Chorvatská ekonomika posledních šest let jen klesala

Země, z níž si určitě neberme příklad

Chorvatská ekonomika posledních šest let jen klesala
Země, z níž si určitě neberme příklad

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O Chorvatsku se letos v Česku mluví víc než kdy jindy. Kromě tradičního synonyma pro dovolenou se skloňuje také při zprávách o samozvané republice Liberland a ještě u dalšího, nepoměrně vážnějšího tématu. Ministr financí Andrej Babiš si bere za vzor chorvatský způsob elektronické evidence tržeb (EET) a zdůrazňuje, jak v bývalé jugoslávské republice toto opatření zabralo.

Hovoří o nárůstu tržeb v restauracích i obchodech a na 16. června pozval svého rezortního kolegu ze Záhřebu, aby to všechno českým odpůrcům EET potvrdil a vysvětlil. Z častého Babišova odkazování na Chorvatsko může vzniknout dojem, že je tou správnou „trendy“ ekonomikou, jejíž příklad bychom měli následovat. Bližší pohled ale varuje: ani náhodou!

Oblíbená letní destinace českých turistů se potýká s vážnými a zároveň vleklými hospodářskými problémy. Že o tom málo víme, není až tak překvapivé. Pozornost zbytku Evropské unie se trvale upíná ke kolabujícímu Řecku. Měřeno poklesem hrubého domácího produktu – od roku 2009 se chorvatská ekonomika propadla o více než 12 procent – se přitom nejmladší členská země Evropské unie řadí hned za helénskou republiku a Kypr.

Nebýt cestovního ruchu, který tvoří asi šestinu HDP, bylo by Chorvatsko už možná na kolenou. Počet zahraničních turistů loni meziročně stoupl o šest procent, na zhruba 13 milionů lidí. Chorvatsko patří v EU mezi země s největším počtem návštěvníků z ciziny na obyvatele.

Pláže a víno nestačí

Ostatní ukazatele ale moc dobře nevypadají. Vstup do EU v roce 2013, od něhož si Chorvaté hodně slibovali, ekonomice výrazně nepomohl. Až letos se očekává mírný růst v řádu desetin procenta. Neúprosně výmluvná jsou i další makroekonomická data. Podle metodiky Eurostatu má země třetí nejvyšší nezaměstnanost v EU – v dubnu 17,5 procenta. Současně patří také do trojice členských zemí s největším poměrem nezaměstnaných do 25 let (45,5 procenta v prvním čtvrtletí). Chorvatská vláda kupí dluhy. Schodek veřejných financí v uplynulých osmi letech neklesl pod úroveň pěti procent a hrubý veřejný dluh se za tu dobu více než zdvojnásobil, na 85 procent HDP. Pro srovnání: maastrichtská kritéria EU pro země usilující o přijetí eura stanoví pro deficit veřejných rozpočtů hranici tří procent hrubého domácího produktu a pro zadlužení vládního sektoru 60 procent HDP. Česká republika obě tato kritéria s přehledem splňuje.

O nic lépe na tom nejsou ani chorvatské podniky a domácnosti. Míra jejich zadlužení je ještě vyšší než státu. Mnoho firem končí v platební neschopnosti. Zahraničním investorům nemají chorvatské podniky příliš co nabídnout. Pracovní síla je na balkánské poměry poněkud nadhodnocená – průměrná měsíční mzda kolem 750 eur patří spíš do střední Evropy a je mnohem vyšší než třeba v Srbsku nebo Rumunsku. Nízkou atraktivitu pak ještě podtrhuje poměrně složitý daňový systém a vysoké daně.

Jedna z hlavních příčin dlouhodobě tristního stavu je jednoduchá: nevyrábí se. Chorvatsko sice postavilo v krátké době stovky kilometrů dálnic a usnadnilo turistům dopravu k Jadranu, po dálnici ale jezdí málo kamionů se zbožím na export. Chybějí zkrátka továrny jako třeba Škoda Auto, jež by táhly produkci s přidanou hodnotou. V množství vyvezeného průmyslového zboží po přepočtu na obyvatele Chorvatsko žalostně zaostává za zbytkem EU.

