V pondělí 10. března 2014 se policisté z brněnské expozitury protikorupčního útvaru sešli s devětadvacetiletým mužem. Podle protokolu z výslechu se dostavil dobrovolně, aby popsal rozsáhlé podvody na daních při obchodech s pohonnými hmotami. Vypovídal pod skrytou identitou a jeho slova se následně stala důležitou usvědčující municí v případu, který má přívlastek druhého největšího daňového podvodu v Česku.

Přibližně deset dní po výpovědi spustila policie rozsáhlou akci, při níž obvinila za organizování daňových úniků ve výši 2,3 miliardy korun česko-íránského podnikatele Shahrama Abdullaha Zadeha a více než deset dalších lidí. Zásah přitáhl velkou pozornost českých médií, která referovala o zatčení „Peršana“ v luxusním apartmánu pražského hotelu Hilton. Na barvitosti dodaly případu informace, že Zadeh se před léty dostal do miliardových sporů s vládnoucí dynastií v Dubaji, získal české občanství a těšil se podpoře českých politiků, kteří za něj intervenovali ve Spojených arabských emirátech. Podle jiných článků si Íránce předbíhala tuzemská rozvědka, protože spoléhala na jeho pomoc při vysvobození dvou Češek unesených v Pákistánu (ty se nakonec dostaly domů letos na jaře).

Naopak o korunního svědka, který se jmenuje Petr Pfeifer, se média až na pár výjimek příliš nezajímala. Pouze Česká televize v pořadu Reportéři uvedla, že se dlouhodobě skrývá, a citovala pasáže z jeho výpovědi, v nichž líčil Zadeha jako člověka, který stál v pozadí celého podvodného systému a vyhrožoval mu. Stěžejní postava obžaloby si přitom zaslouží větší pozornost. Podle zjištění Týdeníku Echo hraje Pfeifer v celém případu velmi zvláštní roli. Přestože se minimálně podílel na obchodech hlavních dvou společností, v nichž se daňové úniky řídily, a při výpovědích se přiznal k účasti na těchto podvodech, nebyl policií obviněn. Naopak Zadeh zůstává od loňského března ve vazbě. Zatím mu nepomohlo ani zaměstnání skupiny advokátů, kteří nabízeli rekordní kauce a sepsali několik stížností a podnětů, adresovaných také Ústavnímu soudu.

Izraelec, který vycouval

Podle usnesení o zahájení trestního stíhání organizovaná skupina prováděla daňové úniky od března 2012 do června 2013, přičemž policie na případu pracovala od září 2012. Pfeifer policistům řekl, že daňové úniky se plánovaly od samého začátku. „Pokud jde o předmětnou trestnou činnost, tak od počátku bylo úmyslem zmíněných firem obohacovat se na úkor DPH,“ řekl ještě pod krycím jménem a popsal, jak podvody fungovaly: brněnská společnosti Ecoll Invest a sesterská firma ve Vídni, která se nejdříve jmenovala Synex a později P.P.S., se předem dohodly s českými odběrateli a přeprodávaly jim pohonné hmoty načerpané ve skladech v Německu a Slovinsku. Při prodeji v Česku se přitom nepřiznala a neodvedla DPH, ačkoli byla započtena.

Pfeifer byl členem představenstva a také menšinovým akcionářem Ecollu. Firmu původně zakládali právník Petr Dokládal a Eliška Coufalová. Faktickým šéfem společnosti měl být přítel Coufalové Daniel Rudzan, jehož vyšetřovatelé později označili za pravou ruku Zadeha. Pfeifer se do Ecollu dostal díky tomu, že sehnal investora, Izraelce Yaishe Ronena Nadava. Za zprostředkování finanční injekce získal 15 procent akcií firmy. Nadav ale za pár měsíců z podniku vycouval. Přišlo mu prý podezřelé, jak rychle si jeho moravští kolegové pořídili nové domy nebo drahá auta. S pomocí soukromého detektiva a tajných nahrávek údajně zjistil, že Pfeifer dostával obálky s miliony korun a dělil se s dalším manažerem. „Jak jsem řekl, Petr Pfeifer má v této operaci stěžejní roli. On řídil tyto všechny operace,“ řekl Nadav ve výpovědi. Týdeník Echo získal její přepis spolu s kopiemi dalších částí vyšetřovacího spisu.

Až pak se na scéně objevuje pozdější hlavní obžalovaný. Nadav společně s Pfeiferem hledali nového investora a oslovili Zadeha. Jeho společnost Strong Strike poslala v květnu 2012 první půjčku P.P.S. Připomeňme, že policie i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, které případ dozoruje, datují začátek trestné činnosti o dva měsíce dříve.

