Ostrý Grúň je na první pohled celkem obyčejná vesnice pod jižním svahem pohoří Vtáčnik. Na středním Slovensku byste našli spoustu rázovitějších, turisticky zajímavějších. Z provinčnosti se obec trochu vymyká pravidelným pořádáním mistrovství světa v kosení trávy, provozováním menšího lyžařského střediska nebo technickou památkou – prvorepublikovým železničním mostem. A ještě historickou tragédií, srovnatelnou s osudem českých Lidic.

Dne 21. ledna 1945 přepadla tehdejší osadu protipartyzánská jednotka Edelweiss, vypálila ji a zavraždila přes 60 obyvatel. Nejmladší obětí byl čtrnáctiměsíční Filip Debnár, který zemřel v náručí své jedenáctileté sestry. Tento den se v obci každoročně připomíná jako Krvavá neděle, k památníku přijíždějí školáci z okolí i politici z Bratislavy.

Po jednasedmdesáti letech získala v parlamentních volbách v Ostrém Grúni 17 procent hlasů Ľudová strana Naše Slovensko, která se otevřeně hlásí k totalitnímu režimu tzv. Slovenského státu, spojence nacistického Německa. Její šéf Marian Kotleba si nechává říkat vůdce a se svými druhy se obléká do stejnokrojů nápadně připomínajících uniformy Hlinkovy gardy. Více hlasů v obci už získal jen Směr dosavadního premiéra Roberta Fica.

Šokující volební úspěch neonacistů, kteří podle všech oficiálních předvolebních průzkumů neměli šanci na překonání pětiprocentní hranice pro vstup do Národní rady, a nakonec jsou s výsledkem osm procent pátou nejsilnější stranou, přičemž zdaleka nebodovali jen v regionech s vysokou nezaměstnaností nebo romskými osadami a dostali mnohem víc hlasů než papírový vyzyvatel Fica z pravicového tábora, se po uplynulém víkendu snažila pochopit a nějak zdůvodnit slovenská i zahraniční média.

Vřed vyhřezlý v urnách

Hledají se jednoduché i komplikované příčiny a viníci, objevily se katastrofické vize i chlácholivá ujišťování, že Kotlebovi voliči nejsou protidemokratičtí nacionalisté, spíš protestují proti nemohoucnosti politického establishmentu a vlastně se až tak moc nestalo.

Jenže ono se stalo. Především Kotleba a jeho parta nejsou vulgární alkoholoví „národniari“ typu Jána Sloty (někdejší šéf nacionalistické Slovenské národní strany), ale o poznání ostřejší liga. Bývalí Kotlebovi vrstevníci z panelákového sídliště Sásová v Banské Bystrici vzpomínají, že nepatřil k místním skinheadským rváčům, kteří si průběžně vyřizovali účty s Romy. Popisují ho jako tichého hocha, jenž měl zato velmi brzy jasno o tom, že je třeba radikálně změnit politické uspořádání v zemi. Zhlédl se ve vůdci satelitního režimu třetí říše Jozefu Tisovi a dokázal uhranout ostatní.

Lze namítnout, že Slovensko není ve střední a východní Evropě až takovou výjimkou a není ani první – s poukazem na volební zisky maďarského Jobbiku nebo ukrajinské strany Svoboda, jejíž členové dokonce seděli v reformní vládě. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Země mezi Tatrami a Dunajem neprocházela žádnou bezprostředně viditelnou krizí, nepostihla ji trvalá ekonomická deprese a rozklad jedné části politického spektra jako v Maďarsku ani nezažila revoluční svržení prezidenta a následnou válku o část území státu jako Ukrajina. Slovensko je na tom podle mnohých statistických čísel naopak velmi dobře, minimálně v rámci bývalých zemí komunistického bloku, nyní členů Evropské unie. Bez větších problémů adaptovalo společnou měnu, vykazuje jeden z nejvyšších hospodářských růstů, přicházejí noví investoři a v hlavním městě je vyšší životní úroveň než v Praze, k níž Slováci tradičně vzhlíží.

Z čeho se tedy nashromáždil vřed, který rostl nespatřen a vyhřezl až ve volebních urnách? Nalézt odpověď není zrovna jednoduché, nejde to bez se ponoření se pod hladinu běžných mediálních zkratek. Donedávna přes ně nepronikli ani ti nejuznávanější komentátoři, politologové a sociologové. Překvapeni totiž byli úplně všichni. Nejen z úspěchu kotlebovců, ale také dalších více či méně radikálních stran, jež se nedají chápat jinak než jako projev rozšířené frustrace ve slovenské společnosti. Do parlamentu se dostali také „měkčí“ nacionalisté ze slotovské Slovenské národní strany (SNS) a vyhraněně populistické uskupení Jsme rodina vedené bývalým vekslákem, později podnikatelem z šedé zóny Borisem Kollárem, který proslul hlavně plozením potomků s různými ženami (údajně jich není více než deset). Sečteme-li všechny radikální mandáty, dává to ve 150členném parlamentu 40 hlasů. A to ještě nepočítáme jejich slušnější odvar z některých dalších stran.

