninismu – pozn. red.) skandovali: „Rusáci jsou k-y!“ V anonymním davu si to mohli dovolit, ale jakmile bylo po hokeji, byli zase vzornými komunisty. Hokej tenkrát sjednocoval národ, to je pravda.

Bylo zajímavé, že hokejisté si dovolili přelepit hvězdu na tehdejším státním znaku na dresu a prošlo jim to. Pokud by někdo z jiného oboru, třeba z kultury, udělal takové gesto, asi by si nejméně do poloviny 70. let ani neškrtl.

Černý: Prošlo to těm ostatním, ale Jardovi Holíkovi ne. Jarda kvůli tomu skončil v národním mužstvu, protože to vyhecoval, on řekl v kabině: „Kluci, polepíme si ty hvězdy, ty tam nepatří.“ A pak to odnesl.

A papaláši nechtěli po těch ostatních hokejistech, aby se veřejně káli za to, co udělali, jako to chtěli po spisovatelích či filmařích?

Kolář: Ne, odpustili jim to, protože oni byli, jak už bylo řečeno, výkladní skříní toho státu. Pokud mluvíme o politice, je všeobecně známý proces s mistry světa z roku ’49, to asi netřeba opakovat. Ale zajímavý je vztah Česko–Slovensko. V roce ’39 vzniká Slovenský stát a poté se místo olympiády hrál turnaj v Garmisch-Partenkirchenu, který pořádali Němci. Účastnili se ho jejich vazalové. Tam poprvé došlo k zápasu Česko, tedy protektorát, kontra Slovensko. A ti Slováci byli tak nažhavení, že dostali osm kusů. Když si vezmete zápasy po rozdělení státu v roce ’93, bylo to to samé ‑ a mají to tak dodneška.

Ale mám pocit, že nedávno, na jednom z předchozích mistrovství, nás Slováci v klíčovém zápase světa také porazili...

Kolář: To se stává, někdy musejí vyhrát. Ten Garmisch-Partenkirchen byl zajímavý ještě z dalšího pohledu. Za okupace, v roce ’39, hráli Němci s nejlepším českým týmem, LTC Praha, což byla v podstatě reprezentace, a dostali nářez. V roce ’40 chystali v Garmischi odvetu. Udělali dvě skupiny, které připravili tak, aby finále vyšlo protektorát kontra Říše. Ale dopadlo to pro ně špatně, protože Němci v semifinále prohráli s Maďarskem, což byl naprosto bezvýznamný hokejový stát. Jenže mělo tenkrát vynikajícího brankáře, který je vychytal, a Němci prohráli. Takže finále bylo Česko‑Maďarsko. Diváci na to nešli, ztratilo to celý ten náboj.

Děkanovský: K té politice: vzpomínám si, že za doby normalizace lidé často podsouvali hokejistům záměr nechávat Rusy vyhrávat. Týkalo se to třeba utkání se Sověty na olympiádě 1972 v Sapporu, kdy jsme dostali dva takové nešťastné góly a říkalo se, že to bylo podmíněné tím, že jsme prohrát museli. A pak si vzpomínám na mistrovství světa ve Finsku v roce 1982, kdy za Kanadu hrál Gretzky, Barber, byl to silný tým. A v tom posledním utkání jsme hráli se Sovětským svazem a hráli jsme s ním 0:0. Šlo o to, získat bod, abychom my byli druzí a Kanada spadla na třetí místo. Sověti už nemohli přijít o titul mistra světa. Nebylo to ke koukání a vynořily se spekulace, že nás Rusové nechali uhrát remízu. Vzpomínám si, že tenkrát Alan Eagelson z Kanady (hokejový funkcionář – pozn. red.) ukazoval během zápasu palcem dolů, že je to celé domluvené.

Napadá mě kacířská myšlenka, jestli nás Sověti nenechali vyhrát mistrovství světa také v roce 1972 a 1985, která se konala v Praze. Třeba dostali takový úkol, aby si nažhavení českoslovenští fanoušci upustili trochu ventil. Sověti se mohli obávat nenávistných reakcí, kdyby v Praze vyhráli oni.

Kolář: Nemyslím. V tom roce ’72 jsem na tom zápase byl a tam se mohly přetrhnout obě strany. Rusové aby vyrovnali, a Češi aby si to nenechali vzít. Možná v tom Finsku v roce ’82… Domluvy existují, to si nebudeme nalhávat.

Černý: O mistrovství světa 1982 ve Finsku se vyprávějí zkazky. Prý do kabiny přišli představitelé našeho hokeje a žádali hráče o to, aby zápas skončil nerozhodně. V té kabině jsem nebyl, ale myslím si, že někteří na to kývli. Ještě se vrátím k tomu Sapporu. Po té olympiádě se vzdal reprezentace Josef Černý. Několikrát jsem se ho ptal, jaký byl motiv. Neřekl na rovinu, že by to bylo kvůli nějakým tlakům v Sapporu, ale cítil jsem, že u něj jistá nedůvěra k tomu, co se stalo, byla. To, vzdát se reprezentace, pro něj tenkrát bylo těžké rozhodnutí, protože ještě nebyl tak starý. Sapporo bylo možná trochu zvláštní, ale že by to ti hráči dělali šmahem, to bylo vyloučené.

