Jen málokterá Nobelova cena za literaturu v posledních letech vyvolala takové diskuse jako ta letošní. Obvyklou reakcí totiž donedávna bývalo: „Kdo to je?“ Akademici vybírali spisovatele, které věhlas teprve čekal. To nemá co do činění s kvalitou jejich psaní, ba dokonce ani s tím, zda píšou v jazyce, který disponuje dostatečně početnou čtenářskou obcí. Vždyť i Kanaďanka Alice Munroová, jež cenu obdržela před několika lety, byla do té doby známá jen relativně úzkému okruhu čtenářů.

Pokud se totiž dosud nějaké diskuse objevily, týkaly se většinou dohadů, zda udělení ceny nebylo motivováno politickými ohledy. Dlužno dodat, že výběr některých laureátů takové dohady posiloval – asi nejkřiklavějším příkladem bylo ocenění italského ultralevicového performera Daria Fo v roce 1997 s odůvodněním, že „napodobuje středověké šašky tím, že pranýřuje autoritu a podporuje důstojnost těch dole“. Ostatně i letos se čekalo, že si cenu odnese někdo relativně neznámý. Vedle skupinky autorů, o nichž se mluví celkem pravidelně a na něž jsou vypisovány sázkové kurzy – mezi ně patří třeba Don DeLillo, Milan Kundera, Margaret Atwoodová – se hojně skloňovalo jméno keňského prozaika Ngugi wa Thiong’a.

Tedy skloňovalo… z jeho potenciálního ocenění redakce mediálních domů zachvátila panika a novináři začali shánět někoho, kdo by tohoto autora znal. Podobné potíže s Nobelovou cenou za literaturu ale pramení z její podstaty. Ostatní „Nobelovky“ – tedy s výjimkou ceny za mír, která je ještě nečitelnější než ta literární – se udělují za nějaký konkrétní objev. Většinou takový, který celkově přispívá lidstvu, ať už jde o jeho vědecké poznání, či schopnost léčit choroby. Cena za literaturu byla však od počátku definována poměrně vágně. Totiž tak, že se uděluje člověku, který napsal „výjimečné dílo v ideálním směru“. A začteme-li se do dokumentů z doby ustavení ceny, uvidíme proměnu, jíž od té doby prošla: neboť původně se vztahovala na díla vydaná v aktuálním roce, teprve později byla rozšířena i na „starší díla, pokud se jejich význam vyjevil později“. 

Ani přídomek „za literaturu“ není bez problémů. Ve statutu se mluví „nejen o beletrii, ale i o dalších dílech, která svou formou a stylem vykazují literární hodnoty“. A tak tvrzení, že ocenění Boba Dylana je vykročením mimo, se prostě a jednoduše nezakládá na pravdě.

Cena byla udělována jiným žánrům od počátku. V roce 1927 byl oceněn filozof Henri Bergson za „své bohaté a živé myšlenky, stejně jako za brilantní schopnost je prezentovat“, v roce 1953 dostal cenu Winston Churchill za „mistrovské zvládnutí biografického popisu a za brilantní řečnické výkony obhajující myšlenky humanity“ (nejnovější poznatky navíc Churchillovo autorství značně problematizují – je víc než pravděpodobné, že jeho memoáry jsou psané na objednávku někým jiným). Z nedávné historie lze uvést již zmíněného performera Daria Fo nebo loňskou laureátku Světlanu Alexijevičovou (rozhovor s ní v tomto čísle na str. 42–45), jejíž zajímavé texty o životě v ruskojazyčném prostoru přelomu dvacátého a jednadvacátého století jsou sice působivé, ale jsou to žurnalistické texty, reportáže, nikoli literatura v tradičním slova smyslu. Dokonce ani není pravda, že Bob Dylan je první autor písňových textů, jenž dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Prvním byl v roce 1964 Jean-Paul Sartre, autor slavného šansonu Rue des Blancs-Manteaux z doby druhé světové války… A třebaže jeho dílo je rozsáhlé, mnoho lepšího než tuto píseň už nenapsal. Ostatně Sartre cenu odmítl převzít – a nikde není psáno, že na slavnostní ceremoniál 10. prosince Dylan dorazí.

Co vede k nadílce

Je tedy zjevné, že úsudky o náhlé tendenčnosti ceny či o jejím nenadálém ukročení od literatury, jak je formulují někteří z autorů komentujících s odporem udělení ceny americkému zpěvákovi, jsou samy poněkud unáhlené. Švédští akademikové (například na oficiální stránce Nobelprize.org) přiznávají, že Nobelova cena za literaturu procházela ve svém vývoji určitými fázemi, které často byly výrazně ovlivněny osobností předsedy poroty. Jsou případy spisovatelů, kteří v jednom období byli odmítnuti a následně po několika desetiletích cenu dostali, třeba Hermann Hesse v době kolem druhé světové války nebo Günther Grass na konci dvacátého století. Počáteční období, tedy od prvního laureáta, jímž byl v roce 1901 Francouz Sully Prudhomme, zhruba do počátku první světové války se nese v silně konzervativním duchu.

Z oceněných zkoušku časem přestál pouze Rudyard Kipling (1907). Čtenáře si možná najdou ještě tak Maurice Maeterlinck (1911) nebo Henryk Sienkiewicz (1905), ne ale v takové míře jako Kipling. Vedle nich byli vyznamenáni autoři jako Paul Heyse, José Echegaray, Giosuè Carducci nebo Rudolf Christop Eucken, tedy jména dávno neznámá.

