Prahu v uplynulém týdnu navštívila světoznámá sochařka Anna Chromy, která se narodila v Českém Krumlově. Hudební akademii múzických umění (HAMU) totiž ku příležitosti oslav 70 let od zahájení výuky darovala bronzovou sochu Franze Schuberta v životní velikosti, kterou v zahradě Lichtenštejnského paláce sama odhalila. Šestasedmdesátiletá Anna Chromy poskytla deníku Echo24 rozhovor.

Prý jste se chtěla stát malířkou, ale vinou vážné nehody jste se nakonec vrhla na sochařinu.

Ano, to je pravda. Někdy se zkrátka v životě musí stát něco strašného, co nás vlastně přivede na správnou cestu. Kvůli té nehodě jsem nemohla šest let malovat, a protože nedokážu nic nedělat, začala jsem se sochami a plastikami.

Řekla byste tedy, že ta nehoda byla nakonec to nejlepší, co vás mohlo potkat?

Určitě. Sochy mě proslavily. Třeba bych se stala i známou malířkou, ale kdo ví…

Se svými plastikami sbíráte úspěchy po celém světě. Stala jste se třeba prvním umělcem ze Západu, kterého v roce 2009 pozvali Číňané do jejich Akademie sochařství.

A byla jsem prvním žijícím umělcem ze Západu, jehož sólo výstavu uspořádalo Národním muzeu v Číně, které je tím největším čínským muzeum! Číňané dokonce chtěli, abych vyučovala na tamní univerzitě. Dali mi taky profesorský titul.

Vaším nejznámějším dílem je Plášť svědomí, který se nachází třeba před Stavovským divadlem v Praze. Jak jste na nápad s Pláštěm přišla?

Plášť se poprvé objevil v mé malbě „Být, či nebýt“ z roku 1980. A ten Plášť v Praze byl vůbec prvním instalovaným Pláštěm na světě. Dneska jich je v Evropě a v Číně několik desítek. Třeba v Salcburské katedrále, v Národním archeologickém muzeu v Aténách, v Monaku.

A za svůj vůbec největší Plášť jste dostala jako první žena na světě ocenění Premio Michelangelo.

Ta cena se dává za sochařskou práci z carrarského mramoru. To je ten nejlepší mramor, je to něco jako ten nejdražší diamant. V Carraře v Itálii mám taky svoje studio a právě tady jsem pět let pracovala na více než pět metrů vysokém Plášti vytesaném z jednoho kusu bílého mramoru, který vážil 200 tun. A teď pro tenhle Plášť hledáme místo. Protože on nemůže skončit v nějaké soukromé sbírce, musí být dostupný veřejnosti, musí být třeba někde v muzeu.

Proč jste si vybrala zrovna práci s mramorem? Vždyť to musí být hrozně těžké!

Je to strašně namáhavé. Na začátku jsem se tomu bránila, protože jsem si myslela, že to není práce pro ženu. Taky kvůli tomu znečištění, kvůli tomu, co člověk vdechuje. Ale i to, že jsem začala pracovat s mramorem, byla náhoda. Profesor z Carrary mi prostě nabídl, ať s nimi začnu pracovat a já na to kývla.

Kde na takovou práci berete ve svém věku energii?

No, stárnu. Někdy sice při práci na svůj věk zapomínám, to je pravda, ale čím dál tím víc mě bolí záda.

Jaké další plány máte?

Ó, plánů mám spoustu. Hned v květnu odhalím další Plášť svědomí, tentokrát v Jeruzalémě. Další bude ve Francii, pak také jednáme s Rusy.

Chtěla byste do Prahy umístit ještě nějaké své další sochy?

Nevím. Ráda bych, ale zase v Praze je nainstalováno sedm mých soch, což je nejvíc mých soch v jednom městě. Tedy po Pekingu, kde jich je osm.