V mezinárodním fotbale těch politických a historických konotací tolik není, možná když hrají Angličané s Němci. Ale pokud jde o hokej, Američané třeba natočili patetický film Zázrak na ledě o vítězství party amerických studentů nad „anonymním seskupením rudých dresů“ na olympiádě v Lake Placid, jak pan Děkanovský vtipně nedávno popsal v časopise Dějiny a současnost. Sověti kontrovali filmem Legenda 17 o útočníku Charlamovovi, kde „sympatičtí sovětští patrioti čelí tlupě zarostlých a přežvykujících kanadských lidoopů“.

Děkanovský: To jsou věci, na které národy rády vzpomínají. Před lety byl v Německu natočen film Bernský zázrak, který je připomínkou fotbalového mistrovství světa konaného devět let po druhé světové válce ve Švýcarsku. Němci ve finále porazili tehdy slavné maďarské mužstvo, se kterým předtím ve skupině prohráli. Vznik toho filmu měl sloužit jako sebeutvrzení národa po znovusjednocení Německa. U amerického filmu Zázrak na ledě je zajímavé, že vznikl dva roky po 11. září. Začíná titulky, kde jsou vyjmenované všechny průšvihy Američanů za desetiletí, které předcházelo olympiádě v Lake Placid (1980 – pozn. red.): pád Saigonu, Nixonova aféra, úmrtí Elvise Presleyho, jde to jedno za druhým. A pak na konci filmu slyšíte projev trenéra Herba Brookse, který říká: „My jsme dali národu naději.“ Nacionalismus je tam všudypřítomný. Fascinovala mě třeba scéna, když ti studenti před olympiádou vyrazí do Norska na přípravný zápas a s outsiderem tam remizují. Trenér jen nechá ve zhaslé hale jezdit sprinty sem a zase tam a pak se jich vždycky zeptá: „Za koho hrajete?“ A oni odpovídají, třeba že za Harvardovu univerzitu. Trenér jim řekne: „Tak znova!“ A oni jezdí a jezdí. Až pak si to ten kapitán uvědomí: „Já hraju za Spojené státy!“ To jsou scény, které na nás kvůli tomu patosu působí téměř komicky.

V Česku vznikl lehce ironický film o hokeji nazvaný Mistři, ale hrdinský epos, patetický hraný film o hokeji, ještě nikdo nenatočil. Proč?

Děkanovský: Hraný ne, ale dokumenty vznikají. Jakmile se na mistrovství světa udělá medaile, vznikne dokument ‑ a je jich celá řada. Rozhodně nejsou laděné ironicky, to je připomínka úspěchu se vším všudy. Ale na hraný film u nás zřejmě zatím není síla.

Kolář: Nějaké se tu ale už dřív natočily. První hraný film o hokeji byl Polibek na stadionu, kde bylo mistrovství světa v Praze v roce ’47 jako pozadí. Pak vznikl Brankář v naší ulici, který byl v podstatě o brankáři Bóžovi Modrém.

Perič: My na patetické filmy moc nejsme. K těm velkým momentům se ironie nehodí. Zkuste zparodovat Nagano, to úplně nepůjde.

Černý: Ta opera Nagano byla hrozná, to máte pravdu.

Pane Periči, vy trénujete mládež. Odráží se to, že hokej je v národním panteonu opravdu vysoko, v přístupu rodičů?

Perič: Jde o to, s čím rodiče přicházejí. Jsou tři druhy. Zaprvé rodiče, kteří kluka přivezou, položí ho tam a jedou dál. Jsou to obvykle podnikatelé, kteří chtějí, aby jejich dítě hrálo v slušném klubu. Oni jezdí volvem nebo maseratim, kluk hraje ve Spartě. Pak druhá varianta ‑ rodiče, kteří chtějí, aby děti sportovaly, a říkají si: Když jim to půjde, budeme je podporovat, co to jde. Ale nedělají z toho velké aféry. Třetí skupina jsou rodiče, kteří projektují své ambice do dětí. To jsou rodiče, kteří mají pocit, že když má dítě bod na zápas, za dva roky přijde agent a bude s ním podepisovat smlouvu. To jsou velmi obtížní lidé. Bohužel ve větších klubech jsou častěji ty krajní skupiny.

Černý: Moje životní klika byla, že jsem od mlada u týmu, ze kterého vyrostli Patera, Jágr, Vejvoda, Kaberleové (Černý působil před více než třiceti lety jako technický vedoucí v kladenském hokejovém klubu – pozn. red.). Tenkrát tam rodiče vozili děti a říkali trenérovi: Karle, mně jde o to, aby kluk jednou nevykrádal banky, ale hrál hokej a byl slušnej člověk. Měli tehdy jiné motivy. A nechali to na trenérech. Já vás obdivuju, pane Periči, že to děláte, protože dnes to musí být strašná džungle.