Že bylo počínání Pfeifera v Ecollu, respektive P.P.S., od první chvíle přinejmenším podivné, vyplývá nejen z výslechu Nadava, ale také z výpovědí některých zaměstnanců. Klíčový svědek obžaloby podle nich zprostředkovával obchody s firmami, které měly největší odběry, nemusely hradit předplatby a rychle se střídaly jedna za druhou. „Tyto společnosti zprostředkoval pan Petr Pfeifer, on nám dával předem vědět, že novým klientem budou tyto firmy,“ řekl jeden ze zaměstnanců P.P.S. „Některé z těch firem byly jeho klienty, které získal jako zákazníky, a ty v podstatě přivedl do firmy a nějakým způsobem si kontroloval obchodní objem těch společností. Chtěl vědět, jak ty společnosti na tom jsou, co se týká objemu a plateb. Měl z toho nějaký byznys, nějaká procenta za obchod,“ vypověděl jiný zaměstnanec.

Unesen na část dne

Pfeifer se podle dostupných informací podílel na nekalém byznysu nejméně do léta 2013, kdy se podle jeho podání měla stát zvláštní příhoda – byl údajně na část dne unesen a následně musel postupně zaplatit celkem 46 milionů korun. Během výpovědi řekl, že tyto peníze pocházely z nezaplacené DPH a transakce zadával telefonicky. V této době s ním jeho bývalí spolupracovníci přestali komunikovat. Někteří zaměstnanci později ve výpovědích řekli, že se ve firmě mluvilo o tom, že Pfeifer měl svůj únos předstírat.

Sám Pfeifer tvrdil, že se podvodných obchodů musel účastnit, protože byl pod tlakem ostatních a bál se o život svůj a své rodiny. Rozhodnutí o tom, že půjde na policii, prý v jeho hlavě uzrálo poté, co dostal výhrůžku: „Přišel mi e-mail, že je vydírám, a proto jsem šel a udělal jsem, co jsem měl, protože jsem věděl, že tak i tak mám problém,“ řekl při výpovědi. Není ale jasné, kdy začal s policií spolupracovat. Mohlo to být už před popisovanou výpovědí z března 2014, protože už ve starších dokumentech z vyšetřovacího spisu není Pfeifer uváděn mezi podezřelými. S policií zřejmě začala spolupracovat také jeho manželka Milena, která se v P.P.S. starala o finanční transakce, měla dispoziční práva k účtům a ve spisu je také uvedeno, že má účet v Hongkongu. Pfeiferovi byl blízký také Jan Náprstek, jenž dohlížel na systém fungování P.P.S. a měl přístup na maily zaměstnanců. Dokonce bydlel společně s Pfeiferem a jeho ženou ve vídeňském bytě.

Na Pfeiferově spolupráci s policií by nebylo nic zvláštního, pokud by v případu figuroval jako obviněný. Podobně jako podnikatelka Ivana Salačová, která získala pozici spolupracující obviněné v kauze bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, by mohl doufat v nižší trest. Jenže fanoušek výpočetní techniky byl dál veden pouze jako svědek. Je třeba zdůraznit, že zákon neumožňuje dohodu mezi policií a podezřelým o beztrestnosti. Přitom – když se advokát Jaroslav Ortman, který zastupuje dalšího obviněného Daniela Rudzana, při výslechu Pfeifera zeptal, zda mu policie slíbila beztrestnost, Pfeifer odmítl odpovědět a vzápětí otázku zamítl vyšetřovatel. Ve spisu je zanesena také Ortmanova poznámka, že se Pfeifer při výpovědi díval na policejního komisaře a kýval hlavou, zda má odpovědět, či ne.

Advokáti obžalovaných si stěžovali na Pfeiferovo kontroverzní postavení v případu u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci i u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, ale neuspěli. Úřad nejvyššího návladního jim loni v říjnu vzkázal, že Pfeifera nakonec mohou obvinit, zatím však nebylo dokončeno dokazování. Že se sám k trestné činnosti přiznal, prý není rozhodující.

Zametá policie důkazy?

Existuje přitom minimálně jeden písemný důkaz, že policie a státní zastupitelství Pfeifera dříve vedly jako jednoho z dvojice organizátorů celého podvodu. V doplňující žádosti o právní pomoc z 16. května 2013, kterou posílal státní zástupce Aleš Sosík z brněnské pobočky olomouckého vrchního státního zastupitelství kolegům do Vídně, aby odůvodnil požadovaný souhlas s odposlechy a sledováním podezřelých v Rakousku, se mimo jiné píše: „Daniel Rudzan a Petr Pfeifer v rámci organizované zločinecké skupiny stojí v pozadí, ve skutečnosti však řídí a rozhodují o činnosti společnosti P.P.S. GmbH, úkolují Mgr. Petra Dokládala, Elišku Coufalovou a Petra Moštěka. Dále jednají s osobami z kriminálního prostředí za účelem koordinace dovozu minerálních olejů na území České republiky.“ V žádosti se také uvádí, že Pfeifer je napojen na podvodné odběratele pohonných hmot v řetězci, kde pohonné hmoty i peníze mizely.