Fico chrání Slovensko

Leckoho ani nepřekvapí, že jako první ukázal na viníka se vší rozhodností český prezident Miloš Zeman. Nechal se slyšet, že krajním nacionalistům pomohli štvaví novináři tím, že nenávistně útočili na premiéra Fica. Ve skutečnosti Zeman přetočil příčinu a následek. Chtěl patrně podpořit slovenského předsedu vlády ve chvíli, kdy se na něj slila kritika bratislavské „kavárny“ za to, že před volbami sázel na protiuprchlickou rétoriku. Fica se zastala také část české pravice, jež k němu navzdory ideologickým neshodám podvědomě vzhlíží jako k charismatickému obránci národních zájmů před Bruselem. „Pokud by Fico nepřitvrdil, Kotleba má mnohem víc,“ napsal na Twitteru Tomáš Jirsa z pražské ODS.

Vidět za úspěchem antisystémových sil Ficův mediální lynč je ale zcestné. Nelze popřít, že mnoho slovenských žurnalistů nemůže premiéra ani vystát a jsou vůči němu více či méně zaujatí, někdy až hystericky. Není to ale jen jejich vina. Předseda Směru dával vždy ostentativně najevo nedůvěru vůči médiím, a i když už s některými přestal otevřeně válčit, nikdy nedokázal toto nepřátelství překonat. Zapomíná se, že několik médií má stále na své straně, například deník Pravda, zpravodajskou televizi TA3 a nepřátelská mu určitě není ani komerční stanice TV JOJ, patřící do majetkové sféry finanční skupiny J&T.

Fico, jehož Směr utrpěl ve volbách „nevýhru“ v podobě sestupu ze 44 na 28 procent hlasů, a tím pádem ztratil nadpoloviční většinu v parlamentu, si v mnoha ohledech zavařil sám a nese velký díl zodpovědnosti za nynější deziluzi. Na to, jak ostřílený politický harcovník je (poslancem se stal poprvé už jako osmadvacetiletý v roce 1992 za postkomunistickou Stranu demokratické levice), se dopustil několika pozoruhodných chyb. Co se týče zdůrazňování odporu vůči migrantům, sám toto téma doslova ládoval veřejnosti, přestože uprchlíci jevili o Slovensko pramalý zájem a v naprosté většině ho nepoužívali ani jako tranzitní území. S vidinou vyššího volebního zisku se socialistický premiér rozhodl přifoukávat obavy před mohamedánským ohrožením slovenské pospolitosti.

Že nemohl jinak? Třeba proto, že by uvolnil prostor extremistům nebo že by se ukázal slabším než Viktor Orbán? Jak se ukázalo v povolební anketě společnosti Focus, pro voliče neonacistů nebylo téma uprchlíků při rozhodování dominantní. A Orbán musel na rozdíl od svého slovenského protějšku řešit skutečné, obrovské problémy s proudem stovek tisíc uprchlíků. Fico byl v mnohem komfortnější pozici. Neznamená to, že se měl úplně vzdát kritického postoje k politice otevřené náruče Angely Merkelové. Mohl však zdůraznit pragmatickou, nikoli emotivní stránku věci. Jeho strategie „Chráníme Slovensko“, jak zněl jeden z frekventovaných předvolebních sloganů Směru, mu stejně vůbec nevyšla.

Utajené průzkumy

Jak už ale bylo naznačeno, příčiny slovenské deprese nesouvisejí s postojem k uprchlické krizi. Šlo spíš o celkové promarnění důvěry. Směr dostal v předchozích volbách jedinečnou příležitost, jak s jednobarevnou vládou provést změny, které by sice nepotěšily liberální ekonomy, ale pomohly by zlepšit kvalitu života středním a nižším vrstvám. Ekonomika se poměrně dobře otřepala z hospodářské recese a reformy dřívějších pravicových vlád jí stále dávaly zdravý základ. Od socialistické vlády by se dalo očekávat, že se zaměří na zdravotnictví, školství a také tzv. romský problém v podobě desítek tisíc lidí žijících ze sociálních dávek v zanedbaných osadách nebo zdevastovaných bytovkách. Což přirozeně zatěžuje sociální systém a zároveň poskytlo Kotlebovi katapult nejdříve do regionální a teď i do nejvyšší politiky. Jeho vítězství při volbě předsedy Banskobystrického samosprávného kraje v roce 2013 bylo jasné varování. Fico ale dělal, že zdvižený prst nevidí, a raději objížděl „normální“ vesnice vedené starosty za Směr a přiklepával jim dotace na fotbalová hřiště. Ve zdravotnictví, na němž kdysi Směr sbíral předvolební body proti pravici, proslula levicová vláda hlavně korupčními skandály. Byly to až příliš zřetelné projevy tahu za politickou mocí, která má sloužit v první řadě jako převodník k rozdělení a opanování státem generovaných zisků. Dlouhodobá nemohoucnost ve školství se Směru vymstila krátce před volbami, kdy část učitelů vstoupila do stávky za vyšší mzdy. Jejich protestní akce dostaly velký prostor ve zpravodajství.