Perič: Není to tak dramatické.

Černý: Já si neumím představit, že by za námi tenkrát někdo přišel, dal nám peníze a řekl: Chci, ať můj kluk hraje.

Jsou rodiče malých hokejistů náchylnější uplácet než rodiče v jiných sportech?

Perič: Můžu mluvit jen o sobě. V životě jsem se nesetkal s tím, že by za mnou přišel rodič a dal mi peníze, aby jeho syn hrál. Je to možná tím, že mé názory na to vždycky byly striktní. Ale zažil jsem, že za mnou přišel generální manažer nebo někdo z klubu a řekl: Tenhleten sem dal docela velké peníze, sponzoruje nás, zvaž, jestli je ten kluk tak špatnej, aby si v tom zápase nemohl trochu zahrát. Pak jsem zažil věty typu: Já bych sem jako sponzor nějaké peníze mohl dát, ale ten můj syn nehraje. Já jsem řekl: Jestli dáváte peníze, nebo ne, to nepomůže. Je to jenom na tom dítěti.

Prožívání hokeje obnovuje podle některých teoretiků pomalu zapomenuté pojmy jako identita, vlastenectví, dokonce i náboženství. Je tedy pro Čechy hokej víc kulturní než sportovní fenomén?

Děkanovský: V dobách míru je sport největší mediátor vlastenectví. Co vás přiměje namalovat si na obličej vlajku a jít někam na náměstí? Oslava výročí osvobození asi těžko. Jedině společný zážitek sportovního utkání. Řada teoretiků tvrdí, že sport je vlastně institucializované násilí. U boxu je to jasně patrné, u hokeje o něco méně, ale i třeba v cyklistické časovce vyvíjíte tlak na soupeře a dopouštíte se násilí vůči sobě samému. Snažíte se ze svého těla dostat co nejvíc, supluje to násilný střet.

Kolář: V tom je podstata sportu, ne? Zvítězit, být nejlepší.

Perič: Sport je vlastně nad zákon. Při sportu můžete legálně zabít člověka. V boxu jdete do ringu, dáte mu pěstí schválně tak, že on umře, a je to v pořádku.

Kolář: To je hodně vyhraněné.

Perič: Pokud rozhodčí neřekne, že to bylo proti pravidlům.

Černý: To máte pravdu. I v hokeji někomu zničíte koleno, a nic vám nestane. Kdyby to udělal normální člověk, těžce by na tom prodělal.

Ale pokud vím, už byly i případy, kdy byl fotbalista či hokejista kvůli brutálnímu zákroku vystaven trestnímu stíhání...

Perič: Pokud je to v situaci, kdy je to chápáno jako faul, je to asi možné řešit. Ale pokud rozhodčí neřekne, že je to faul, je to v podstatě v pořádku. Každý sport, kde dochází ke kontaktu, je založen na tom, že se vzdáváte svých práv.

Nakolik „dělají“ hokej a další sporty média?

Černý: Když jsem nastoupil jako šéfredaktor sportu v ČT, bavil jsem se s lidmi z RTL a ti se rozhodli, že ze skoků na lyžích udělají obrovský sport. Říkal jsem kolegům: Pojďme najít taky takový sport, který u nás nikdo nezná, a zblbneme národ. Shodou okolností jsem se tehdy potkal s pánem, který prodával vysílací práva na biatlonové závody a nabízel nám je. Říkal jsem v televizi: To je blbý, to nikoho nezajímá. Ale za pár korun jsme to koupili. A dneska ‑ jaký je to sport! Jsem na to pyšný, že jsme ten sport mediálně pěstovali. Samozřejmě že se ti závodníci chytli, ale média mají obrovskou zásluhu.

Perič: Dnes není na světě větší mediální akce než olympijské hry. Jediné, co bylo srovnatelné, byl snad let prvního člověka do vesmíru nebo přistání na Měsíci.

Děkanovský: V 90. letech mediální magnát Ruppert Murdoch prohlásil, že sport překonává vše z jakýchkoli zábavních žánrů.

První přímý sportovní přenos v Čs. televizi byl z hokeje. Šlo o zápas výběru Prahy proti švédskému IF Leksand v roce 1955. Brzy následoval přenos utkání Československo‑Kanada o oba přispěly k vykoupení televizních přijímačů v celé Praze.

Děkanovský: Mediální historik Martin Štoll mi říkal, že v začátcích televize jakýkoliv přenos z jakékoliv sportovní akce znamenal skokové zvýšení počtu koncesionářů. A v současné době se to samé dá říct o přechodu na nové technologie. Kvůli hokeji spousta lidí koupila novou HD televizi. Před týdnem jsem viděl v novinách titulek, že před mistrovstvím světa stoupl prodej televizí dvojnásobně.

Černý: Ten první přenos komentoval Vít Holubec a Josef Valchář. Vyprávěli, že jim vedení řeklo: Zkusíme třetinku. A po první třetině přišel takový ohlas, že si řekli, že to odvysílají do konce.