„Chorvatsko je ideálním příkladem toho, proč se nedá spoléhat jen na krásné pláže a kvalitní vína a proč je naopak potřeba dělat reformy a lákat zahraniční investice,“ říká slovenský ekonom Tomáš Meravý, který se chorvatským hospodářstvím podrobně zabývá. Připomíná, že chorvatská ekonomika patří mezi ty nejméně otevřené ve střední a východní Evropě a kromě turismu a potravinářství nenabízí žádné další konkurenceschopné obory. „Chtělo by to nějaké technologicky náročnější odvětví, například automobilový a elektrotechnický průmysl nebo informační technologie,“ zdůrazňuje Meravý.

Za úplně největší překážku považuje slovenský analytik neefektivní veřejné instituce a „nestandardní“ právní prostředí. Chorvatské soudy jsou přetížené konkurzy, přičemž pravidla pro bankroty firem jsou nastavena spíš ve prospěch dlužníků, což je z hlediska investorů další minus. V takzvaném předkonkurzním řízení se například podnik může zbavit až 70 procent svého dluhu a pak pokračovat v podnikání.

Z pohledu českých firem je obzvlášť varující, kdo o konkurzech a také o exekucích a blokování bankovních účtů v Chorvatsku rozhoduje. Tyto kompetence před lety získala vládní agentura FINA. Oficiálně proto, aby se odlehčilo soudům. Původně byla FINA monitorovacím orgánem na sledování platebního styku, a do její pravomoci tedy spadá i elektronická evidence tržeb. Šéfa agentury jmenuje ministr financí. To všechno z ní dělá mocný superúřad se soudními pravomocemi, schopný likvidace firmy. Z představy, že by Babiš prosadil něco podobného v Česku, mrazí. „V zavádění takového modelu bych byl velmi opatrný,“ podotýká ekonom Meravý.

Dalmácie, ropná velmoc?

Vláda vedená sociálním demokratem Zoranem Milanovičem dlouho bojovala spíš se sociálními následky recese a k zásadnějšímu kroku na snížení dluhů se odhodlala až poté, co dostala v březnu za vyučenou od Evropské komise. Brusel vyzval benjamínka EU k „rozhodné politické akci“, jež by zastavila rozšiřující se makroekonomickou nerovnováhu. Kabinet následně ohlásil výdajové škrty a zvýšení daní s cílem ušetřit dvě miliardy kun (7,2 miliardy korun). V reálu to ale schodek zmenší jen asi o 0,6 procenta HDP.

Šéf chorvatské mise Mezinárodního měnového fondu Johannes Wiegand v květnu pobídl Záhřeb, aby neotálel a pustil se do podrobnějšího reformního plánu, který by vedl ke snížení deficitu pod tři procenta HDP v horizontu tří až čtyř let. Zdůraznil, že ideální doba pro razantní změnu je právě nyní. Ceny ropy a elektřiny za poslední roky nebývale klesly, nízké úroky na finančních trzích nahrávají k přestrukturování půjček a zrychlující se hospodářský růst v Evropské unii zvyšuje šance pro chorvatský export. Za pár let už mohou být podmínky mnohem horší. Wiegand také vyzval vládu, aby pokračovala v privatizaci podniků, která v Chorvatsku zůstala na půli cesty. Důsledkem je množství státních podniků s nekompetentními managementy dosazovanými podle politických klíčů. Jejich výkony tomu zákonitě odpovídají.

