Proč si sportovci nedokážou odříct zakázané látky, když vědí, že jim poškozují zdraví? Jak se změnilo jejich používání ve sportu za poslední desetiletí? Blíží se éra genetického dopingu?

Odhalení rozsáhlých manipulací s dopingem v ruské atletice a dočasné vyloučení tamního svazu z mezinárodní federace IAAF vyvolalo novou vlnu diskusí o tom, zda je dosavadní způsob boje proti zneužívání zakázaných látek ve sportu dostatečně účinný. V Salonu Týdeníku Echo o dopingu hovořili lékař a šéf Institutu sportovního lékařství Jiří Dostal, bývalý dlouholetý osobní kouč Jaromíra Jágra Marian Jelínek, manažer pro vzdělání Antidopingového výboru ČR Michal Polák a historik Vít Poláček, který zmapoval státem řízené dopování během normalizace.

Jak se po tvrdém postihu ruských atletů změní světový boj s dopingem? Přelije se antidopingové tažení také do jiných zemí? Mluví se hlavně o Keni nebo Jamajce.

Polák: Zásahy, jako byl ten proti ruskému atletickému svazu, vždycky trochu pročistí vodu. Doping to samozřejmě nevymýtí, ale na určitou dobu to vyčistí hladinu. Ruská antidopingová laboratoř ztratila akreditaci a nesmí provádět analýzy vzorků. Vymění se ruský antidopingový výbor a ministr sportu Vitalij Mutko už do toho pravděpodobně nebude tolik zasahovat. Snad začnou Rusové pracovat tak, jak je standardem. Keňa je taková trochu zapomenutá země a podle mě je tam doping státem řízený, i když ne v takové míře jako v Rusku. V celé Africe je pouze jedna laboratoř, v Jihoafrické republice. Odběry od běžců se většinou dělají až na závodech, takže oni vědí, že budou odevzdávat vzorek v jakýchsi periodách. Lékaři pak samozřejmě umějí zakázaný prostředek včas vysadit. Na Jamajce je také podezření, ale už tam dvakrát vyměnili celý antidopingový výbor a potřetí se tam snad podaří něco eliminovat.

Jelínek: Já na fakultách přednáším, že vrcholový sport je sportovní průmysl, je o penězích. Neschovávejme se za coubertinovská hesla. Sousloví fair play je úžasná věc, ale vrcholový sport se chová přesně jako klasický byznys – včetně veškerého korupčního jednání. Tím chci naznačit, že se doping nevymýtí. Ono to také může přinést zkvalitnění těch věcí, protože si lidé mohou začít dávat ještě větší pozor. Sportovec je pouhým prostředkem. Nechci říct, že za to nemůže, ale častokrát o tom ani neví. Nebo o tom ví – a takovým lidem říkám cíloví feťáci: oni opravdu za každou cenu chtějí dosáhnout cíle. Ale je tam vždycky sekundární motiv v podobě nějakého atributu, který ten dotyčný získá a spolu s ním ta stáj, sponzoři. V konečném efektu jde o peníze.

Polák: Je pravda, že sport byl vždycky spojen s penězi. Už olympijské hry. Coubertin z toho udělal takovou romantickou pohádku, že běhali jenom kvůli vavřínovému věnci. Tehdejším sportovcům stavěli domy, promíjeli jim placení daní, darovali jim pozemky a někdo je sponzoroval, aby nemuseli pracovat a mohli trénovat.

Kdy u vrcholového sportovce přichází moment, že se rozhodne pro doping? Když zjistí, že bez něj není schopen překonat soupeře?

Dostal: Povím k tomu něco z praxe. Představte si, že přijde rodič, který řekne, že byl se synem na zájezdu v Rusku a tam zjistil, že jeho dítě není v daném sportovním odvětví konkurenceschopné. Dozvěděl se, že ruští rodiče dávají svým dětem růstový hormon. A po mně pak chtěl, abych ho tomu klukovi předepsal také. Samozřejmě jsem odmítl. Zajímavá byla diskuse, jestli si uvědomuje všechna rizika. V zásadě řekl, že potřebuje dostat svého syna na vrchol, aby se uživil sportem, protože tím žije celá rodina. Začíná to tedy mnohdy už v dětství a rodiče to podporují.