Pikantní je, že tento dokument (v němž mimochodem vůbec nefiguruje Zadeh) nevložil do spisu český policejní vyšetřovatel, ačkoli mu to ukládá zákon, ale dostal se tam až na žádost jednoho z obviněných poté, co byl vyrozuměn rakouskými úřady o svém sledování a dostal od nich kopii dokumentu. Pokud státní zástupce tehdy Pfeifera označil za řídící osobu podvodů, musel k tomu mít nějaký důkazní materiál. Ten ale ve spisu podle Zadehových právníků chybí.

„Pokud policie nebo státní zastupitelství nezákonně odstraňují důkazy, které ukazují na zcela jinou osobu, než je obviněný, případně se tím zakrývají nezákonnosti ve vyšetřování, je něco hodně v nepořádku a někdo by za to měl být odpovědný,“ říká Jan Vučka, jeden z obhájců Zadeha. „Mají-li policisté nějakou dohodu s hlavním podezřelým, kryjí ho a zametají důkazy o jeho vině, je to jednoznačně trestný čin.“

Týdeník Echo oslovil i dozorujícího státního zástupce Sosíka. Na otázku, proč Pfeifer nebyl obviněn a jaké úkony jsou vůči němu podnikány, odpověděl návladní jen obecně. „Vyjadřovat se k osobám jednotlivých obviněných, případně svědků není v současné době možné, neboť nebylo zahájeno hlavní líčení, kde by byla přednesena obžaloba s uvedením jmen obviněných. Státní zástupce je v tomto směru vázán zákonem. Obecně není možno se vyjadřovat ani k tomu, zda proti některé osobě je, či není vedeno trestní řízení a zda přichází v úvahu její obvinění,“ uvedl Sosík. Vyšetřovací spis byl podle něj ze strany policie „veden v souladu se zákonem“.

Příliš horlivá kobra

Pfeiferovu věrohodnost však může zakalit ještě jedna věc, která nespadá pod trestní řízení – jeho společnost Plenacore dluží několik milionů Zadehově firmě Strong Strike. Obvodní soud pro Prahu 1 v květnu rozhodl, že Plenacore musí dluh zaplatit včetně úroků. Pfeifer se před pár týdny odvolal.

Obhájci upozorňují také na další údajnou nezákonnost při vedení spisu. V námitkách proti obžalobě uvedli, že policie ze spisu odstranila písemnou žádost z roku 2013 na generální ředitelství celníků o pomoc při utajeném vyšetřování daňového úniku. Zadehovi právníci mají fotokopii této žádosti, která byla ještě loni založena v policejním spise, ale později z něj z nevysvětlitelných důvodů zmizela. Odkazují přitom na judikát Nejvyššího soudu, podle kterého celníci nemohou konat jako utajení pomocníci policie, neboť tím dochází k obcházení předpisů platných pro policii a trestní řízení. Podle tohoto judikátu jsou takto opatřené důkazy v trestním řízení nepoužitelné.

Shrňme si to: máme tady člověka, který se sám přiznal k účasti na daňových únicích a podle jiných svědků měl na těchto podvodech klíčový podíl. Byl také původně zařazen mezi hlavní podezřelé, ve vyšetřovacím spisu ale chybí zmínka o důkazech. Muž nebyl obviněn, ale stal se z něj klíčový svědek. Není přitom objasněno, za jakých podmínek spolupracuje s policií. Tento svědek začal vypovídat proti údajnému „zosnovateli“ Zadehovi pravděpodobně až krátce před zatýkací akcí. Svědek dluží obžalovanému několik milionů.

Po sérii zatýkání a domovních prohlídek v březnu 2014 byl způsob odhalení a zmapování případu Zadeh a spol. vyzdvihován jako výsledek příkladné spolupráce mezi policií, celníky a Finančním analytickým útvarem ministerstva financí. Měla to být jakási předehrávka před rozjezdem meziresortního týmu Kobra. Ministr financí Andrej Babiš, který chce zvyšovat daňové příjmy hlavně represí, vyzdvihl Zadehovo zatčení v parlamentní řeči.

Stavba příběhu, který měl skončit odsouzením první daňové velké ryby, však vykazuje vážné trhliny. Svádí to k zamyšlení, zda (opět) nejsme svědky policejně-justiční horlivosti, která, ať už je vedená jakýmikoli důvody a pohnutkami, míjí jediný správný účel, totiž nacházení spravedlnosti. Nejde přitom o zpochybňování případné viny Zadeha nebo ostatních obžalovaných. O jejich vině a trestu musí rozhodnout soud na základě důkazů, které buď uzná, nebo neuzná. Cesta k rozsudku ale nesmí být předem umetená.