Kromě nepopulárního utahování opasků a odstátnění podniků nemá vláda ve svém arzenálu zrovna nadbytek skutečně fungujících opatření. Jedno z nadějných je bohužel také nemálo kontroverzní. V červenci má Milanovičova vláda podepsat smlouvy se zahraničními firmami o výzkumu deseti podmořských nalezišť ropy v Jaderském moři. Ministr hospodářství Ivan Vrdoljak prohlásil, že kabinet počítá do pěti let s přílivem investic kolem jedné miliardy eur (více než 27 miliard korun) a vytvořením několika tisíc nových pracovních míst. Češi, kteří rádi jezdí na ostrov Krk, možná nevědí, že v tamním městě Omišalj má vyrůst terminál pro zkapalněný zemní plyn.

Není divu, že ambiciózní plány vlády na podmořskou těžbu znervózňují obyvatele přímořské Dalmácie. „Nemusí se stát hned nějaká katastrofa, stačí jedna událost. Všichni tady žijeme z turistiky a rybolovu. Jednou se to rozlije, a už nikdy nebudeme schopni vyčistit moře od ropy,“ citovala agentura Reuters jednoho z majitelů výletních lodí na ostrově Dugi Otok. Že budou muset vrtné plošiny stát nejméně deset kilometrů od pevniny a šest kilometrů od kteréhokoli z ostrovů a že se se začátkem pravidelné těžby počítá nejdříve v roce 2020, jejich odpůrce příliš neuklidňuje. Sílící kampaň s názvem S.O.S. za Jadran, za níž stojí hlavně lokální ekologičtí aktivisté, podporuje i opozice. „Když to není nebezpečné pro Norsko nebo Skotsko, nemělo by to být nebezpečné ani pro nás,“ rozhání obavy premiér Milanovič. Do příštích parlamentních voleb nicméně zbývá jen kolem půl roku a je jasné, že ropné plošiny v nich budou velké téma. Hlavní opoziční formace, Chorvatské demokratické společenství (HDZ), podporuje požadavek strany zelených Ořech (Orah) na sepsání nové studie o dopadech těžby na životní prostředí. Greenpeace a další ekologické organizace jdou ještě dál a sbírají podpisy na uspořádání referenda.

Jezdit budeme dál, ale nekopírujme

Vláda má navíc plné ruce dalších problémů. Vztahy se sousedním Srbskem jsou stále napjaté, také kvůli citlivému tématu srbské menšiny. Válečné konflikty v 90. letech stále podněcují vášně ‑ i kvůli protestům chorvatských veteránů, kteří se domáhají vyšší podpory. Zvláštní finanční kouli na noze představuje téměř 22 miliard kun, které Chorvaté nasypali do hypoték vedených ve švýcarských francích. Raketové posílení franku na úkor eura, na které je chorvatská měna vázaná, vážně zkomplikovalo situaci desetitisíců domácností. V dubnu část z postižených lidí, jimž stouply splátky za hypoteční úvěr do neúnosných mezí, demonstrovala v ulicích Záhřebu a vyzývala k rezignaci šéfa centrální banky Borise Vujčiče.

Chorvatsko tedy v žádném případě není nějaký vzorový stát a brát si příklad z jeho ekonomiky určitě není na místě. Když už, tak příklad varovný. Zavedení elektronické evidence tržeb tamní vládou byl spíše zoufalý pokus, jak aspoň trochu doplnit děravou státní kasu. Jenže aby bylo co odvádět, musí se nejdřív investovat, vyrábět a prodávat. Což se v Chorvatsku v posledních letech zrovna dvakrát nedařilo. Investory totiž nezajímá, zda se daně hlídají on-line, ale jestli je daňový systém aspoň jednoduchý, když už nemotivuje nízkými sazbami.

Moře mají Chorvaté nádherné a my Češi jim budeme dál vylepšovat bilanci cestovního ruchu. Při hledání vzorů se však orientujme spíš na západ. Chorvatům držme palce, ať se vzchopí a nedopadnou jako ti na samém jihu Balkánského poloostrova.

12. června 2015