Do jaké míry se od 70. let zdokonalily podpůrné preparáty? Jdou hůře odhalit?

Dostal: Přístup se příliš nezměnil, základ je v zásadě stejný. Ano, dříve nebylo EPO (erythropoietin, hormon produkovaný lidským tělem a stimulující tvorbu červených krvinek, zneužívaný hlavně v cyklistice – pozn. red.). Ale co se týče anabolických steroidů, není to zásadně rozdílné. Ano, jsou nové molekuly, jsou větší, hůře zjistitelné, ale v principu je to jedno.

Polák: Dnešní doping se zaměřuje na látky, které vyrábí samo tělo, například růstový hormon nebo testosteron. Nebo se dodávají nově vynalezené látky, na něž ještě antidopingové laboratoře nemají vytvořené analytické metody, které by je odhalily. Americká sprinterka Marion Jonesová brala látku, které říkalo The Clear (čistá), na niž se přišlo až dodatečně, protože se vzorky léta uchovávají.

A co genetický doping?

Dostal: Hovořil jsem s jedním velmi inteligentním genetikem a on si nedovede představit, jak jej do člověka dostat tak, aby byl funkční. Mluvíme-li o klasickém genetickém dopingu, tedy úpravě genového kódu, ještě si asi pár let počkáme. Je ale možné, že ani ten odborník neví, co se kdesi v zahraničí děje. Muselo by to být ale státem řízené, protože to vyžaduje extrémní náklady a utajení. Je tu však ještě jiná věc: u lidí, kteří v minulosti brali anabolické steroidy, se kromě růstu svalové hmoty a síly vytváří vlivem vytrvalostního tréninku v těle obrazně řečeno jakási houba, která nasaje jakékoli množství kyslíku, jež jim dodáme. A to je věc, která jim navždy zůstává. Když tedy někoho takového odhalí a dostane zákaz na dva roky, zůstane po návratu čistý, pořád vysoko a už nikdy nemusí cokoli vzít. Jsou různé spekulace, že když vezmete patnácti- až osmnáctileté juniory a provedete jim takovou kúru, vytvoříte z nich sportovce navždy limitované jenom oběhovým systémem. Podle mě je tedy otázka, zda uživatele anabolik netrestat doživotně.

Polák: To je jeden z názorů, který se objevuje. Ale – když se něco přihodí v civilním životě, člověk ještě většinou dostane šanci. Zatím převažuje názor doživotně netrestat. Základní trest se zvýšil ze dvou let na čtyři roky, takže přistižení lidé přijdou o olympijský cyklus. V Německu se například zavádí ještě trestní postih, za užívání dopingu hrozí tři roky vězení.

Dostal: Rád bych zdůraznil, že kromě zakázaných látek máme ještě obrovskou šedou zónu, přípravky, které nejsou zakázané, ale jsou na hraně. Například Salbutamol, to je lék, který používají astmatici. Zatímco injekční a tabletový je zakázaný, ve sprejích zakázaný není, právě kvůli astmatikům. Přijde mi, že v současnosti se mezi sportovci rozšířila nějaká epidemie astmatu. Je to tím, že jsme dříve nedokázali diagnostikovat astma? Ano, je to možné. Nebo je to tím, že vysoké výkony způsobují větší výskyt astmatiků mezi sportovci? Nebo je to tím, že si lidé začali uvědomovat, že i ta malá dávka může v kritické fázi výkonu malinko pomoci? Názorů je hodně.

Polák: Další věc jsou terapeutické výjimky. Je skutečně statisticky dokázáno, že mezi sportovci je průměrně více astmatu. Lze potrestat sportovce, když má předepsány tři vstřiky, a on si jich dá sedmnáct. Také vyšetření u lékaře může být různé, je tam subjektivní faktor. Někteří sportovci berou inzulin, protože mají cukrovku, ale jiní kvůli tomu, že má anabolické účinky.

