Jak nepustit důchodce k volbám

  - Repro: archiv
Jak nepustit důchodce k volbám

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na konci uplynulého roku se uzavřel celkem krátký příběh druhého penzijního pilíře. Bylo to takové nedochůdče vzešlé z velkých plánů, kterým se původně říkalo důchodová reforma. Toto sousloví ale nakonec od politiků nedostalo svůj kýžený obsah a postupně se vytratilo z veřejné debaty.

Nepříznivou bilanci na tzv. penzijním účtu (na konci září 2015 minus 22 miliard korun) zmírňuje jediné významnější systémové opatření, které se přijalo – postupné zvyšování věku pro odchod do důchodu. Zatím nemá stanovený horní interval, a tak se může zdát, že problém s přibývajícími seniory se bude průběžně řešit jaksi automaticky.

Jenže ono je to složitější. Současní čtyřicátníci budou mít podle platných pravidel nárok na důchod až v téměř 67 letech. Jejich děti si počkají přinejmenším do sedmdesátky. Možná se do té doby adekvátně zvýší také věk dožití, můžeme ale počítat s tím, že se odpovídajícím způsobem zlepší i fyzická a psychická kondice starších lidí? A hlavně, bude postupné zvyšování důchodového věku stačit? Odborníci už nyní tvrdí, že nebude. Jisté naopak je, že české obyvatelstvo postupně stárne. Podle Prognózy populačního vývoje České republiky, z níž v roce 2010 vycházela tzv. druhá Bezděkova komise pro přípravu důchodové reformy, stoupne poměr lidí ve věku 65 let a více do roku 2060 ze současných dvaceti na více než třicet procent.

Zapomínání levicových vlád

Už v současnosti zatěžuje českou ekonomiku vyplácení penzí ve větší míře, než je průměr vyspělých západních zemí. Před dvaceti lety výdaje na důchodové zabezpečení odpovídaly 7,3 procenta HDP, do roku 2012 se vyšplhaly na 9,7 procenta HDP. V následujících dvou letech sice podíl klesal díky zmrazení valorizace důchodů vládou Petra Nečase, po nástupu současné vládní koalice nicméně důchody zase rostly. Navíc lze očekávat, že hlavně ČSSD bude chtít s blížícími se sněmovními volbami důchodcům přidat víc, než zaručuje valorizační vzorec. Koaliční experti už také navrhli zastropování penzijního věku na 65 let, zatím pro nynější pětačtyřicátníky a starší.

Poslední ekonomické statistiky navozují optimistickou náladu, Česko se podle nich znovu dostalo do velmi dobré hospodářské kondice. I na důchody stát vybírá více než během krize, protože je méně nezaměstnaných. V takových dobách hlavně levicové vlády snadno zapomínají, že příznivá fáze ekonomického cyklu jednou zase pomine a zdroje se ztenčí.

Stát buď bude muset vzít na důchody jinde ve veřejných financích, čímž ale postihne jiný rezort, nebo přesune zátěž na občany. Pokud nechce ještě razantněji oddálit nástup do důchodu či zvyšovat sociální odvody, zbývá jediná rozumná cesta – posílení individuálního spoření. Mnoho Čechů už teď nespoléhá jenom na stát a šetří si na penzi v takzvaném třetím pilíři. Ten je ale čistě dobrovolný, a vláda na něj tedy nemůže ve svých kalkulacích spoléhat. Vývoj ji nejspíš bude tlačit k nějaké obdobě zaniklého druhého pilíře. Tady ale narážíme na politickou dimenzi problému. K prosazení odvážné penzijní reformy by vláda musela dostat mandát od voličů. Pravděpodobnost, že k tomu dojde, ale není velká a s postupem let se bude ještě snižovat. Důvod zní paradoxně (a zároveň velmi nekorektně) – příliš mnoho volících důchodců.

Dokud nezačne hořet...

Ke konci třetího čtvrtletí minulého roku pobíralo důchod od České správy sociálního zabezpečení zhruba 2,9 milionu lidí. Z toho starobní důchody představují asi 2,4 milionu, což je téměř třetina oprávněných voličů. Je celkem prokazatelně doloženo, že senioři se u nás většinově přiklánějí k levici, která tradičně hájí jejich zájmy. Podle loňského průzkumu CVVM se mezi dotázanými ve věku od 60 let výše hlásily k levici nebo k levému středu téměř tři pětiny lidí. Senioři navíc bývají nadprůměrně disciplinovaní voliči – podle Kláry Plecité ze Sociologického ústavu Akademie věd, která analyzovala výsledky sněmovních voleb v letech 2006 a 2010, byl ve věkové kategorii 65 a více let nejmenší poměr nevoličů.

S neotřelou myšlenkou, jak vyřešit problém se silnou skupinou penzistů a dalších nepracujících voličů, přišel Jean-Michel Paul, šéf londýnské investiční společnosti Acheron Capital. Ve své glose na názorovém webu agentury Bloomberg napsal, že situace vyžaduje zásadní revizi politického procesu tak, aby se přizpůsobil nové demografické realitě. Za možné východisko označil povinnou volební účast, která už funguje například v Austrálii nebo Belgii. Zmiňuje ale i „více radikální přístup“, jenž by prý parlamentní demokracii vrátil k jejím kořenům: ve dvoukomorovém parlamentním systému by jednu komoru volili pouze plátci daní nebo lidé jinak přispívající společnosti. Tato komora by měla právo veta nad státním rozpočtem. Do druhé komory by pak volili všichni občané.

Návrh britského manažera lze chápat spíš jako pokus o kacířskou provokaci. S nápadem na omezení volebního práva pro „sociálně deprivované, neproduktivní, či dokonce vyloučené obyvatelstvo“ přišel zhruba před dvěma lety také jeden z otců polistopadové transformace Dušan Tříska, a přivolal tím na sebe prudkou vlnu kritiky. Paul šel v myšlenkách aspoň dál, váže omezení volebního práva pouze na oblast finanční stability. Přiznejme si však, že se pohybujeme v lepším případě na úrovni akademické debaty. Těžko si představit, že současné sněmovny začnou ústavními většinami měnit politický systém částečně podle vzoru z 19. století nebo že by něco takového schválili voliči v referendech.

Faktem nicméně zůstává, že problém existuje a s postupujícím časem se zvětšuje. Rostoucí výdaje na důchody budou více a více napínat státní rozpočty, současně budou v elektorátu přibývat potenciální odpůrci reformy – kromě důchodců také ti, kteří se k důchodovému věku blíží. Stejná výzva přitom čeká na většinu západních zemí a její naléhavost se projevuje už nyní. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), do níž patří i Česká republika, v prosincové studii ocenila, že členské státy posunují věkovou hranici odchodu do důchodu a že od přelomu tisíciletí viditelně stoupla míra zaměstnanosti ve věkové kategorii 55 až 64 let. Současně ale upozornila na vysokou nezaměstnanost mezi mladými, rozšíření pracovních kontraktů na dobu určitou a častější výpadky zaměstnání, což mladým lidem v důsledku krátí budoucí důchody.

Zkušenost říká, že dokud nebude hořet, problém se řešit nebude. Zatím se můžeme utěšovat třeba tím, že Česko do značné míry obchází současná migrační vlna, která bude pro sociální systémy v zemích jako Německo nebo Švédsko těžkou zkouškou. Pokud ale generace Husákových dětí a ty následující nechají téma důchodů vyhnívat až do doby, kdy se přiblíží seniorskému věku, chystají si nepříjemné procitnutí.

15. ledna 2016