Další klacek pod vlastní nohy si Fico přihodil tím, že prosadil čtrnáctidenní moratorium na zveřejňování volebních průzkumů. Zdůvodňoval to neférovým ovlivňováním voličů malých stran – průzkum, který jim ukáže, že nedosáhnou pěti procent, by je prý mohl poškodit. Ve skutečnosti ale mířil právě proti malým stranám – volič bez aktuálních informací o preferencích se raději přiklání ke stranám, které mají vstup do parlamentu jistý, což je v první řadě Směr. Sázka nezafungovala. Až 30 procent voličů se o výběru kandidátní listiny rozhodlo během posledního týdne před hlasováním. Častěji než Směr si vybrali některou z radikálních stran. Fico nedal na připomínky sociologů, že omezování průzkumů nemá logiku, když kampaň je povolená až do třetího dne před volbami. Navíc bylo známo, že agentury testují veřejné mínění i během moratoria. Výsledek jedné z utajených anket se několik dnů před volbami dostal do rukou novinářů a ukázal, že se Kotleba dostane do parlamentu. Nedopadly by volby jinak, kdyby takové varování mohlo zaznít zcela otevřeně a legálně?

Jak velká je trpělivost s demokracií?

Všechnu vinu samozřejmě nelze navalit na Fica a jeho stranu. Ani rozdrobená pravice se v posledních letech nevyznamenala. K rozšíření skepse z politiky nesporně sama přispěla už před více než čtyřmi lety, když si rozložila vlastní vládu a předala moc jako na talíři Směru. Tento až trapný lapsus vyprovokoval v dřívější opozici jen částečnou obnovu ve stylu „škatulata, hejbejte se“. Nevysílala téměř žádné energické podněty, nedokázala Směr byť jen potrápit, natož aby voliče přesvědčila o možné stabilní alternativě. Největší naděje se vkládaly do právníka Radoslava Procházky, který založil stranu Síť, jež se měla stát jakýmsi základem pro sjednocenou pravici. Potíž byla v tom, že Procházka překypoval ambicemi, vůbec ale nedokázal prosadit do veřejné debaty vlastní témata. Také proto skončil jako jeden z hlavních poražených a mohl být nakonec rád, že se vůbec dostal do parlamentu. Na ještě větší beztvarost a strnulost celkem po zásluze doplatilo Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), někdejší pilíř boje proti autokratické vládě Vladimíra Mečiara a za integraci Slovenska do EU a NATO. Nejlépe z pravice nakonec dopadla liberální Svoboda a solidarita, vedená někdejším podnikatelem Richardem Sulíkem. I kdyby se mu podařilo sestavit vládu široké koalice, kterou by museli podpořit i někteří z radikálů, nejspíš SNS, nezbaví se tíhy minulosti. Byl to právě Sulík, kdo se v roce 2011 bezprostředně zasloužil o pád vlády Ivety Radičové.

Možná je ale slovenským politikům kladen příliš velký díl viny. Vysoce nadprůměrná podpora nacionalistů a populistů u nejmladší voličské generace naznačuje, že mnoho Slováků narozených po sametové revoluci „nenasálo“ stávající podobu demokracie, ztrácejí s ní trpělivost a nevěří, že s jejími standardními mechanismy se dají vyřešit nahromaděné problémy. Více než 22 procent hlasů pro Kotlebu mezi prvovoliči se nedá svádět na mladickou nerozvážnost. Svědčí o latentním extremismu ve slovenské společnosti? Do jaké míry si mladí tvoří názory z médií, od rodičů a ve škole? Jak to souvisí s nevyjasněnými postoji k temným stránkám národních dějin?

Slovensko vstoupilo do období politické krize, v níž se hraje o víc než o stabilní koalici. Ať už vládu sestaví Fico, Sulík, nebo poprvé v historii samostatného Slovenska dojde na vládu úřednickou a posléze nové volby, čekají zemi vratké měsíce a zároveň tvrdý test věrohodnosti její polistopadové éry. Nepochybně větší zodpovědnost než dosud připadá za této obtížné konstelace na prezidenta Andreje Kisku. Z českého pohledu bude zajímavé jeho počínání sledovat a srovnávat jej s představou, jak by asi podobnou situaci kočíroval Miloš Zeman.