Hovořili jsme o řízeném dopingu za totality a o tom, že sportovci o jeho podávání ani nemusejí vědět. Bývalý koulař Remigius Machura nebo olympijský vítěz ve vzpírání Ota Zaremba o dopování otevřeně hovoří, na druhou stranu české atletické šampionky z 80. let užívání nedovolených látek popírají. Je možné, že o konzumaci dopingu nemusely vědět?

Poláček: Pokud neexistují průkazné materiály, musíme ctít presumpci neviny. Faktem je, že státem řízený systém tady skutečně existoval. Nějakým způsobem fungoval od 70. let. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ z roku 1983 ho řídilo ministerstvo zdravotnictví, spadal přímo pod jednoho z náměstků. To byl výrazný rozdíl od ostatních zemí východního bloku. Například v bývalé NDR to celé spadalo pod tajnou policii Stasi. V ČSSR se přístupy lišily svaz od svazu, disciplína od disciplíny, trenér od trenéra. Je možné, že tady byli sportovci, kteří doping v rámci svých ambicí vítali a věděli, že ho berou. Pak byli sportovci, kteří byli obeznámeni s tím, že budou brát anabolické steroidy, ale bylo jim to vysvětleno tak, že je to pod lékařským dohledem a dělají to kvůli zdraví. Pak byli sportovci, kteří mohli dostat preparáty s informací, že je to úplně něco jiného, a nemuseli o dopingu vůbec vědět. A samozřejmě byli i ti, kteří doping odmítli a měli s tím problémy. Takových případů bylo víc.

Ve filmu Fair Play je situace, kdy matka píchá mladé atletce injekci se steroidem, ale tvrdí jí, že je to vitamin B12. Je to reálná situace?

Poláček: Myslím, že se to mohlo stát. Archivní materiály, které jsem studoval, ale pochopitelně záznamy o něčem takovém neobsahují. Zachovaly se například materiály dopingové laboratoře Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport, kde museli projít kontrolou sportovci před mezinárodními soutěžemi. Někdy se v dokumentech vyskytují jen čísla vzorků, někdy i konkrétní jména. Ale jestli to lidé brali vědomě, nebo ne, se z toho vyčíst nedá. Po roce 1989 byla velká snaha tyto dokumenty zničit.

Polák: Problém byl v tom, že premiér Marián Čalfa nechal po listopadové revoluci udělit vládním usnesením dopingu generální pardon. Naproti tomu v Německu po pádu železné opony některé osoby, které distribuovaly doping, dokonce soudně stíhali. Východoněmečtí sportovci, jimž doping prokazatelně poškodil zdraví, zase dostávali odškodné.

Poláček: Myslím, že to byl důsledek sloučení demokratického a nedemokratického státu, Spolkové republiky a NDR. Na východní Německo byl tlak ze západu, aby se vypořádalo se svou minulostí. U nás se také jako historik relativně snadno dostanete k materiálům bývalých bezpečnostních složek, k dokumentům ministerstva zdravotnictví se ale dostanete obtížněji, to už jsou takzvaně zdravotnicky citlivá data.

Polák: Mně třeba přijde úsměvné, že laboratoř toho ústavu jezdila v mobilním autobuse za pelotonem během cyklistického Závodu míru, dělala testy, ale nikdo nikdy neměl pozitivní výsledek.

Jsou u nás případy, kdy došlo k úmrtí na následky užívání dopingu?

Poláček: Hovořilo se o tom během 60. a 70. let, padlo více jmen.

Polák: Předčasně zemřeli například nadějná atletka Hana Trejbalová, dálkař Jaroslav Brož nebo koulař a evropský rekordman Jiří Skobla.