Jejich výběr byl ovšem dán tehdejšími striktními kritérii poroty. Nesla se ve znamení romantizujícího idealismu – a právě proto byly odmítnuty nominace autorů, jako byli L. N. Tolstoj, Henrik Ibsen nebo Émile Zola. Během první světové války a bezprostředně po ní se cena uzavřela do sebe – snad ve snaze zachovat jakousi, byť zdánlivou neutralitu. Výsledkem bylo, že se pozornosti dostalo i menším, hlavně severským literaturám… V povědomí čtenářů však přežili pouze Romain Rolland (1915) a Knut Hamsun (1920). V meziválečném období se zaměření ceny dále měnilo. Byl opuštěn někdejší idealismus a nahradily ho obecně „lidské hodnoty“ a důraz kladený na literární styl.

Z oceněných zaujme jméno Thomase Manna (1929) – za román Buddenbrookovi –, z dalších autorů pak archaický Anatole France (1921) a George Bernard Shaw (1925), kteří oba byli za předchozího složení poroty údajně odmítnuti jako nepřijatelní. Pak přišlo asi nejtemnější období dějin Nobelovy ceny za literaturu, třicátá léta. Nesla se ve znamení popularity, a právě proto cenu dostávali autoři jako tehdy oblíbená Pearl S. Bucková, dnes bezvýznamná stejně jako další laureáti Frans Eemil Sillanpää nebo Erik Axel Karlfeldt.

Reputaci této éry aspoň trochu zachraňují skvělí dramatici Eugene O’Neil a Luigi Pirandello a trapiči Ivan Bunin a John Galsworthy. Jinak nutno konstatovat, že cenu nezískala ani Virginia Woolfová, ani James Joyce, ani D. H. Lawrence. Průkopníky takového kalibru ocenila až doba poválečná. Zprvu patrně: cenu dostal Hermann Hesse, ve třicátých letech odmítaný. James Joyce byl bohužel po smrti, ale dostalo se aspoň na T. S. Eliota a Williama Faulknera. Ezra Pound, toho času zavřený v ústavu pro duševně choré, cenu nedostal kvůli své podpoře fašismu. Oceněn byl i André Gide a koncem šedesátých let i Samuel Beckett. Další změna pak přišla až v osmdesátých letech, kdy se záběr ceny rozšířil na menší literatury a vůbec na literatury mimo západní tradici. Z jiných regionů získali do té doby cenu pouze Ind Rabíndranáth Thákur v roce 1913 a Japonec Jasunari Kawabata v roce 1968. Právě osmdesátá léta ocenila otce magického realismu Gabriela Garcíu Márqueze.

Ale ještě před ním neznámého Eliase Canettiho, jemuž Nobelova cena přinesla zaslouženou pozornost celého světa. William Golding byl v době svého ocenění žijící klasik, zato Jaroslava Seiferta, oceněného o rok později, ve světě nikdo neznal. Totéž je možno konstatovat o dalších oceněných: Wolem Soyinkovi, Josifu Brodském nebo Nagíbu Mahfúzovi, prvním oceněném arabském spisovateli.

Ocenění pro cenu

No a poslední léta se nesou ve znamení ještě širšího otevření ceny. Je-li tomu tak, jeví se Bob Dylan jako logická volba. Další možný kandidát, Leonard Cohen, moudře napsal: „Dát cenu Dylanovi, to je jako byste na Mount Everest dali cedulku, že je nejvyšší hora.“ Je to přesné a dodat lze k tomu málo: zatímco v případě předchozích laureátů to bylo tak, že ocenění jim zajistilo publicitu, tentokrát je to naopak, Nobelova cena za literaturu si zajistila publicitu oceněním Boba Dylana. Vždyť počítejme: cena je udělována 115 let. Bob Dylan vystupuje veřejně od počátku šedesátých let, tedy skoro polovinu této doby. Během těch let se stal ikonou, ovlivnil generace básníků, prozaiků i dramatiků… A to v míře, kterou je nemožné postihnout. Dylan se prostě stal nedílnou součástí kultury pozdního dvacátého století. Švédská akademie ho oficiálně ocenila za to, že „vytvořil nový básnický výraz v tradici amerického písničkářství“.

Upřímně řečeno, tak diplomatické vyjádření je skandálně nedostačující. Bob Dylan americké písničkářství zcela změnil. Z různých tradic dokázal vytvořit něco ojedinělého a geniálního. Gospel, country, trubadúři, Ezra Pound, T. S. Eliot, celá moderní poezie… je jen málo autorů, kteří z tohoto dokáží vytvořit výraz, jenž nebude laciný eklekticismus. Bob Dylan je jeden z nich, patrně největší z nich.

Řada komentářů, argumentujících, že Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu dostat neměl, uváděla, že písňové texty vlastně neobstojí v měřítkách poezie. Jenže kdo klade tato měřítka? A jak poznáme poezii? Jen dle složitého metra a neproniknutelných metafor? Na severoamerických univerzitách jsou katedry plné básníků píšících pro jiné básníky. Je zjevné, že na rozdíl od nich Bob Dylan tvoří úplně jiný svět. Kritik může namítnout, že jeho poezie není dostatečně rafinovaná, že neobstojí při detailním čtení, ale to je vcelku jedno.

Vposledku se kritik musí sklonit před silou poezie, jež mluví za vše. Možná nedokonalé, leč naplno prožívané verše Boba Dylana vracejí literatuře její někdejší naléhavost. Vlastně na té ceně nezáleží. Jak bylo řečeno výše, Bob Dylan ji nepotřebuje. Ale když už ji dostal, je to důvod k oslavě. Švédští akademici rozhodli dobře.