Jelínek: Musíme si položit otázku, proč to vlastně všechno bylo. Proč ty „enderáci“ toužili západní Němce pokořit. Když se nad tím zamyslíte, je to úžasný fenomén. Tři nejsledovanější televizní pořady jsou sportovní – zahájení olympijských her, Super Bowl a finále mistrovství světa ve fotbale. Ani válka v přímém přenosu lidi tolik nezajímá. Co ovlivní naše životy víc, válka, nebo zápas nějakých dvou mužstev? Přesto to lidi nějakým způsobem fascinuje. Je tu nějaký fenomén měření určitých archetypálních silových záležitostí mezi jednotlivci i národy. Když se rozpadl socialistický blok, přetavilo se to do honby za penězi. Současný vrcholový sport je o mecenáších. O lidech v pozadí, kteří ze sportu profitují. Vezměte si, že hokejová extraliga má za sezonu obrat kolem 1,4 miliardy korun. To je zatraceně velký byznys. Smlouvy jsou psány podle výsledků. Cesta k cíli je ve znamení: udělej to, jak chceš. Nechtěl bych ale, aby to vyznělo jenom depresivně. Jednotlivé sporty jsou podle fyziologické náročnosti velmi odlišné. V hokeji to probíhá, ale na špici jsou vynikající hráči a jsem stoprocentně přesvědčen, že nedopovali. Byl jsem třináct let ve velmi úzkém kontaktu s Jardou Jágrem a ten měl naopak návyky, které byly úplně proti potravinovým a pitným režimům. Pil Coca-Colu na střídačce, jedl tatranky, lázeňské oplatky, žádné energetické tyčinky.

Dostal: Já jsem se staral o hokejový klub ruské KHL Lev Praha. Když jim to nešlo, zavolal mi jeden rusky mluvící člověk, nebyl to generální manažer, spíš nějaká pravá ruka. Na setkání mi dal kontakt na jejich ruského lékaře a řekl, že kluci potřebují xenon. To je plyn, který se může experimentálně používat při anestezii. Odmítl jsem to udělat. Nicméně jsme pak s nimi byli i na střídačce a viděli, že hrají sedm utkání na plné pecky a viděli jsme ten rozdíl. Samozřejmě jsme v oblasti spekulací. Když se bavíte s lidmi, řeknou vám, že celé KHL jezdí na xenonu. Mám ale něco, čím to můžu prokázat? Nemám.

Jelínek: Vidím tady hlubší problém. Vítěze glorifikujeme do pozice superhrdinů. Ti kluci jsou normální lidi, a my z nich děláme nadlidi. V jiných rolích jsou třeba totálně nepoužitelní, selžou. Podle mě byl člověk filozoficky roztrhán na psychično, fyzično a tak dále a v každé té jednotlivosti chceme dosáhnout maximálního výkonu. Úplně se vytratil holistický přístup, jak já říkám moderní kalokagathia. Buď uděláme superfyzického robota, ať uběhne rekord na sto metrů, nebo supervědce, který má zase fyzické problémy.

Jaký je tedy ten správný boj proti dopingu?

Polák: Není nic lepšího než dodržování mezinárodních norem. Vedou k tomu dvě cesty. Jedna je hrozba restrikce, to jsou odběry a tak dále. Vrcholoví sportovci dnes musejí být na pozoru 365 dní v roce, že u nich zaklepe dopingový komisař. Druhá věc je vzdělávání, hlavně těch mladých. Je důležité je upozorňovat na nebezpečí dopingu.

Jelínek: Tyto věci mají určitě nějaké procento úspěšnosti. Problém etiky ale neodstraníte legislativou. Ani trest smrti nesníží počet vražd. Mně chybí příklad světových etických mečbolů, které lidstvo promarní. Například když francouzský fotbalový útočník Thierry Henry zahrál v utkání proti Irsku před rozhodujícím gólem rukou a nepřiznal se. V tom zápase šlo o postup na mistrovství světa. Najde se někdo, kdo by ten míč vzal, šel by za rozhodčím a řekl, „zahrál jsem rukou“? Já to ještě u nějaké superhvězdy v tak důležité chvíli nezažil.